Týraným dětem je třeba pomoci, samy si nevědí rady

Zdroj: Týdeník Školství

Datum: 8.12.2010

Název: Týraným dětem je třeba pomoci, samy si nevědí rady

Podtitulek: NAŠE TÉMA...

Autor: Hana SKÁLOVÁ

Text:

Měla jsem představu, že pokud mají učitelé podezření na týrání dítěte, funguje to tak, že případ se nahlásí ředitelství, to pak psychologickým pracovištím, sociálním pracovnicím, policii. Zkrátka jasně daný postup, který dítě zachrání před dalším špatným vlivem rodiny.

Jenže pak jsem se sešla s bývalou spolužačkou Evou, která je učitelkou v malém městě.

Ráno ve škole přišla za Evou žačka, vyhrnula tričko kamarádce (to učitelka prý sama udělat nesmí) a ukázala na čerstvě podlité šrámy. Dívka se Evě svěřila, že se bojí domů. Případ byl nahlášen, pro dívenku přijela policie, vyslechla ji a vrátila do školy. Odpoledne dítě odjelo autobusem do rodné vsi. Rodiče ji za to, co udělala, naštěstí nepřizabili, a to z toho důvodu, že o policejním výslechu nevěděli. Další ráno pro ni přijela policie opět do školy a dívku odvezla do Klokánku - zařízení pro okamžitou pomoc ohroženým dětem, kde byla tři týdny velmi spokojená, protože začala žít bez strachu. Brzy však musela zpátky domů, protože matka na sociálním úřadu slíbila, že se to už nestane.

Eva, která bydlí nedaleko domku týraného dítěte, ví, že se z něj často line křik dospělých a pláč dětí. Vědí to i všichni sousedé, navíc je známo, že rodiče často večer odjíždějí pryč a nikdo na hlídání děvčete a jejího mladšího sourozence nedochází. Když se u ředitelky školy Eva pídila po informaci, co bude dál, bylo jí sděleno, ať se v tom nešťourá, že otce dítěte se lidi ve vsi bojí, aby jim něco neudělal.

"Ty si neumíš představit, jak to tady na venkově chodí, když si všichni vidí do talíře. Praha je úplně jiný svět," povzdechla si Eva a přiznala, že se jí svírá žaludek obavou, jestli holčička nepotřebuje pomoci. Smutný konec vyprávění: učitelka trpí výčitkami a žaludeční neurózou, vesnice se bojí člověka, který vyhrožuje násilím, škola s tím nechce mít nic společného, přestože dívenka očividně trpí.

Škola nejdříve zareagovala správně, případ oznámila, ale nyní, když už je po všem, krčí její vedení rameny. Je pravda, že není úkolem školy, ale sociálního odboru, aby sledoval, jestli matka plní svůj slib a dítě nebije. Přestože okolí dobře ví, že to tak není, nic se neděje.

"S tím už jsem se setkala mnohokrát, že učitelé nevědí, co mají dělat," říká ředitelka Klokánku v Hostivicích Renata Koutenská. "Ale zase naopak díky jedné odvážné paní učitelce tu máme dítě, jemuž svou všímavostí doslova zachránila život." Přestože přístup vedení školy nebo sociálního úřadu je z nějakého důvodu liknavý, učitelé by měli vědět, že se mohou kdykoli obrátit na telefonní čísla Klokánků, kde už pracovnice po oznámení budou okamžitě vědět, co dělat. Učitelé by se neměli pouštět do pátrání na vlastní pěst - stávají se případy, že byli po návštěvě rodiny napadeni. Přesto však laxnost ze strachu není namístě.

Šrámů a podlitin si nejsnáze všimnou tělocvikáři. Otoky na obličeji, otlaky na krku a modřiny na rukou jsou zřetelné pro každého. Mají-li učitelé otevřený a vstřícný vztah se svými žáky a ti jsou zvyklí si s dospělými bez obav popovídat, bude namístě v soukromí se jich na jejich rány zeptat. Problém je, že bité děti se většinou za poměry doma stydí a zapírají, navíc nechtějí udat rodiče, které mají - přes to všechno - rády. Poznatky, které nasvědčují týrání, si nesmí nikdo nechávat pro sebe (oznamovací povinnost při podezření na týrání svěřené osoby z roku 1994). Často se po prošetření ukáže situace mnohem horší, než se na první pohled zdálo. Prošetřují se také anonymní oznámení.

Zjistí-li známky týrání na těle zaměstnanci školy nebo jiného kolektivního zařízení, jsou povinni kontaktovat lékaře, policii a orgán sociálněprávní ochrany dětí, případně i nestátní organizaci (například Fond ohrožených dětí), která se o dítě ochotně postará.

Pokud se dítě ve škole svěří a odmítá vrátit se domů nebo uvažuje o útěku, učitelé by měli telefonovat do zařízení, jež zajistí okamžitou pomoc a ubytování (například Klokánek). Dítě tam může zůstat až do rozhodnutí soudu i proti vůli svých rodičů.

Dětem je v takové situaci nutno pomoci, protože si nevědí rady a už svěření se paní učitelce je třeba ocenit jako opravdu velkou odvahu. Dítě má strach, že žalovalo na rodiče a bude zle, v tom případě je vstřícný přístup učitelky nenahraditelný.

Týrání má spoustu různých podob. Poranění duše je celoživotní, na rozdíl od šrámů na těle se nemusí zahojit. Ačkoli dítě volá vnitřně o pomoc, slovně si o ni neřekne.

Psychické týrání (vyvolávání strachu hrozbami, šikana, ponižování, zesměšňování) je pro dítě stejně mučivé jako týrání fyzické. U těchto případů se dříve nebo později vyskytnou problémy psychosomatického rázu - stav duše se odrazí ve fyzických poruchách: bolesti břicha, hlavy, pomočování, zadrhávání v řeči apod. V tomto případě je na řadě všímavost lidí, kteří s dítětem přicházejí nejčastěji do styku: učitelé, dětští lékaři, rodinní přátelé, sousedé. Různá podivná zranění, otlaky, spáleniny - to vše by mělo zbystřit pozornost dospělých a být impulsem ke zjišťování pravého stavu věcí - taktně, avšak nekompromisně.

Člověk, který o trestném činu špatného zacházení se svěřenou osobou (§ 215 trestního zákona) evidentně ví - soused, příbuzný, učitel, dětský lékař, trenér, vedoucí zájmového kroužku aj. - a oznamovací povinnost nesplní, dopouští se sám trestného činu (hrozí trestní sazba až tři roky odnětí svobody). Nevědí-li lidé, co si v takové situaci počít, mohou kdykoli volat na nepřetržitou linku Fondu ohrožených dětí 224 236 655, kde jim ochotně poradí.

(Hana SKÁLOVÁ)

---

Nevědí-li učitelé, co si v určité situaci počít, mohou kdykoli volat na nepřetržitou linku Fondu ohrožených dětí.

Foto - Archiv