Vraťte se na Hrad, doktore
 

 Monika Elšíková
  
         Lékař a poradce prezidenta Boris Šťastný ohrnuje nos nad britskou autorkou J. K. Rowlingovou, protože je pouhá „úřednice, sekretářka, učitelka angličtiny a  později spisovatelka“. To, co mu skutečně leží v žaludku, ovšem není dosažené  vzdělání, nýbrž fakt, že spisovatelka kritizuje systém klecových lůžek v Čechách.  (Ruku na srdce, typuju, že být učitelkou ve Spojeném království, znamená být o  dost víc vzdělanější, než absolvent jakékoliv socialistické univerzity).
          „Nebo jde jen o pokus se mediálně zviditelnit a prodat více kouzelnických  knížek?“ ptá se na závěr již úplně humorně pan Šťastný. Zřejmě předpokládá, že je  u nás dostatek odpůrců klecí, kteří se ihned pohrnou do knihkupectví. Nebo že by  česká  causa v době, kdy celým světem hýbou islámští teroristé, Al-Kaidá a Hamás, stála  na prvních stranách světového tisku?   S klecemi je to tak, že hodně lidí způsobu jejich užívání nerozumí, a protože  zdaleka ne všichni jsou připraveni používat rozum, leckdy přistoupí i na úplně  trapné argumenty.   Na těchto stránkách už se psalo o chlapci Filipovi, jehož čekal osud chovance  ústavu sociální péče; tj. život v kleci. Ležel, nekomunikoval, močil do plíny;  potravu dostával sondou. Lékařky z kojeneckého ústavu v Praze-Krči jakékoliv  bolesti a trápení  chlapce – například to, že plakal, když mu znemožnily kontakt s dobrovolníky,  kteří o něj pečovali v době pobytu v nemocnici a k nimž si vytvořil citovou  vazbu - léčily Diazepamem. Protože  ani to nepomohlo, zvýšila se dávka otupovacích léků a následovala samotka.

        Mnoha  peripetiemi osudu a zřejmě i zásahem z vyšších míst, než je Pražský Hrad, se  stalo, že se chlapec dostal do chráněného prostředí Diakonie. Takže místo  ležení  dnes chodí, namísto krmení sondou jí sám a tak dále.   Pan Šťastný zřejmě nikdy nepochopí, co to je, být zavřený v kleci. On sám,  šťastnější, než jiní, se dosud do takové situace nedostal. Neví, kolik  zdravotnického personálu a lékařů si usnadňuje klecovým systémem život. Pozor,  zde není řeč o nezvladatelném dospělém psychotikovi, který fyzicky ohrožuje na  životě své okolí! Mluvíme tu o dětech, které teprve čeká několik desítek let  života v nejrůznějších zařízeních; tvorů citově vyprahlých, zato pod vlivem  dalších a dalších psychofarmak, která budou jejich diagnózu jen zhoršovat.  

        Neziskové organizace, které pečují o mentálně postižené, se snaží dostat své  klienty z klecí ven, minimálně alespoň přes den. Jistě, stojí to hodně  trpělivosti, práce i peněz. Odměnou je ale částečná soběstačnost klientů. Zcela  určitě by bylo jednodušší uklidit obtížné chovance do klece a případně i  přivázat železným řetězem ke zdi, jako se to dělávalo kdysi.     

        Až Vám to, pane Šťastný, státnické úkoly dovolí, sestupte prosím z Hradu do  podhradí. Zamiřte do jakéhokoliv ústavu sociální péče, který jede pořád po staru  a používá klece i v případech, které nejsou nezbytně nutné. Zkuste se zadívat do  očí těch položivých bytostí, které v nich vegetují. Věřte, že na ten pohled  nikdy nezapomenete. Pak možná přehodnotíte i snahu slavné britské spisovatelky.  K tomu, abyste pochopil, oč tu běží,  nepotřebujete žádné medicínské vzdělání. Možná že je Vám i na škodu. Stačí pouhá  schopnost empatie a mírná emociální inteligence. Ty jsou totiž v životě  důležitější než jakákoliv univerzita.