Pachatelé dobra

Zpackaná reforma péče o děti škodí jim samým 


Název: Pachatelé dobra

Zdroj: Mladá fronta Dnes

Datum: 31.01.2014

Autor: Jana Blažková

Odkaz:   https://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp  

Rubrika: Názory

Str.: 10

Oblast: Celostátní deníky

ProfilID: Omne Bonum

 

 

Klokánky, kde se starají o ohrožené děti, utrpěly likvidační ránu. Kvůli novému občanskému zákoníku hrozí čtyřem stovkám dětí přesun do ústavů. Mimo jiné je to důsledek radikální reformy péče o děti, která vsadila na pěstouny, ale zatím se efektivně nerozběhla.

Když před dvěma lety tehdejší vláda Petra Nečase prosadila novelu zákona o sociálněprávní ochraně dětí, která slibovala, že konečně dostane děti z ústavů do rodin, zdálo se, že jde o krok správným směrem. Zároveň se však objevily pochyby, zda se odvážnou novelu podaří v zemi plné předsudků naplnit v praxi. Pochyby se nyní, žel, mění v jistotu. Jakkoli zněl záměr autorů novely bohulibě, v praxi ty nejbezbrannější z nás poškodil.
O profesionální pěstounství na přechodnou dobu, které u nás nemá tradici, je malý zájem. Jakkoli se ministerstvo práce a sociálních věcí tváří, že má profesionálních pěstounů dost, prověřených 115 lidí je velmi málo. Dosavadní systém péče o ohrožené děti tak reforma rozbíjí, ačkoli ten nový dosud řádně nenaskočil.
Právě kvůli tomu se před deseti dny musela Denisa z Brna stěhovat z Klokánku, tedy rodinného zařízení pečujícího o ohrožené děti, do diagnostického ústavu. Dalším dětem přesuny hrozí, i když ministerstvo práce tvrdí, že to tak být nemá. Praxe je jiná. Navíc Klokánky samy v důsledku novely, která jim bere peníze, finančně kolabují.

 

Obavy z adopce

Kořeny toho, co se nyní děje, jsou v minulosti. Péče o ohrožené děti byla v někdejším Československu postavena na velkých odborných ústavech. Nástupnické Česko praxi převzalo, i proto nás mezinárodní lidskoprávní organizace kritizují za nevídaný počet dětí v ústavní péči. Zůstává jich tam 12 tisíc.
Je to i tím, že v Česku není velký zájem o náhradní rodičovství. Lidé se bojí neznáma, zájemci o náhradní rodinnou péči obvykle žádají jen zdravá bílá mimina. Takových je v ústavech hrstka. O děti starší, romského etnika, zdravotně postižené nebo nemocné je zájem minimální. V ústavech jich je přitom většina.
Na tom, že tahle rovnice v Česku nemá řešení, postavila záhy po Listopadu myšlenku svého Fondu ohrožených dětí jeho zakladatelka Marie Vodičková. Navzdory úředníkům a ústavní lobby doslova ze země vydupala síť Klokánků, rodinných zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Jde o menší domky rozdělené na jednotlivé byty, kde se vždy o čtyři až pět dětí starají po týdnu na střídačku dvě "tety". Společně žijí jako rodina.

 

Tisíc dvě stě "klokánkových" dětí

O tom, že to funguje, dnes už snad nepochybuje žádný odborník: děti z Klokánků - na rozdíl od dětí vyrůstajících v klasických ústavech -netrpí citovou deprivací. To je ten ubíjející pocit, že nikomu nepatříte. Popsala mi to onehdy jedna dětská psycholožka. Zatímco děti z ústavů obvykle bez zábran odejdou i s neznámými lidi, dítě z Klokánku se bude vždy držet za sukni své "tety". Tak, jak to děti dělávají s mámou.
Dětské domovy postavené na péči odborníků a nikoli laických tet nebyly z rozrůstající se klokaní konkurence zrovna nadšené. Zároveň však, protože v nich pracují odborníci, kterým na dětech záleží, postupně začaly zřizovat podobné rodinné buňky také. V roce 2002 jim to navíc nařídil zákon, který upřednostňuje umístění ohrožených dětí do rodinného zařízení pro okamžitou pomoc před ústavy.
Od té doby nastal boom těchto zařízení. Klokánky dnes ročně projde 1 200 dětí. Zhruba 400 z nich tu zůstává déle než půl roku. Takovým dětem se zaměstnanci Klokánků snaží najít pěstounské rodiny. Dělají to i za cenu zveřejnění fotografií a konkrétních příběhů dětí. To se nelíbí úředníkům ministerstva práce a sociálních věcí, kteří to považují za zásah do práv dětí. Fond je však i v tomto svůj a staví právo dětí na domov výše než ochranu jejich údajů.
I proto se už léta vede mezi ministerstvem a Fondem ohrožených dětí zákopová válka.

 

Británie, náš vzor

Do této situace přišla revoluce v náhradní rodinné péči. Skupina nadšených úředníků se rozhodla "páchat dobro". V Británii okoukala model upřednostňující přede všemi formami péče o ohrožené děti profesionální pěstounství na přechodnou dobu. Ten prosadila do výše zmíněné novely zákona o sociálněprávní ochraně dětí a promítla i do dalších zákonů.
Šlo to ztuha, snad proto tvůrci novely odmítli o věci diskutovat s odborníky z praxe. Kdo zapochyboval, byl pranýřován jako ten, kdo chce držet děti v ústavech. Tak se na jedné lodi paradoxně ocitli ředitelé kojeneckých domovů, sociální pracovníci, dlouholetí pěstouni - a také Marie Vodičková.
V rámci reformy se kdosi rozhodl s Klokánky zatočit. Věřme, že ne ze msty vůči Vodičkové, ale v naivním domnění, že alternativní rodinnou péči už nebudeme potřebovat, protože vše zastanou pěstouni. Ti však nejsou. To, co mělo opuštěným dětem pomoci, se proměnilo ve zločin páchaný právě na nich.

 

Foto: