"Chtěl bych čtenáře Zpravodaje FOD seznámit s těmito svými zkušenostmi:
Dvacet tři let našeho manželství uteklo jako voda, vychovali jsme dvě hodné děti, dcera se v r. 1977 vdala, založila si svůj vlastní domov a osud tomu chtěl, že v červnu 1999 nám tragicky zahynul náš osmnáctiletý syn. Během několika vteřin se tak náš klidný a pohodový život změnil na hrozné trápení, beznaděj a velikánskou bolest u srdce. Po dvou beznadějných měsících, kdy jsme ve věku 41 a 43 let zůstali s manželkou sami, jsme si řekli, že takto se prostě žít nedá, a rozhodli jsme se, že si vezmeme do pěstounské péče děcko nebo raději děcka dvě. Chtěli jsme být opět někomu užiteční a alespoň zčásti zapomenout na tu "krutost", která nás potkala.
Případné zájemce chci ale upozornit, že celý ten proces není procházka růžovým sadem a kdo nemá silné nervy, ctižádost a schopnost improvizovat, ať se do boje o získání dítěte z dětského domova radši nepouští - ušetří si mnoho nervů a snad i zklamání. S trochou nadsázky lze říci, že je to boj s větrnými mlýny a jen ti nejsilnější mají šanci zvítězit.
Před rokem jsem o pěstounství či adopci nevěděl vůbec nic. Díky svému řediteli jsem získal první informaci o tom, kam se obrátit. S manželkou jsme navštívili Fond ohrožených dětí, kde se nás ujala vynikající paní Tomková, která nám vysvětlila vše, co bylo potřeba v začátku udělat, a uvedla nás do reality, co to obnáší získat dítě z dětského domova. Další cesta nás zavedla na odbor péče o dítě na Praze 5. Milá a ochotná paní Peterková nám byla nápomocna v tom kolotoči úřadů, dotazníků, lejster a jednání. Prvotní dotazníky, posudek od zaměstnavatele, zdravotní zprávy, doklady o příjmech, trestní rejstříky, prohlídka našeho bydliště. Pak bylo vše postoupeno na Magistrát hl. m. Prahy, kde ročně evidují víc než sto takových žádostí. Další jednání s pí Vávrovou a šok z informace, že vše je otázkou dvou až tří let.
Pomalinku jsem ztrácel nadšení, ale o to více jsem byl rozhodnut tuto pro nás nepřijatelnou situaci změnit. Snad nejhorší byla celkem tři tříhodinová sezení u psychologa, který je tím nejdůležitějším článkem v celém procesu a jen jeho kladné doporučení je odrazovým můstkem k získání dítěte. Chápu, že psychologické vyšetření je velice důležité, ale ten, kdo psychology najímá, by měl vědět, že rozhodnutí o způsobilosti potenciálních rodičů by měl dělat člověk zkušený a měl by mít osobní zkušenosti s vlastní rodinou. První setkání s naším psychologem pro nás bylo šokem. Byl to asi třicetiletý člověk, na košili mu chyběl knoflík a na ponožce měl díru. Celkem tři návštěvy byly zejména pro mě muka. Za celou dobu se ani jednou nezeptal, jak budeme děti vychovávat, jak si s nimi budeme hrát a v jakém prostředí budou vyrůstat. Zato stále zdůrazňoval, že jen člověk s vysokoškolským vzděláním má ty nejlepší předpoklady. Se sebezapřením jsme vše zdárně absolvovali a 27. ledna 2000 jsme se stali řádnými uchazeči o svěření dětí do vlastní péče.
Úřední postup je podle mého názoru brzdou při umísťování dětí z dětského domova do rodin. Po určitém čase se totiž sejde poradní sbor, který rozhoduje, komu které dítě přidělí. Uchazeč buď na nabídku "kývne", nebo nikoliv a pak čeká na další, ale jak dlouho, to se nikdy neví. Pro mě je tento postup zcela nepřijatelný, je to postup "o mne beze mne", postup byrokratický, alibistický a hlavně zdlouhavý. Pro úředníka není měsíc, dva či tři žádný čas, ale pro dítě v dětském domově je každý den, týden či měsíc bez člověka, který ho miluje, sdílí s ním jeho radosti a učí ho poznávat svět, strašně dlouhá doba. A tak jsem se odmítl stát částečkou v tomto byrokratickém systému a s heslem "co není zakázáno, je dovoleno" jsme opět navštívili pí Tomkovou z Fondu. Zde jsme v těch několika svazcích, kde jsou děti, pro které FOD hledá rodinu, nalezli dva brášky ve věku šest a devět let, kteří byli odebráni matce a umístěni do domova již před čtyřmi roky.
Vážení čtenáři, ale pozor - Fond ohrožených dětí je nestátní nezisková organizace, kterou někteří úředníci nemají více či méně v lásce. Proto Vás musím upozornit, že dáte-li se touto cestou, je to jako byste šli minovým polem. Nebudu Vás zatěžovat podrobnostmi. Po získání základních informací o obou chlapcích jsme se po telefonické dohodě s výbornou pracovnicí DD Broumov pí Vágnerovou v únoru t.r. s kluky setkali. Po procházce městem nám k našemu velkému překvapení začali říkat mami a tati. Uběhly tři návštěvy v domově a čtyři víkendy u nás na chalupě a dne 3. července t. r. jsme naše rošťáky odváželi již natrvalo domů. Předtím dne 29. 6. 2000 nás okresní soud v Náchodě ustanovil jejich poručníky.
Děkujeme všem, kteří se nám během těch deseti měsíců snažili pomáhat, a těch, kterým jde jen o literu zákona, a ne o děti, upřímně litujeme a doufáme, že takových lidí bude na úřadech ubývat. Milí čtenáři, potenciální zájemci, máte-li potřebu se s námi spojit, rádi si s každým o všem, co jsme prožili, popovídáme. Naši adresu můžete získat na FOD.
S pozdravem manželé Kettnerovi, Praha
"Vážený kolektive FOD!
Srdečně Vás všechny pozdravuji. Dostal se mi do rukou časopis Květy, kde mě velmi zaujal a zamrazil článek "Nechtěňátka" z DD Most. Jedno takto nechtěné, zdravotně postižené dítě díky Vašemu Fondu a časopisu Vlasta s manželem 9 let vychováváme.
V r. 1990 jsme si z DD v Malackách přivezli tříletou romskou holčičku, která je též postižena vrozeným zeleným zákalem. Hanička byla duševně i tělesně opožděna, vůbec nemluvila. Je nyní po čtyřech očních operacích a její stav je stabilizován. Navštěvuje 6. třídu specielní základní školy pro zrakově postižené, která je pouze 6 km od našeho bydliště. Je to dítě temperamentní, poslušné a patří mezi lepší žáky. Hraje šachy, jezdí po soutěžích a momentálně hájí školní barvy v Holandsku. Máme z ní opravdovou radost. Je to naše druhé dítě v pěstounské péči.
Starší dcera přes všechny výchovné problémy má svou rodinu a dvě děti, o které se řádně stará. Nikdy jsme s manželem nelitovali, že jsme poskytli dětem opravdový domov. Je nám všech těchto opuštěných dětí líto. Velice mě zajímá osud malého Lukáška, který trpí stejnou oční chorobou jako naše dcera. V mém srdci je dost místa, abych se mohla starat o další opuštěné dítě. Ale mám 50 let a manžel 69. Úřady nám jistě nedovolí vychovávat tak malé dítě. Věřím, že se pro Lukáška i ostatní postižené děti najde správná, milující rodina. Držíme všem těmto dětem palce, aby měly takové štěstí jako naše již dvanáctiletá Hanička "z inzerátu".
Marie Koterová, Chudobín
