|
Dopis pana Valhy
"Ministerstvo zdravotnictví Karlovy Vary 4. 12. 2003 Vážená paní ministryně, Mám dvě dcery ve věku 20 a 24 let, obě absolventky gymnázia a obě nastávající maminky. Po seznámení s dopisem náměstka MUDr. Špačka ze dne 25. 6. 2003 č.j.: 14426/2003 a po semináři v Parlamentu, resp. vystoupení dětského lékaře a předsedy České sociální pediatrie MUDr. Františka Schneiberga dne 9.10.2003, jsme s manželkou dospěli k závěru, že naše dcery, vzhledem k tomu, že nejsou školeným zdravotnickým personálem, nebudou schopny zabezpečit svým dětem uspokojení biologických a tělesných potřeb, správně podávat speciální stravu z mléčné kuchyně a zvlášť máme obavu, že nebudou schopny správně držet savičku při krmení. Máme eminentní zájem, aby naše vnoučata tím neutrpěla újmu, proto podporujeme návrh na přijetí zákona, aby všechny české děti do 3 let věku byly povinně umístěny v kojeneckých ústavech nebo zdravotnických dětských domovech, kde je zajišťována péče pouze odborným proškoleným personálem. Uvítali bychom, kdyby tato místa bylo možno rezervovat předem. Jedině tak může vyrůst zdravá mladá generace. Jen nám stále není jasné, jak lidstvo mohlo projít několika tisíciletou existencí bez správného podávání stravy a techniky krmení, kterou zvládá pouze proškolený zdravotnický personál KÚ a DD. Jindřich Valha Dopisy o NRP
"Již delší dobu sleduji činnost Fondu ohrožených dětí a už dlouho se chystám napsat Vám pár slovíček, kterými bych vyjádřila své uznání za práci, kterou děláte. V problematice, kterou se Vy zabýváte, jsem vyrostla, a proto o tom všem hodně vím. Můj otec, prof. MUDr. Antonín Mores z Olomouce věnoval opuštěným dětem celý svůj pracovní život, a byl tím natolik zaujat, že to prosáklo celou naší rodinou. Byl vlastně Vaším předchůdcem v boji za opuštěné děti. Měl by z Vás ohromnou radost, protože mluvíte úplně stejným jazykem. Jen jste mnohem slušnější a jemnější při jednání s ignoranty např. z ministerstva (při jedné besedě v rozhlase, při které jste obhajovali činnost Fondu a nějaká paní magistra z ministerstva naopak dokazovala Vaši zbytečnost s tím, že vše, co děláte Vy, dělají profesionální sociální pracovnice, jsem Vás skutečně obdivovala). To můj otec věci i lidi nazýval vždy pravými jmény, za což si získal na oficiálních místech řadu nepřátel. Do doby, než jsem se dozvěděla o Fondu ohrožených dětí, nevím o nikom, kdo by mluvil a jednal ve stejném duchu jako otec a vlastně tím pokračoval v jeho práci. Škoda, že se toho nedožil. Zemřel před měsícem ve věku 88 let a jeho rakev byla celá zasypaná květinami. Lidé, kteří se s ním přišli rozloučit, zcela zaplnili jeden z největších olomouckých chrámů. Přeji Vám mnoho úspěchů." MUDr. Helena Fišarová,Bruntál
"Vážený FOD, jsem velice ráda, že jsem se stala Vaší členkou. Prosím o bližší informace o pěstounské péči, o které přemýšlím už delší dobu. Já sama, když jsem byla malá, tak jsem měla kolem sebe děti z dětského domova, protože moje maminka a babička si je braly domů na víkendy, svátky a prázdniny. Takže už jako malá holka jsem se setkala s tímto smutným osudem dětí "nikoho". Moc dobře si pamatuji veselé pátky, kdy jsme s mamkou jeli do Nové Paky, ale také ty ubrečené neděle, když jsme děti vracely. Bylo to hrozné. Dodnes se mi před očima promítá obraz dětiček sedících na schodech v herně, kývajících se dopředu a dozadu, dětí plačících v postýlkách s nudlí u nosu. Dětí šíleně nešťastných. Mám dvě děti - Kačenku (14 let) a Honzíka (10 let) a tak si myslím, že by se k nám ještě jedna postýlka vešla." Anna Bednářová, Lázně Bělohrad
Dopisy náhradních rodičů
Vážení přátelé,
občas se mi dostane do rukou FOD zpravodaj, o Vaší práci se dovídám i z médií. A vždycky si pak připomínám, jaké štěstí má naše rodina a náš nejmladší syn, že jsme se nikdy nesetkali s „úředním šimlem“, ale právě naopak.
Chlapce, který je mulat (biologický otec černoch), jsme převzali do pěstounské péče, když mu byly 2 roky. Do naší rodiny se dostal víceméně náhodou – dcera praktikovala v DD a tam to rozkošné, ale nesmírně smutné a nekomunikativní dítě objevila. Začala se mu více věnovat a naše rodina si ho doslova zamilovala. Úřady byly tehdy velice vstřícné a sociální pracovnice projevily maximální snahu, aby se dítě co nejdříve dostalo do rodiny. Podotýkám, že biologičtí rodiče nebyli zbaveni rodičovských práv, ale nikdy o chlapce neprojevili zájem – biologická matka ho „odložila“ hned v porodnici a otec se vrátil do své daleké vlasti. Později sociální pracovnice sama navrhla i zařídili, že soud ve velmi krátké době rozhodl, že dítě bude mít naše (tj. pěstounů) příjmení. Stejně tak bez průtahů soud zařídil, že chlapec obdržel cestovní pas.
Chlapec se v rodinné péči začal zdárně vyvíjet, ve škole pak výborně prospíval. Manžel bohužel záhy zemřel, zůstala jsem na synovu výchovu sama, ale podařilo se mi vychovat z něho hodnotného člověka. Neříkám, že to vždy byly „procházka růžovým sadem“, ale posuďte sami: syn úspěšně odmaturoval v oboru management dopravy, absolvoval další studia a dnes ho zdobí dva tituly v oboru komerčního práva a veřejné správy. Již během studia si přivydělával v bankovním sektoru a patrně i díky této praxi ihned po posledním absolutoriu získal místo na ústředí významné státní instituce. K jeho koníčkům patří železnice (dědictví po manželovi...), cestování a horská i vodní turistika, práce s dětmi. Od dětství jezdil na cestování a horská i vodní turistika, práce s dětmi. Od dětství jezdil na dětský tábor, kde později začal působit jako vedoucí a této aktivitě se věnuje dodnes. Má spoustu přátel, vždycky byl oblíbený společník. Vyrostl z něho velice pohledný a inteligentní muž. Je samostatný, komunikativní, má organizační schopnosti, dovede prosazovat své názory a já vím, že se nemusím obávat o jeho budoucnost.
Tyto řádky píši v přesvědčení, že náš případ není ojedinělý a přála bych ostatním rodinám, které se rozhodly pro adopci nebo pěstounskou péči, aby prožívaly stejné radost a spokojenost jako já. A pro ty, kteří dosud váhají, jestli věnovat svou lásku a péči „cizímu“ dítěti a zvažují případná rizika či potíže, ať jsou tyto řádky povzbuzením.
Jana Nováková
"Milá paní Tomková, tak tohle je náš Matýsek. Je moc krásný, viďte. Hezčí a hodnější miminko asi neexistuje. Za ty tři týdny udělal takový pokrok, že se už vyrovná dětem stejně starým. Když jsme ho přivezli, byl na úrovni ani ne tříměsíčního dítěte. Brzy už bude sedět a má dva zuby. Ještě jednou Vám chci poděkovat, že jste nám tolik pomohla. Bez Vaší pomoci by nebylo v naší rodině tolik štěstí." Anna Bednářová, Lázně Bělohrad
"Milá paní Tomková, vážený FOD, tak tohle je náš Matěj, Matějíček, Mates, Matýsek, Matoušek, no prostě naše sluníčko, když mu byl jeden rok. Jak si na oslavy všeho druhu nepotrpíme, tak tentokrát to bylo velkolepé. Přála bych všem dětem, aby byly tak moc milovány jako on. I já bych Vám chtěla ještě jednou poděkovat za Vaši dobrou a prospěšnou práci a hlavně za našeho Matýska, kterého máme jen díky Vám. Je to krásné, hodné, milé a vděčné děťátko, všichni ho moc milujeme. Jen škoda toho půl roku, co musel být zbytečně v KÚ. Snažíme se mu teď všechno vynahradit. Každý den nás překvapí něčím novým, což všichni velmi obdivujeme, snad ještě více, než jsme obdivovali u vlastních dětí. Již to není to netečné půlroční miminko, které se uspávalo vrtěním hlavičky ze strany na stranu a které si umělo hrát jen se svými ručičkami. Je to naše malé (skoro dvanáctikilové) štěstíčko. Hrozně bych chtěla, aby takové štěstí a radost potkalo co nejvíce rodičů, kteří mají o opuštěné děti zájem. A nejsou to jen bezdětní manželé, kdo by chtěl pomoci. V politice se udělalo pro tyto děti tak málo pozitivního. Je to jen samé dohadování, osočování, svalování neúspěchů na ty předchozí, prostě odvádění pozornosti od vlastní neschopnosti. Lítost a soucit s těmito malými a potřebnými má snad každý, kromě našich zákonodárců a vlády. Novela zákona o rodině je naprosto nepochopitelná pro člověka, který není bezcitný a lhostejný k osudu jiných. Cožpak existuje něco lepšího a prospěšnějšího pro opuštěné dítě, než když se dostane co nejrychleji do nové rodiny? Proč neustále upřesňovat a brát ohledy na pokrevní rodiče? Proč soudy pracují tak pomalu? Takových proč by ještě bylo …Končím s přáním: Ať je pro všechny "Matýsky na světě hodně lásky a hodných rodičů a pro FOD ne omezování, ale rozšiřování pravomocí v jeho záslužné práci. Zdraví a za celou rodinu děkuje" Helena Blímová, babička, Lázně Bělohrad
"...dovolujeme si Vám napsat o naší dcerce Janičce, kterou jsme získali díky Vašemu přispění z DD Most. Koncem tohoto měsíce jí budou dva roky. Je živá, veselá a během svého pobytu u nás se naučila plno nových slovíček. Zdůrazňovali nám její velkou mentální zaostalost, ale je to holka chytrá a velice dobře se učí. Ještě jednou díky." manželé Formánkovi, Praha
"...s radostí Vám sdělujeme, že s Vaší pomocí byla z našeho zařízení umístěna do pěstounské péče Margita B., nar. 1995. Přijata k nám byla dne 20.2.1997 z KÚ Ostrava a na základě rozhodnutí o předpěstounské péči byla propuštěna dne 30.10.1997 do nové rodiny manželů B., bytem ... Zasíláme Vám fotografii Margitky a ještě jednou děkujeme za spolupráci." Za LILA domov pro postižené děti Otnice Ludmila Pšenáková, ředitelka
Zakrátko přišel dopis i od nových rodičů Margitky: "...posíláme Vám fotku naší milované Margitky. Je to moc roztomilá a hodná holčička, máme ji rádi. Začíná pěkně mluvit, jsme s ní velice spokojeni."
"Vánoční přání se dětem splnilo Když vychovatelé i děti v Dětském domově Mariánské Lázně poodkryli jednu ze šupinek velké ryby, kterou děti vytvořily před Vánocemi a kde si každý mohl napsat své přání, ani se moc nedivili. Oba sourozenci si přáli, a také to namalovali, domeček, rodiče, psa. To však nikdo netušil, že jejich přání bude vyplněno, a to velmi brzy. Již záhy, na počátku roku 2000, se nám a dětem ozvali budoucí rodiče, kteří si na základě nabídky Fondu ohrožených dětí na první pohled děti (podle fotografie) zamilovali a projevili zájem se s nimi stýkat. Větší Láďa se takřka denně při příchodu ze školy dotazoval sociální pracovnice domova: "Teto, tak co máma? Bude nějaká?" Snažili jsme se ho upokojit, že určitě ano, aby byl hodný a trpělivý. Jeho trpělivost se vyplatila. Po prvních osobních kontaktech s rodinou - s rodiči i sourozenci - bylo rozhodnuto. "Teto, teto, my už máme rodiče." To jsme od dětí slýchávali stále častěji. Rodiče děti skutečně s láskou přijali. V měsíci dubnu již s nimi odjížděli do Liberce, kde na ně čekala rodina, domeček i pes. A také noví spolužáci ve škole i ve školce a samozřejmě i nové paní učitelky. Vše potřebné bylo do dvou měsíců vyřízeno, takže dvě dětské dušičky jsou uspokojeny. Naše zařízení je s rodinou i nadále v kontaktu. I když není vše tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo, jsme si jisti, že dobrá věc se podařila. Navíc máme teď další radost, protože třetí bráška z Dětského domova v Chebu do této rodiny pravděpodobně ještě přibude, ke spokojenosti Davida a Ládi. Poděkování patří především FOD za velkou pomoc při hledání budoucích rodičů. Nicméně stejné poděkování a úctu je potřeba vyjádřit rodičům, kteří se těchto opuštěných dětí ujali, protože být od nejútlejšího věku bez rodičů bychom si jistě žádný nepřál." Dětský domov Mariánské Lázně
"Milá paní Tomková, posílám fotku Michala. Máme z něho opravdu velkou radost, je hodný, šikovný a i ve škole mu to jde, asi bude mít zase samé jedničky. A to má v papírech, že jeho inteligence je v pásmu debility a že se mu doporučuje zvláštní škola." manželé R.
"Milá paní Tomková, plním slib a posílám fotky naší překrásné dcerušky. Kayla je ohromně šikovná, odvážná, moc zvědavá a hodná holčička, zdravá a veselá. Bude jí teď jedenáct měsíců, má už čtyři zoubky, kučeraví se jí vlásky, je velice aktivní a pohyblivá. Sezení a lezení ji už nebaví, chce jenom stát, počítám, že za pár týdnů už bude chodit. Hlasitě se směje, brouká si a při jízdě v kočárku si zpívá. Je většinou moc hodná, pláče málokdy, v noci klidně spinká a ráno se budí pravidelně v půl osmé. Taky krásně jí a miluje koupání. Měli jsme neuvěřitelné štěstí a uvědomujeme si to stále, vlastně při každém pohledu na ni. I na Vás často vzpomeneme, vždyť u Vás začala celá naše anabáze. Ještě jednou Vám děkujeme za pomoc, za morální a psychickou podporu, za povzbuzení v okamžicích, kdy jsme neviděli ani jiskřičku naděje. A: vydržte dál. Srdečně Vás zdraví" Markéta Barkerová
"Vážená paní Tomková, zdravím Vás srdečně z Líšnice. Už to bude rok, co jsme dostali dvojčata. Přišlo s nimi mnoho radostí, ale i starostí. Děvčata za ten rok udělala velký pokrok. Když jsme si je přivezli, neuměly mluvit ani chodit, řekly jen tři slova - papu, pít, teta. Teď mluví, že mi z nich jde hlava kolem a běhají tak, že jim kolikrát nestačím. Máme z nich velkou radost, a já jsem moc ráda, že synové je tak dobře přijali. Jsou to naše sluníčka. Ještě jednou díky i za Helenku a Pavlínku." Iva Kaplanová s rodinou
"Srdečně Vám zdravíme a ještě jednou děkujeme za to, že jsme se Vaším prostřednictvím seznámili s Jeníčkem. Pěkně si zvyká a máme z něho opravdu velkou radost. Jeho příchod do rodiny byl velkým požehnáním pro nás, i pro naše děvčata, která ho vzala mezi sebe naprosto samozřejmě. I Jeník je přijímá velmi dobře a každý den je vyhlíží, kdy už se vrátí ze školy. Teprve teď si člověk nejvíce uvědomí, jak moc tyto děti touží po lásce a po tom, aby k někomu patřily. Až když přijde mezi ně a uvidí ty jejich pohledy a natažené ruce, pak by si je nejradši odvezl všechny. Zjistí, že není rozdílu mezi dětmi světlými a tmavými. Jsou úplně stejné. Člověk s nimi zažije stejnou radost. Jen ty tmavší jsou trochu v nevýhodě, a tak možná potřebují ještě víc té lásky i více pochopení. Mrzí nás, že si to ještě spousta lidí neuvědomuje a hlavně ti na vyšších místech. Copak není naší povinností tyto děti chránit, copak netrpí už jen tím, že nemohou vyrůstat v normální rodině ?" rodina Špačkova z Vlčkovic
"...Před deseti lety jsem si přivezla ze Slovenska půlročního Michala. Z kojeneckého ústavu uměl jen ležet a čekat, až na něj přijde řada. I celý "pročůraný" nikdy nezačal brečet. Asi za dva měsíce ale brečel, kdykoliv jsem poodešla a on mě neviděl. Pochopil, že jsem "jeho" a už se mě nechtěl vzdát. A on byl náš - můj, babičky, dědy i prababičky. Naše zlatíčko, zlobidýlko a "nenáček", když měl na vše jen "ne". Dnes je to šikovný kluk, moc príma, hezky hraje na kytaru, na varhany a trochu na flétnu. Jsem šťastná, že ho mám." Zdeňka Tesařová, Praha
"...Linda k nám přišla Vaším prostřednictvím ve věku osmnácti měsíců. Od počátku byla velmi problémové dítě. Nejedla, nepila, dalo by se říci - skoro neexistovala. Úmyslně si ubližovala, počůrávala se, nekomunikovala. Dnes, téměř po třech letech - s diagnózou autismu - je skvělá. Navštěvuje speciální školku, sama se nají, napije, nepomočuje se, pěkně pracuje - i když se při tom vzteká. Komunikace se rovněž zlepšuje, na spoustu věcí reaguje. Jezdí s námi bez problémů na hory, na dovolenou. Všichni ji máme moc rádi a všechno zlé je zapomenuto." manželé Březovských
"...zasílám Vám fotografie našeho Marcelka. Nebýt FOD, nikdy by se k nám nedostal. Vždy jsme nad přijetím romského dítěte váhali, báli jsme se. Teprve když jsme Marcelka osobně poznali na dovolené v Moninci, pořádané FOD, okamžitě se nám zalíbil a nejraději bychom si ho hned odvezli. Měli jsme však byt 1 + 1 v Praze a OPD nám již další dítě nechtělo svěřit. Teprve potom, co jsme získali příslib bydlení od FOD, jsme si Marcelka přivezli domů. Bylo mu čtyři a půl roku. Od té doby udělal velké pokroky. Máme z něho radost a doufáme, že on z nás také." manželé Hesovi, Košťany
"…Romští chlapci Dalibor a Jan k nám poprvé z Dětského domova v Ústí n. Labem přijeli 13. 11. 1998. Opakovalo se několik společných víkendů a za měsíc jsme si je odváželi "na furt" - jak kluci říkali. Devítiletý Honzík byl tehdy zamlklý a neurotický pesimista, neustále "dělal obličeje" a na všechny naše plány a návrhy říkal, že "stejně všechno špatně dopadne". Osmiletý Daliborek naopak od první návštěvy u nás stokrát denně volal "mami, maminko" a zkoušel jaksi technicky, jestli se na to opravdu něco ozve, jestli to "funguje". Oba kluci svou vlastní matku nikdy neviděli, opustila je už v porodnici, a vyrůstali pouze v ústavech. Oba se při příchodu k nám ještě ve dne i v noci počurávali - to mohu označit za největší problém prvního roku našeho společného života. Dnes je to v pořádku. Za první rok u nás kluci velmi rychle vyrostli - každý asi o 12 cm. Při návštěvě v dětském domově je nemohli poznat - přerostli všechny své staré kamarády. U nás doma na Honzíka a Daliborka čekali čtyři starší sourozenci - tři dospělí bratři a dvanáctiletá sestra. Přejeme mnoho úspěchů ve Vaší hezké práci." manželé Janečkovi
"...zasílám Vám fotografie. Vybíraly jsme je společně s Maruškou a pěkně jsme si zavzpomínaly. O Marušce jsem se dozvěděla prostřednictvím FOD na jaře 1996 a v létě jsem si ji přivezla z DD jako sedmnáctiměsíční romskou holčičku, mentálně opožděnou, kterou maminka nechala v porodnici se svolením k adopci. Přestože bylo dítě právně volné vlastně od narození, nebyl o ně zájem a holčička čekala rok a půl na "svou" rodinu. Teprve když se DD obrátil na FOD, našlo se hned několik rodin, které si Marušku chtěly vzít. Děti si samy pomoci nemohou, spoléhají na nás dospělé, proto velmi oceňuji práci FOD, který se snaží, aby těch šťastných a spokojených dětí přibývalo. Nenechte se odradit, na každém, byť jediném dítěti záleží. Marušce je už pět let. Ví o tom, jak se ke mně dostala, a bere to jako normální součást života. O našich začátcích a ohromném pokroku, který Maruška dokázala, jsem Vám již psala. Nejdůležitější ale je, že žije normální život se všemi radostmi i starostmi, učí se překonávat překážky a přitom cítí jistotu rodinného zázemí." Soňa Waittová, Habartov
"Vážená a milá paní Tomková, ráda bych Vám poděkovala za všechno, co jste pro nás udělala. Jsem velmi šťastná, že mě potkal takový krásný osud. Ještě před třemi měsíci jsem pracovala na směny v Domově důchodců a pečovala o staré, většinou ležící a těžce nemocné babičky a dědečky. Tato práce mě velice uspokojovala, ale bylo mi moc smutno hlavně o sobotách a nedělích po mojí nejmladší desetileté dceři Lívince, která byla doma sama s tatínkem. Starší dcera a syn jsou již dospělí. Když mi bylo osmnáct let, pracovala jsem v dětské vesničce jako teta a poznala jsem problematiku opuštěných dětí. Od té doby už uplynulo 25 let a asi teď nastal správný čas splnit si svůj dávný sen. Věděla jsem, že mám dost sil a lásky v srdci. Akorát mi chyběla odvaha. To je ono! Nejhorší je najít odvahu! Tu jsem ale díky své nejmladší, častokrát opuštěné holčičce našla a napsala jsem na FOD. Velice brzy mi přišla krásná odpověď, kde bylo napsáno všechno, co mám udělat a kam se obrátit. Chtěli jsme si vzít jedno dítě, ale nějakým řízením osudu nám byli nabídnuti tři sourozenci, kterým zemřela maminka - desetiletá Šárka, devítiletý Jarek a sedmiletá mentálně postižená Kristýnka. Nejdříve zasedala rodinná rada, kde jsme se všichni radili, jestli je v našich silách to zvládnout. Strach jsme měli, a velký, ale touha nás všech dát domov dětem, které ho nemají, byla silnější. Tak jsme zahájili vyřizování žádosti. Sociální pracovnice navštívila náš dům, následovaly posudky ze zaměstnání, výpis z rejstříku trestů a psychologické testy. Často jsem se ptala Lívinky, jestli nebude žárlit, až je budu hladit a objímat, a jestli je bude mít ráda. A ona mi na to řekla, že je miluje už teď, a vymýšlela, jak to zařídíme, abychom se sem všichni vešli (máme 4 + 1). Objednala tři pohádkové knížky a z výletu pro ně přivezla hračky. A pořád se ptala, kdy už nám je dají. Konečně nastal námi všemi vytoužený den. Mohli jsme si jet do dětského domova pro Šárinku a Jarečka. Ten den zůstane navždy v našich srdcích. Tolik vzájemného očekávání i strachu a nakonec radosti, že jsme spolu! Děti byly od prvního okamžiku moc hodné, milé, tiché a nad očekávání krásné. Takové jsem si je nepředstavovala ani ve snu. Nevím, za co jsem si to zasloužila, z Jarka bude určitě tanečník a Šárka vypadá skoro jako Lívinka. Často si je pletu. Měla jsem velkou radost, že domov současně navštívily i dvě dospělé sestry našich nových dětí - byly tam i se svými dětmi. Přijely, aby viděly, ke komu jejich malí sourozenci půjdou. Než paní ředitelka vyřídila papíry a připravila děti, strávili jsme spolu krásné odpoledne. Pak následoval týden, než jsme se jakž takž sžili a nabrali sil pro to, abychom mohli jet do ústavu sociální péče pro Kristýnku. Toho dne jsem se trochu obávala, protože jsem nevěděla o Kristýnce vůbec nic, jenom to, že je postižená, leží v postýlce a neumí nic jiného než mačkat papír. Ptala jsem se dětí, jaká je, jestli aspoň lozí po zemi, jak je asi veliká, jaké mám připravit oblečky. Děti mi všechno vyprávěly, i to, jak mívá záchvaty epilepsie, jak volaly záchranku, jak jí dávaly léky, jak se o ni staraly, když maminka byla nemocná, jak ji koupaly a uspávaly. Taky mi neustále vykládaly, jak je krásná. Šárka byla celý týden smutná a pořád se ptala, kdy už pojedeme pro Kristýnku. Konečně nastala sobota a my jsme odjeli celá rodina dvěma auty (je nás totiž už devět) do ústavu. Všichni jsme byli plni očekávání i toho nejhoršího. Těsně před branou ústavu mi Šárka prosebně řekla: "Mami, ale nelekněte se jí." Na ta slova z úst desetileté holčičky nikdy nezapomenu. Já jsem jí na to řekla, ať se nebojí, že si ji vezmeme domů, ať je jakákoliv. To se jí viditelně ulevilo. V ústavu mi dali napřed papíry a než jsem je podepsala, ptali se, jestli ji nechci napřed vidět. A proč, k čemu? Já si přece nejedu pro nějakou krásnou panenku, jedeme si pro dítě, které je samo a touží po lásce. A pak jsme ji uviděli. A viděli jsme najednou tři děti, které se objímaly štěstím, že jsou zase spolu. Hned jsem vzala Kristýnku do náruče a skrývala slzy dojetí. V duchu jsem jí přísahala, že ji budu milovat navždy. Pak jsme jeli domů. Cestou jsme nakoupili plno jogurtů a banánů a všechno, co se dá pomačkat, jelikož Kristýnka jedla jen mixovanou stravu. Když jsem ji poprvé krmila jogurtem, nedokázala spolknout ani jahodu, kakala 7x denně do plenek a dokázala i dvě hodiny sedět nehnutě a kývat hlavou. Strašně šilhala a vydávala jen skřeky. Neuměla si vzít hračku, neuměla vůbec nic, jen mačkat papír. Jenom když děti přišly ze školy, dovedla se s nimi dlouho objímat a tulit a smát se a lechtat, jako by se nemohla nabažit všech her, které si spolu hrály od malička. Dnes už uplynuly víc než tři měsíce. Říká se, že začátky jsou těžké. U nás moc těžkostí nebylo. Všechno proběhlo tak přirozeně, jako by ty děti byly odjakživa naše vlastní, i díky celému našemu širokému příbuzenstvu, které je přijalo mezi nás. Musel být někdo nad námi, kdo dával všemu správný řád a dával nám sílu, když jsme ji už neměli. Znám jednu krásnou píseň, kterou jsem naučila děti: "Přijdou mraky, přijde i tíseň, Ty však mou bolest proměníš v píseň". A my si doma zpíváme pořád, ne ze smutku, ale z radosti. Děcka to milují a taky často tančíme a děláme diskotéky. Díky tomu se asi Kristýnka naučila chodit, chtěla s námi taky tančit. My jsme mysleli, že se zblázníme radostí. Nejdříve jsme ji učili udělat krůček, pak dva a pak spadla. V ústavu ji prý dávali do chodítka, ale sama neudělala ani krok. Měla velký strach. Jelikož ale stále slyšela děti, jak se smějí nebo perou v jiném pokoji, najednou šla za nimi. My jsme byli tak šťastni! Dnes už Kristýnka tančí, otáčí se a běhá tak rychle, že ji nestíhám dohonit. Díky ní jsem ke své radosti zhubla deset kilo a ona přibrala šest (z 18 kg na 24 kg). Zesílily jí nožičky a denně dělá pokroky. Umí říct "mama, papat, tata a ahoj". Každého, kdo k nám přijde, zdraví "ahoj" a podá mu ručičku. Je úžasně učenlivá a všechno, co jí říkáme, nám rozumí. Miluje koupání a hudbu, dokonce i vážnou. Velmi ráda usíná v kočárku na zahradě a pozoruje listí na našem stoletém ořechu. Každé ráno i večer vykoná potřebu do hrnku, akorát někdy to nestihne. Je prostě nádherná, umí se usmívat a dává nám všem tolik lásky! Miluje psy (máme čtyři) a nebojí se ani koní, ty máme tři, dál velkou zahradu a hodně práce. Taky kočky, křečky a andulku. Děti si našly kamarády, Jarek hraje na flétnu, Šárka chodí do aerobiku, Lívie do keramiky a v neděli všichni do kostela. Jarek chtěl ministrovat a je moc šťastný. Doufám, že je šťastný i můj milovaný manžel, který se nebál a šel do toho se mnou a díky němuž se mi splnil můj celoživotní sen. Jsme na všechno dva. Já peru, vařím, uklízím, hladím a urovnávám a on nakupuje, vyřizuje, zařizuje a kontroluje žákovské knížky. Násobilku umím i pozpátku, vyjmenovaná slova a tvrdé a měkké "i", to jsou naše každodenní odpoledne. A z pětek se pomalu klubou čtyřky, trojky i dvojky. A co říci na závěr? Když můj dvacetiletý syn, voják z povolání, přijede domů a prvně jde pochovat Kristýnku a vždycky řekne "ta zase vyrostla" a objímá ji, to je krása. Když nejstarší dcera musí odjet na tři dny pryč a všem je smutno, a pak po návratu řekne, jak i jí bylo smutno po dětech, to je láska. A když nejmladší Lívinka, která byla často doma sama , teď si má s kým hrát, s kým se prát a dohadovat, s kým tančit a smát se, to je nádhera. Děkuju Vám, že jsem se s Vámi mohla podělit o kousek štěstí. Vážený FOD, díky Vám všem, kteří věnujete své síly, bez Vás bychom se nikdy nesešli.
Hynek a Helena Pastorkovi
"Jen pro silné jedince" "Chtěl bych čtenáře Zpravodaje FOD seznámit s těmito svými zkušenostmi: Dvacet tři let našeho manželství uteklo jako voda, vychovali jsme dvě hodné děti, dcera se v r. 1977 vdala, založila si svůj vlastní domov a osud tomu chtěl, že v červnu 1999 nám tragicky zahynul náš osmnáctiletý syn. Během několika vteřin se tak náš klidný a pohodový život změnil na hrozné trápení, beznaděj a velikánskou bolest u srdce. Po dvou beznadějných měsících, kdy jsme ve věku 41 a 43 let zůstali s manželkou sami, jsme si řekli, že takto se prostě žít nedá, a rozhodli jsme se, že si vezmeme do pěstounské péče děcko nebo raději děcka dvě. Chtěli jsme být opět někomu užiteční a alespoň zčásti zapomenout na tu "krutost", která nás potkala. Případné zájemce chci ale upozornit, že celý ten proces není procházka růžovým sadem a kdo nemá silné nervy, ctižádost a schopnost improvizovat, ať se do boje o získání dítěte z dětského domova radši nepouští - ušetří si mnoho nervů a snad i zklamání. S trochou nadsázky lze říci, že je to boj s větrnými mlýny a jen ti nejsilnější mají šanci zvítězit. Před rokem jsem o pěstounství či adopci nevěděl vůbec nic. Díky svému řediteli jsem získal první informaci o tom, kam se obrátit. S manželkou jsme navštívili Fond ohrožených dětí, kde se nás ujala vynikající paní Tomková, která nám vysvětlila vše, co bylo potřeba v začátku udělat, a uvedla nás do reality, co to obnáší získat dítě z dětského domova. Další cesta nás zavedla na odbor péče o dítě na Praze 5. Milá a ochotná paní Peterková nám byla nápomocna v tom kolotoči úřadů, dotazníků, lejster a jednání. Prvotní dotazníky, posudek od zaměstnavatele, zdravotní zprávy, doklady o příjmech, trestní rejstříky, prohlídka našeho bydliště. Pak bylo vše postoupeno na Magistrát hl. m. Prahy, kde ročně evidují víc než sto takových žádostí. Další jednání s pí Vávrovou a šok z informace, že vše je otázkou dvou až tří let. Pomalinku jsem ztrácel nadšení, ale o to více jsem byl rozhodnut tuto pro nás nepřijatelnou situaci změnit. Snad nejhorší byla celkem tři tříhodinová sezení u psychologa, který je tím nejdůležitějším článkem v celém procesu a jen jeho kladné doporučení je odrazovým můstkem k získání dítěte. Chápu, že psychologické vyšetření je velice důležité, ale ten, kdo psychology najímá, by měl vědět, že rozhodnutí o způsobilosti potenciálních rodičů by měl dělat člověk zkušený a měl by mít osobní zkušenosti s vlastní rodinou. První setkání s naším psychologem pro nás bylo šokem. Byl to asi třicetiletý člověk, na košili mu chyběl knoflík a na ponožce měl díru. Celkem tři návštěvy byly zejména pro mě muka. Za celou dobu se ani jednou nezeptal, jak budeme děti vychovávat, jak si s nimi budeme hrát a v jakém prostředí budou vyrůstat. Zato stále zdůrazňoval, že jen člověk s vysokoškolským vzděláním má ty nejlepší předpoklady. Se sebezapřením jsme vše zdárně absolvovali a 27. ledna 2000 jsme se stali řádnými uchazeči o svěření dětí do vlastní péče. Úřední postup je podle mého názoru brzdou při umísťování dětí z dětského domova do rodin. Po určitém čase se totiž sejde poradní sbor, který rozhoduje, komu které dítě přidělí. Uchazeč buď na nabídku "kývne", nebo nikoliv a pak čeká na další, ale jak dlouho, to se nikdy neví. Pro mě je tento postup zcela nepřijatelný, je to postup "o mne beze mne", postup byrokratický, alibistický a hlavně zdlouhavý. Pro úředníka není měsíc, dva či tři žádný čas, ale pro dítě v dětském domově je každý den, týden či měsíc bez člověka, který ho miluje, sdílí s ním jeho radosti a učí ho poznávat svět, strašně dlouhá doba. A tak jsem se odmítl stát částečkou v tomto byrokratickém systému a s heslem "co není zakázáno, je dovoleno" jsme opět navštívili pí Tomkovou z Fondu. Zde jsme v těch několika svazcích, kde jsou děti, pro které FOD hledá rodinu, nalezli dva brášky ve věku šest a devět let, kteří byli odebráni matce a umístěni do domova již před čtyřmi roky. Vážení čtenáři, ale pozor - Fond ohrožených dětí je nestátní nezisková organizace, kterou někteří úředníci nemají více či méně v lásce. Proto Vás musím upozornit, že dáte-li se touto cestou, je to jako byste šli minovým polem. Nebudu Vás zatěžovat podrobnostmi. Po získání základních informací o obou chlapcích jsme se po telefonické dohodě s výbornou pracovnicí DD Broumov pí Vágnerovou v únoru t.r. s kluky setkali. Po procházce městem nám k našemu velkému překvapení začali říkat mami a tati. Uběhly tři návštěvy v domově a čtyři víkendy u nás na chalupě a dne 3. července t. r. jsme naše rošťáky odváželi již natrvalo domů. Předtím dne 29. 6. 2000 nás okresní soud v Náchodě ustanovil jejich poručníky. Děkujeme všem, kteří se nám během těch deseti měsíců snažili pomáhat, a těch, kterým jde jen o literu zákona, a ne o děti, upřímně litujeme a doufáme, že takových lidí bude na úřadech ubývat. Milí čtenáři, potenciální zájemci, máte-li potřebu se s námi spojit, rádi si s každým o všem, co jsme prožili, popovídáme. Naši adresu můžete získat na FOD. S pozdravem manželé Kettnerovi, Praha
"Vážený kolektive FOD! Srdečně Vás všechny pozdravuji. Dostal se mi do rukou časopis Květy, kde mě velmi zaujal a zamrazil článek "Nechtěňátka" z DD Most. Jedno takto nechtěné, zdravotně postižené dítě díky Vašemu Fondu a časopisu Vlasta s manželem 9 let vychováváme. V r. 1990 jsme si z DD v Malackách přivezli tříletou romskou holčičku, která je též postižena vrozeným zeleným zákalem. Hanička byla duševně i tělesně opožděna, vůbec nemluvila. Je nyní po čtyřech očních operacích a její stav je stabilizován. Navštěvuje 6. třídu specielní základní školy pro zrakově postižené, která je pouze 6 km od našeho bydliště. Je to dítě temperamentní, poslušné a patří mezi lepší žáky. Hraje šachy, jezdí po soutěžích a momentálně hájí školní barvy v Holandsku. Máme z ní opravdovou radost. Je to naše druhé dítě v pěstounské péči. Starší dcera přes všechny výchovné problémy má svou rodinu a dvě děti, o které se řádně stará. Nikdy jsme s manželem nelitovali, že jsme poskytli dětem opravdový domov. Je nám všech těchto opuštěných dětí líto. Velice mě zajímá osud malého Lukáška, který trpí stejnou oční chorobou jako naše dcera. V mém srdci je dost místa, abych se mohla starat o další opuštěné dítě. Ale mám 50 let a manžel 69. Úřady nám jistě nedovolí vychovávat tak malé dítě. Věřím, že se pro Lukáška i ostatní postižené děti najde správná, milující rodina. Držíme všem těmto dětem palce, aby měly takové štěstí jako naše již dvanáctiletá Hanička "z inzerátu". Marie Koterová, Chudobín Děťátko přímo z porodnice "Rádi bychom se s Vámi podělili o příběh, který změnil náš život. S manželem jsme spolu žili již několik let a protože jsme neměli vlastní děti, požádali jsme okresní úřad o zprostředkování adopce. Bylo nám sděleno, že čekací doba je asi čtyři roky. Po roce čekání jsme se z novin dozvěděli o činnosti FOD. Na základě našeho dopisu se nám ozvala paní Tomková, která nám při osobní návštěvě řekla o možnosti přímé adopce, tj. o možnosti osvojit novorozené miminko přímo z porodnice, aniž by se dostalo do kojeneckého ústavu. Upozornila nás na všechna možná úskalí, i na to, že si matka nakonec své rozhodnutí může rozmyslet. Neváhali jsme ani minutu. Na tu chvíli, kdy nám z FOD zavolali onu radostnou zprávu, že se miminko narodilo a má se čile k světu, do konce života nezapomeneme. Hned na druhý den jsme jeli do porodnice, abychom navštívili děťátko a paní... říkejme jí třeba paní Eva, protože toto jméno znamená dárkyně života. Byli jsme napjatí z toho, jak bude návštěva probíhat a taky jsme měli obavy, zda si to paní Eva přece jen nerozmyslí. Ale naše setkání předčilo i to nejlepší očekávání. Když jsme poprvé uviděli ten malý růžový uzlíček, plakali jsme dojetím, jak my - noví rodiče, tak i paní Eva. Celé odpoledne jsme si mohli miminko chovat. Také jsme si povídali s paní Evou. Vše probíhalo tak nějak samozřejmě, počáteční nervozita se z nás vytratila. Nakonec nám bylo jen líto, že jsme se nepoznali s paní Evou už dříve, určitě bychom všichni to období očekávání prožívali s větším klidem. Jsme rádi, že jsme paní Evu poznali, chápeme důvody, které ji vedly k jejímu rozhodnutí a je nám líto, že se v tak těžké situaci ocitla. Ona sama nám řekla, že je šťastná, že mohla poznat rodiče, kteří přijmou za své dítě, o něž se ona nemůže starat. Z návštěvy jsme odjížděli klidní, šťastní a nedočkaví. Každý den, co byla paní Eva s miminkem v porodnici, jsme jí volali. Vždy nám vyprávěla, jak celý den probíhal, jestli miminko v noci spalo, kdy a proč plakalo. Za pět dnů jsme si jeli společně s pracovníky FOD děťátko převzít. Neobešlo se to sice bez slz, ale když jsme po odbavení nutných úředních formalit nasedli do auta a všichni tři ujížděli domů, byl to ten nejkrásnější okamžik v našem dosavadním životě. S paní Evou jsme se znovu setkali po šesti týdnech, kdy musela znovu úředně potvrdit své rozhodnutí. Vůbec jsme se toho neobávali, právě naopak. Těšili jsme se, že se opět uvidíme. Paní Eva byla zvědavá, jak se miminku daří, ale bylo vidět, že je se vším vyrovnaná. Když jsme jí ukázali fotky našeho krásného a šťastného děťátka, bylo vidět, že se upřímně raduje, že je u nás a že nemuselo vůbec, ani na krátkou dobu, do kojeneckého ústavu. Dnes jsou našemu miminku čtyři měsíce, což je asi doba, kdy by se z ústavu dostalo do rodiny. Neumíme si vůbec představit, že bychom tyto čtyři měsíce nemohli prožít společně a že bychom byli ochuzeni o všechny ty báječné okamžiky, kdy se na nás poprvé usmálo, kdy začalo zvedat hlavičku nebo kdy se poprvé samo převrátilo na bříško. A všechny ty úřední formality, včetně soudního jednání, probíhaly celkem hladce a navíc - co je to všechno proti jednomu rozzářenému dětskému obličejíčku. (Prosíme o zachování anonymity. Děkujeme.)
Dopisy náhradních rodičů zákonodárcům
"Vážené paní poslankyně a páni poslanci, dovolte mi, abych se jako matka osvojeného dítěte vyjádřila k návrhu zákona MPSV o sociálně-právní ochraně dětí. Zásadně nesouhlasím s tím, že zprostředkování náhradní rodinné péče by mělo být vyhrazeno pouze státu.V žádném případě nechci úlohu státu a státních institucí podceňovat, ale proč nemůže stát spolupracovat s nestátními organizacemi jako je např. FOD? Vždyť mají stejný cíl. Sama jsem žádala na OPD o adopci nebo pěstounskou péči před téměř šesti lety. Přestože jsem uvedla, že mi nevadí romská národnost dítěte ani lehké postižení a netrvala jsem ani na kojeneckém věku, čekala jsem tři roky bez nějaké odezvy. Poté se mi dostal do ruky Zpravodaj FOD. Jednání s pracovníky FOD bylo odborné, rychlé a vstřícné, aniž by zasahovalo do pravomoci státu. Byl mi pouze zprostředkován kontakt s dítětem, které při standardním postupu v nabídce OPD "neuspělo" z důvodu romské národnosti a lehké mentální retardace. Jednalo se o sedmnáctiměsíční holčičku, která byla od narození právně volná, protože matka dala souhlas k osvojení ještě před porodem a pak ihned po něm a nikdo nikdy o ni zájem neprojevil. Maruška tak strávila rok a půl zbytečně v dětském domově. Kdyby se vedení DD neobrátilo na FOD, jak dlouho by tu ještě musela čekat? Holčička nemluvila, dělalo jí potíže rozkousat a spolknout tuhou stravu, při chůzi padala, nereagovala na zavolání, jevila známky citové deprivace, měla chronickou rýmu. To vše přes velmi dobrou péči v DD, o níž jsem se přesvědčila. Byla jsem připravena na to, že její vývoj půjde kupředu jen značně pomalu. Jaké však bylo moje překvapení, když se Maruška už za dva dny začala smát, za čtrnáct dní řekla své první slovo "HAF" a každý další den se vždy naučila něco nového. Během jednoho roku dohonila děti stejně staré. Nyní jsou jí 4 roky, chodí do školky, je velice aktivní, o vše se zajímá, vše si chce zkusit. Její rozumový vývoj je na průměrné úrovni, řeč zcela bez problémů, výslovnost bezchybná, pěkně zpívá, přednáší, vypráví, hezky kreslí, ráda tancuje a učí se angličtinu. Téměř nemarodí, ale přetrvává určitá nervová labilita, vyžaduje stálou pozornost a citovou odezvu. Ať už se jí nitky života jakkoli zapletou, vždycky bude mít nablízku svoji mámu, která ji naučí létat dřív, než ji vypustí z hnízda. Na FOD se obracejí lidé. kteří chtějí pomoci dětem, ne sobě. Stejnou motivaci mají i pracovníci FOD. Každé dítě by mělo dostat šanci. Prosím Vás, abyste to vzali v úvahu při projednávání výše zmíněného zákona." Soňa Waitová, Habartov
"Vážení poslanci, jsem jedna z těch, kteří nesouhlasí s návrhem zákona MPSV o sociálně-právní ochraně dětí, který vyhrazuje zprostředkování náhradní rodinné péče pouze státu. Mám v opatrovnické péči dítě romské národnosti. Olgu jsem přijala v jejích necelých čtyřech letech na základě informace a za pomoci Fondu ohrožených dětí. Byla v Dětském domově v Říčanské ulici v Praze 3 asi dva a půl roku. Přestože byla právně volná, trvalo půl roku, než mi ji soud svěřil do opatrovnické péče. V té době nám FOD pomáhal radou i prakticky, stejně jako o několik let později při získávání českého státního občanství. Teď je Olze 12 let, chodí do základní školy a je to zdravé normální dítě. Má problémy s učením, což je mimo vrozené předpoklady způsobeno tím, že se její řeč, paměť a myšlení nerozvíjely v době velice důležité, t.j. do tří let věku. Dětský domov pro ni byl fyzickou záchranou, ale intelektovou a psychickou brzdou. Děti, které vyrůstají v běžné rodině, ve věku tří až čtyř let znají a umějí mnohem víc, než znala a uměla Olinka. Hodně jsme spolu dohnaly, ale něco už napravit nejde. I po psychické stránce ji pobyt v dětském domově poznamenal. Stále se cítí nejistá, zvlášť v krizových situacích a v zátěži. Na základě svých zkušeností považuji každou právní úpravu , která prodlužuje pobyt dětí v ústavech o tak cenné měsíce a roky, za špatnou. Nemám nic proti existenci dětských domovů, ale jen jako první pomoci, protože růst a vyvíjet se může dítě dobře jen u "svých" lidí, v rodině. Považuji za správné, aby stát prostřednictvím soudů děti do náhradní péče svěřoval a na výkon této péče prostřednictvím příslušných orgánů dohlížel, ale proč by nemohla jiná organizace vyhledávat vhodné rodiče, popř. zprostředkovávat kontakty možných náhradních rodičů a dětí, k tomu důvod opravdu nevidím. Pozorně jsem sledovala diskuse a informace v médiích před schválením novely zákona o rodině. Domnívám se, že ti, kdo ji tvořili a schválili, jsou možná dobrými právníky, ale o dětech a jejich skutečných potřebách vědí hodně málo a ani se nenamáhají si informace najít. Prosazovat zájmy dospělých proti zájmům dětí je na konci dvacátého století opravdu zvláštní a těžko pochopitelné. Ing. Eva Kvasničková, Tábor"
"Vážení zákonodárci, byla jsem šokována návrhem zákona MPSV o sociálně-právní ochraně dětí,který vyhrazuje zprostředkování náhradní rodinné péče pouze státu a za porušení mají být udělovány pokuty. To by znamenalo, že by Fond ohrožených dětí jako nestátní organizace už nemohl hledat opuštěným dětem rodiny. Nebýt Fondu, nikdy by se do rodiny nedostaly ani naše dvě dcerky, Ivonka a Lenička. Vždyť kdo by si žádal šest a půl roku starou debilní romskou holčičku, která se občas i během dne pomočí a při každé změně je vyděšená a zvrací. A kdo by si žádal o tříletou romskou holčičku, dítě narkomanů a alkoholiků s nenávratně poškozeným zrakem, velmi obtížně vychovatelnou a navíc s epilepsií. Díky rekreaci s FOD jsme tyto děti viděli a vzaly nás za srdce, přestože jsme už další děti neplánovali. "Debilní" holčička u nás za rok dohnala zpoždění, chodí do páté třídy normální školy, dobře se učí. Třídní učitel byl velmi překvapen, že toto dítě, které je podle psychologické zprávy v normální škole nevzdělavatelné, má tak dobré výsledky. V ZUŠ ji paní učitelka také velmi chválí, z houslí má jedničky. Kromě toho chodí i do vaření, což je její koníček. Brzy se zklidnila, změn se neděsí a nyní je zní normální sebevědomá dvanáctiletá holka. Mladší Lenička teď chodí do druhé třídy, dobře se učí, je šikovná, chodí do baletu. Jen nás mrzí, že nikdy nebude ani s brýlemi dobře vidět. V dětském domově její vadu zraku přehlédli a tím zanedbali dobu vhodnou k léčení. A jak nám pomáhal stát? Když jsme si děti dovezli, řekla nám sociální pracovnice, že je budeme muset vrátit. Když jsme to odmítli, řekla nám, že si musíme do tří měsíců sehnat větší byt, jinak nám děti seberou. A jak nám pomáhal Fond? Poskytl nám bezúročnou půjčku na pořízení rodinného domku. Děti teď mají krásné bydlení, a to nikoliv jen do dosažení zletilosti jako v DD, ale napořád, pokud se samy neosamostatní a nebudou chtít bydlet jinde. A ještě k dětem z "inzerátů". Tento způsob je prý neetický. Ale je snad etické nechat děti raději v dětských domovech? My jsme měli možnost díky Fondu vidět děti na rekreaci. Jinak bychom o nich vůbec nevěděli a děti by zůstaly bez rodiny. Ale i fotografie je dobrá. Když se sociální pracovnice zeptá žadatelů, zda by si vzali dítě romské, starší nebo bez ručiček, hluché či jinak handicapované, málokdo odpoví kladně. Ale na fotografii už není dítě pouze jakýsi ubohý případ. Najednou je to živá bytost, která potřebuje lásku. A potom má opravdu šanci najít nové rodiče. Přeji Fondu mnoho úspěchů. A také to, aby takový zákon nebyl přijat". Jiřina Augustýnková, Náměšť nad Oslavou
"…Opravdu s podivem jsme si přečetli článek ve Vašem zpravodaji "Za nalezení rodiny pokuta" a se smíšenými pocity si dovolujeme reagovat. Nedávno jsme se stali "náhradními rodiči"třináctileté Štěpánky, a to jedině díky aktivitě paní Tomkové z FOD. Jsme toho názoru, že stát v takových případech nemůže plně nahradit tak aktivní a činnou a hlavně rychlou organizaci s tak erudovanými zaměstnanci jako je FOD. Stejná činnost státu je velmi zdlouhavá, někdy se povede lidi spíše odradit než získat a přesvědčit. Co se týče "dětí z inzerátů", musíme přiznat, že kdybychom v časopise Vlasta tyto "inzeráty" s fotografiemi dětí neviděli, nikdy bychom na tuto myšlenku nepřišli. Ani v nejmenším si nemyslíme, že je to neetické a nemorální. Právě naopak! Již sama fotografie určitého dítěte "chytne za srdce"leckterého potencionálního rodiče víc, než lapidární popis, že Pepíček měří 150 cm a má hnědé vlasy. Tento způsob má mnoho výhod a doufáme, že bude nadále úspěšně používán, protože díky malé státní osvětě je to jediné upozornění na tyto osamělé děti. Budeme se nadále snažit podporovat, a to zcela dobrovolně, FOD v jeho snahách a očekávat, kdy stát konečně "prokoukne", že by bylo lepší s FOD spolupracovat než konkurovat! Myslíme si též, že mluvit o pokutách je ve vyspělém demokratickém státě v sociální oblasti nemístné a zarážející. Nejsme si docela jisti , že stát opravdu chce těmto dětem, kterých poslední dobou velmi přibývá, opravdu pomáhat." manželé Kotalovi, Ohrobec |