Na Slovensku se o děti stará jeden úřad. U nás pět
* LN Jaké jsou největší zádrhely v péči o ohrožené děti?
U nás je velice složitý celý systém této péče. Všude v okolních zemích včetně Slovenska existuje jedno ministerstvo pro dítě a rodinu, u nás se o tuto problematiku stará ministerstev pět. Ta péče je velice roztříštěná, neucelená a nekoordinovaná.
* LN To je největší potíž?
Největší ne, ale zásadní. Nemůže něco dobře fungovat, když to dělá tolik organizací.
* LN Jaké jsou tedy další?
Například že neexistují alternativy a možnosti k ústavní péči. U nás bohužel pořád převažuje ústavní péče nad péčí rodinnou, což je špatně.
* LN Jak to změnit?
Když seženeme více pěstounů, tuto péči budeme propagovat, bude mít prestiž. Je nutné, aby se změnil pohled společnosti na tuto formu péče. Pomůže, když se lidé budou o ohrožené děti a pěstounství více zajímat. Chybí ale ucelené informace.
* LN Pomohla by velká kampaň?
Určitě ano, to je cesta, která více rodin přivede.
* LN Východiskem je tedy především větší počet pěstounských rodin?
Je třeba i změna systémů. Potřebujeme totiž, aby pěstounská péče byla různě dlouhá. Děti mají rozdílné potřeby. Někdy je nutná okamžitá pomoc, někdy jen na chvíli, po dobu, než se upraví poměry v rodině dítěte, někdy je nutná dlouhodobá péče. S tím musí systém počítat. Pěstounská péče je pořád jakoby náhražkou za osvojení, to se musí změnit.
* LN Jak se díváte na počty dětí v ústavech?
Co je pro mne naprosto nepřijatelné a co už nikde na světe není, je, že by dítě od nula do tří let pobývalo v ústavním zařízení, tedy kojeneckém ústavu. Jsou zde výzkumy o tom, jaké vlivy mají na psychiku dětí pobyty v ústavech v ranném věku, i důkazy, že to dělá pak problémy v dospělosti. Jak je tedy možné, že si naše společnost stále neuvědomuje, že tím děti ohrožujeme? Děti skutečně nemají v ústavech co dělat.
* LN Máte pocit, že se to v Česku změní?
Pevně v to věřím.