Krkavčí matky

Zdroj: Blesk pro ženy

Datum: 16.8.2010

Podtitulek: ŠOKUJÍCÍ PŘÍBĚHY - Proč opustily svoje děti?

Autor: ALENA DUŠKOVÁ

Text:

Láska mateřská je bezpochyby ta nejsilnější. Jak je tedy možné, že některé matky dokážou vlastní potomky odložit? Jsou opravdu tak bezcitné? Nebo je k tomu nutí zoufalství?

Jako malá holka jsem občas před spaním uvažovala nad tím, kdo by se mě a bratra ujal, kdyby se mým rodičům něco stalo. Dostat se do "děcáku" bylo mojí největší dětskou můrou. Dokázal by se za mě potom ještě někdo postavit a ochránit mě? Naštěstí všechny tyto úvahy zůstaly pouze v rovině teoretické. Jsou ale děti, které ve svých rodičích nenajdou oporu nikdy. Některé matky se dokonce zřeknou svých potomků už po narození. Jaký k tomu mají důvod?

Otupělá narkomanka

K napsání tohoto tématu mě inspiroval dokumentární film Heleny Třeštíkové Katka. Příběh narkomanky závislé na heroinu jsem viděla poprvé před několika lety a přiznám se, že mě dostal.

Proto jsem byla zvědavá, jak se život této dívky změnil. Zvlášť když z ukázek k pokračování dokumentu vyplývalo, že Katka přivedla na svět dítě. Byla jsem zděšená z toho, jak téměř moje vrstevnice své těhotenství vnímá. Ostře se mi vybavuje scéna, kdy stojí ve zdevastovaném squatu uprostřed odpadků a otupěle režisérce Třeštíkové říká: "No co se změnilo? Asi je tu nějakej jinej stav, nebo co." Já bych na jejím místě skákala štěstím, jí to ale bylo jedno. Stejný přístup ke svému mateřství měla během celých devíti měsíců. Nebyl to svět, který by "šel" proti ní, jak často narkomani tvrdí. Ale ona, která "šla" proti svému vlastnímu dítěti. Drog se totiž nevzdala ani na chvíli. Během těhotenství jí navíc byla zjištěna žloutenka typu C. Lékaři dělali, co mohli, aby Katka i přesto na svět přivedla zdravé dítě. Zdálo se, že to s ní konečně pohnulo. Okamžitě chtěla začít abstinovat v komunitním centru, aby o holčičku nepřišla. Jenže nevydržela. Touha po drogách byla silnější a ona utekla zpátky na ulici. Dceru nechala v kojeneckém ústavu. V tu chvíli jsem ji upřímně nenáviděla. Nebyla jsem schopná pochopit, že závislost na drogách může být tak silná, že přebije i základní mateřský pud. A podobný scénář má i další příběh.

Nezralá slečna

Shodou okolností se i ten týkal mladé narkomanky Evy a byl sledovaný fi lmovým štábem pořadu Reportéři ČT. Tato dívka ale nebyla ještě plnoletá. I když určité věci se u obou shodovaly: také ona zmizela zpět na ulici, jen co porodila zdravou dceru Liu. Její holčička ovšem měla štěstí a neskončila v kojeneckém ústavu. Vzal si ji totiž k sobě Evin táta. Když si pro ni přišel do porodnice a ptal se při přebírání holčičky lékařky, jestli by jeho dcera vůbec mohla být zodpovědnou matkou, když je závislá na drogách, zavrtěla nesouhlasně hlavou. Na vině prý není ani tak pervitin, který brala, jako spíš její nízký věk. "Je sama dítě," prohlásila, "a takové matky si ke svým potomkům jen těžko hledají vztah. Láká je spíš užívat si život kolem, a ne starat se o miminko." Bohužel měla pravdu. I když se během reportáže několikrát dívka dušovala, že se o svou dceru bude soudit, ve skutečnosti o ni nestála. Proto je Lia stále u jejího otce. Její příběh tak zůstává otevřený... Biologická matka ještě pořád může o dcerku bojovat, i když se to s největší pravděpodobností nestane. V den, kdy se rozhodovalo u soudu o přidělení do péče, totiž zůstala v cele předběžného zadržení.

Holčička z babyboxu

Schránka pro odložené děti byla poprvé v Čechách instalovaná v roce 2005 v pražském Hloubětíně. V současné době už bylo díky babyboxům zachráněno třicet dva dětí, které mohly skončit třeba pohozené na ulici. Většinou se podobné případy připisují prostitutkám nebo narkomankám. Ale nemusí to tak být vždycky, což dokazuje příběh miminka, které v babyboxu jako první skončilo.

Možná si ještě pamatujete na holčičku v modrém kulíšku. Ačkoli do těchto schránek bývají děti odkládané většinou anonymně, v tomto případě to bylo jinak. Matka totiž nechala v zavinovačce Sonin rodný list a dopis. I když pro dceru žádala adopci, nakonec nabraly události úplně jiný spád. Ona totiž o svoji holčičku pořád stála. Jen ji, vzhledem k tomu, že se narodila jako dvojče, a ona sama přitom neměla dostatek finančních prostředků, nedokázala dostatečně zabezpečit. A tak ji tímto způsobem toužila zajistit lepší budoucnost. Možná i díky bouřlivým ohlasům veřejnosti si nakonec Sonina matka vše rozmyslela a dcerku si vzala zpátky.

Matka na baterky

Mezi ženy, které nejeví o své dítě valný zájem, nepatří jen asociální případy. Krkavčí matky se vyskytují i ve spořádaných rodinách. Někdy si totiž pořídí dítě, aniž o ně doopravdy stojí. A brzy zjistí, že jim jenom brání v kariérním postupu nebo koníčcích. Taková je i naše sousedka. V oboru leccos dokázala, objevila se v několika společenských titulech jako úspěšná a schopná podnikatelka, přitom téměř nikdo netuší, jak smutné dítě vlastně má. Dceru porodila v pětatřiceti muži, ze kterého se vyklubal neschopný hospodský povaleč, a tak ji to za chvíli přestalo bavit a odstěhovala se z malé vsi zpět do velkoměsta. Jenže bez malé. Ta najednou zůstala ve velikém domě sama jako kůl v plotě. A to jí byly asi dva roky! Víceméně se teď o ni stará babička. Rodiče totiž mají jiné, důležitější zájmy. Často jsem ji potkávala samotnou a zamračenou, jak bezcílně bloumala po ulici... Bylo mi smutno z toho, že nikoho z rodiny nezajímá, co se v ní odehrává. Jen její babička se občas svěřila, že hlavně krátce po odchodu své mámy byla Anička moc nešťastná. Chyběla jí a babička si připadala bezmocná, že ji nedokáže vlídnou mateřskou náruč vynahradit. Když potkávám Aničku teď, zdá se mi, že si už na nepřítomnost rodičů zvykla. Je z ní velká slečna, která začíná řešit problémy s dospíváním. Jenže i v těchto okamžicích jí bude matčina přítomnost zoufale chybět. Doživotně pak může narážet na prázdné místo kdesi v srdci, které ji vždycky při vzpomínce zabolí.

Příběh malých sourozenců

I když je Aniččin příběh smutný, přesto je pozitivní, že mohla zůstat v domě, ve kterém se narodila. Některé děti ale bohužel putují rovnou do ústavní péče. Podobně jako Naděnka a Pepíček. Jenže to může být paradoxně počátek jejich skutečného štěstí.

Druhorozeného Pepíčka odebrali matce Kamile okamžitě po narození a rovnou putoval do Fondu ohrožených dětí Klokánek. Naděnka s ní ale ještě nějakou dobu zůstala žít v letní chatce u rybníka. Z bytu totiž Kamilu vystěhovali, protože neplatila nájem. Přestože prostředí pro výchovu dítěte bylo otřesné, úřady Kamile Naďu neodebraly. Soud nad její výchovou ale nařídil dohled. Když sociální pracovnice zjistily, že si matka ani nevyřídila sociální dávky a navzdory Naděnčiným zdravotním problémům s ní vůbec nezašla k doktorovi, putovala i holčička do Klokánku za svým bratrem. Na nové prostředí, kde měla teplo, dostatek jídla i hodné tety, si údajně okamžitě zvykla. A nadšená byla i ze setkání s bratrem. Pořád toužila být v jeho blízkosti. Matka za svými dětmi zpočátku ještě párkrát zašla, postupem času ale ztratila zájem úplně. A tak našli v Klokánku pro děti novou rodinu. Jenže Kamila se tenkrát nepochopitelně ohradila proti zbavení rodičovské zodpovědnosti a nová rodina boj o děti vzdala.

Příběh ale nakonec přece jen dopadl šťastně. Když se konečně podařilo soudně zbavit matku rodičovských práv, přihlásil se o děti bezdětný manželský pár. A ty se do nových rodičů okamžitě zamilovaly. V současné době tak už čtvrtý rok žijí v prostředí plném lásky.

Narodit se do funkční rodiny není bohužel samozřejmostí. A děti, kterým to osud nedopřál, si s sebou nesou doživotní břemeno. Rodina nám totiž neposkytuje jen lásku a zázemí, ale učí nás na příkladu rodičů fungovat v reálném životě. Bez toho pak bezprizorní děti tápou ve společnosti i mezilidských vztazích. Mají daleko nižší šance vystudovat a prosadit se. O možných rizikách u dětí, které vyrůstají bez matek, nám více prozradila dětská psycholožka.

(ALENA DUŠKOVÁ)

---

Nejčastější příčinou, proč matky odkládají své děti do ústavní péče, bývá psychická nezralost, strach ze zodpovědnosti nebo také materiální nouze.

---

Babyboxy prozatím zachránily 32 nechtěných dětí, které mohly skončit pohozené na ulici.

---

Silný citový vztah by měla matka navázat s dítětem už v těhotenství. Pokud se na miminko těší, může tak pozitivně ovlivnit jeho nervový systém. Jestliže je ale dítě nechtěné, dochází často už v prenatálním stadiu k narušení jeho osobnosti.

---

Absence matky většinou poznamená psychický vývoj dítěte. To se pak mnohem hůře orientuje v mezilidských vztazích.

---

4 otázky pro dětskou psycholožku Zoju Šedivou

Co bývá nejčastější příčinou toho, že se matka zřekne potomka?

Příčiny bývají různé, nejčastěji je to psychosociální nezralost matky, obava ze zodpovědnosti, její špatná ekonomická nebo sociální situace. Svoji roli můžou sehrát i skryté projevy laktační psychózy. Většinou však jde o kombinaci více uvedených důvodů.

Co takové dítě prožívá?

Pro dítě je velmi důležité navázání prvotního pevného citového vztahu s matkou (nebo zastupující osobou), který začíná v případě matky už prenatálně. Výzkumy ukazují, že žena, která se na dítě těší, je šťastná a spokojená, vylučuje "pozitivní hormony", a tím může ovlivnit chemismus dítěte a rozvoj jeho nervových struktur. Díky zobrazovací technice (videorekordér) už dnes víme, že již brzy po porodu projevuje dítě aktivitu při navázání kontaktu s matkou a tento vztah se dotváří a utužuje celý první rok jeho života. Tento pevný citový vztah pak pomáhá dítěti navázat kontakt s ostatními členy rodiny i širší společností. U dítěte, které nemá příležitost toto výhradní pouto navázat, dochází k citové deprivaci a může mít v pozdějším životě problémy v navazování sociálních vazeb.

Je nějaký způsob, jak mu podobné trauma ulehčit?

Důležité je, aby dítě, které bylo matkou opuštěné, získalo co nejdříve jinou osobu, s níž může tento výhradní vztah navázat, tedy aby bylo co nejdříve umístěné do náhradní rodiny. Pak nemusí být jeho psychika narušená. Ovšem i tak existuje mnoho různých rizik.

Poznamená rozdělení dítěte a matky nějak jeho psychický a mentální vývoj?

Člověk je biopsychosociální jednotkou, to znamená, že i rozvoj poznávacích schopností je ovlivněný tím, jak jsou uspokojované jeho emoční potřeby. Výrazná citová deprivace může narušit vývoj a využití vrozených schopností a vést i k poruchám osobnosti. Záleží však také na individuálních charakteristikách dítěte, souboru jeho vrozených dispozic (genotypu) a jeho adaptačních schopnostech.