A kde je ta malá myška?

Hned ráno přišla teta s otázkou, zda jsme se dívali na televizní noviny. Prý v našem městě srazil vlak nějakou mladou ženu a byla na místě mrtvá ! Zpráva nás všechny udivila. Vlak jezdil přes město velmi pomalu a opatrně, téměř krokem.

To nás vedlo k myšlence, zda se nejednalo spíš o sebevraždu, než o nehodu. V tu chvíli jsme ještě netušili, že tragická událost povede paradoxně k záchraně života malé holčičky, dcery té mrtvé ženy! Vše způsobila nevinná otázka místního tuláka. Zpoza hospody u vlakového nádraží zvědavě pozoroval záchranáře, snažící se oživit bezvládnou ženu v kolejišti. Nebyl to hezký pohled, ale jeho jakoby fascinoval. Kroutil nechápavě hlavou a polohlasně se ptal svých „kolegů“, jak to ti mladí v oranžových vestách mohou všechno tak rychle stíhat? „Je to jako ve filmu!“ tvrdil obdivně a máchal při tom rukama kolem sebe. Když přijelo černé pohřební auto a záchranáři balili všechny svoje nástroje do velkého kufru, neodolal a zeptal se: „A co je s tou holkou?“ Na jeho otázku nikdo neodpověděl, jen mladá slečna, která práci svých kolegů spíš pozorovala, než aby se jí aktivně účastnila, mu odpověděla rovněž otázkou: „O kom to mluvíte?“ Pán, potěšen nečekaným zájmem se rozpovídal: „No, k té sražené ženské patří ještě taková malá myška neduživá. Občas tady chodila s ní, ale poslední dobou jsem ji už neviděl. Asi je nemocná…“ Slečna- praktikantka záchranářka, se vyptávala dál. Dozvěděla se, že sražená žena patřila ke skupině bezdomovců přespávajících u železničního viaduktu a dle mínění zdejšího muže měla dceru. Svoje poznatky ihned předala policii a ta se vydala neprodleně holčičku hledat. Našla ji o chvíli později a okamžitě přivolala záchranku, která už mezi tím stihla odjet. Holčička byla v hrozném stavu. Extrémně hubená, bledá a zanedbaná. V nemocnici skončila na infuzích s výživou a antibiotiky. Trvalo dlouho, než mohla být propuštěna do péče Klokánku. Evička byla na svoje tři roky velmi malá. Její tělíčko s propadlým hrudníčkem a vyčnívajícími žebry, připomínalo fotografii dítěte z koncentračního tábora. Neuměla skoro nic. Nikdy neviděla teplé jídlo ani kartáček na zuby. Její matka, kdysi úspěšná advokátka, propadla drogám, ztratila kontakt s rodinou a skončila na ulici. Zde se živila prostitucí a potom už jen přežívala díky pomocí komunity bezdomovců. Její rodiče vůbec netušili, že mají vnučku. Jejich první návštěva Evičky skončila pláčem. Babička plakala nad dcerou i vnučkou a děda jen tiše zatínal pěsti bezmocí. Oba si vyčítali, že nad dcerou zlomili hůl a nepomohli jí. „Výčitky nejsou k ničemu,“ pohladila je soucitně po ramenou naše hodná teta a dodala: „Evička vás potřebuje!“  A opravdu. Malá nešťastná holčička asi chápala, že ti dva, pro ni cizí lidé, jsou její prarodiče. Babičce se vrhla do náruče a nechtěla se pustit. Netrvalo dlouho a mohla s nimi odejít domů. Když se po roce přijela k nám podívat, nikdo z nás by ji nepoznal. V obličeji už neměla ztrápený výraz a ani její nožky už nepřipomínaly dvě párátka. Vyrostla z ní krásná usměvavá slečna. „Teto, že mi to sluší?“ ptala se a hned ukazovala dvě krásné sponky ve tvaru kopretin na culíčcích. Moc rádi jsme souhlasili. Vždyť, kdo by nemiloval dobré konce?