Mohou se fotky a další informace o dětech určených k˙adopci objevovat na internetu anebo v˙časopisech?
Zdroj: ČRo - Brno
Datum: 1.3.2011
Název: Mohou se fotky a další informace o dětech určených k˙adopci objevovat na internetu anebo v˙časopisech?
Moderátor: Hana Ondryášová
Relace: Otázky a odpovědi
Hosté: Ludmila Litrbatská, Jitka
Čas vysílání: 17:10:00
Text:
Moderátor (Hana Ondryášová):
Mohou se fotky a další informace o dětech určených k˙adopci objevovat na internetu anebo v˙časopisech? To je věc, o kterou s˙teď pře Fond ohrožených dětí, ombudsman a Úřad pro ochranu osobních údajů. Jedni tvrdí, že takové inzeráty porušují práva dětí, druzí, že zveřejnění těchto informací hodně zvyšuje šanci dětí nalézt novou rodinu, a to je víc než právo na soukromí. Nechme teď stranou argumentační přestřelku všech úřadů a institucí a pojďme se podívat za někým, o kom toto téma je především, za dítětem, které takto své nové rodiče našlo. Ničím nerušený poslech Otázek a odpovědí vám dnes přeje Hana Ondryášová.
Host (Ludmila Litrbatská):
Když se Jitky zeptáte, jak se jmenuje, tak ona vám to řekne, jak se jmenuješ?
Host (Jitka, dcera):
Jitka.
Host (Ludmila Litrbatská):
Máš mě ráda, Jituško?
Host (Jitka, dcera):
Ano.
Moderátor (Hana Ondryášová):
Paní Ludmila Litrbatská v˙Břeclavi a její dnes 16letá dcera Jitka, jak jste správně pochopili, je mentálně postižená, ale na první pohled rozhodně šťastná. Na začátku byla Jitčina fotka v˙magazínu Fondu ohrožených dětí a v˙časopise Tina, to bylo před deseti lety, vzpomíná paní Litrbatská.
Host (Ludmila Litrbatská):
Tak všechno začalo tak, že jsme doma měli tři děti, dva kluky, které jsme si vzali z˙ústavu, jeden je nezrušitelně adoptovaný a druhý je v˙pěstounské péči. A pak se nám po 18 letech narodila Veronika no a došli jsme to puberty a byli vždycky dva na jednoho. No a já jsem dostala Fond ohrožených dětí a v˙tom byl obrázek Jitky a tak jsem s˙tou Verunkou domluvila, jestli by chtěla sestřičku. Ona řekla, no to bych chtěla, ale já jsem říkala: "No tak dobře, tak uděláme všechno proto, abychom si ji dovezli." No ale ona říkala, no ale to ne, to se ti mamko nepodaří. Já jsem řekla, co my dvě si rozhodneme, to bude. A zavolala jsem z˙toho Fondu ohrožených dětí, z˙toho časopisu jsem si našla adresu a zavolala jsem na fond, kde ta Jituška je, a jak se to dělá, abychom ji mohli dostat. No a paní Tomková mi řekla, že to by nás musela vidět, museli bychom mít vyšetření psychologické, no a já jsem jí řekl, že už dvě děti mám. Tak řekla: "No tak je to jednodušší, no ale ráda bych vás viděla." To nevadí, my zítra dojedeme, tak my jsme druhý den jeli do Prahy, teď když nás viděla v˙plné polní se všemi, všech pět i s˙manželem jsme jeli, tak nám řekla, kde to děvčátko je umístěné, já jsem žila v˙tom, že někde kolem Prahy a ona byla tady Medlovice u Kyjova. Takže jsem řekla dobře, dojeli jsme domů a druhý den jsme šli na městský úřad do Břeclavi, že jsme chtěli si vyřídit pěstounství. Vyřídilo se to, že to vytelefonovali a my jsme další den jeli pro tu Jitku, takže do tří dnů jsme ji měli doma, což já tvrdím, že je nejdůležitější, čím spíš, tím líp. A my jsme si ji dovezli no a teď vlastně doma jsme zjistili, že ona vlastně chudina sedí a protože za těch 6 let co byla po ústavech, ta neměla navázaný vůbec žádný citový a vůbec nijak nekomunikovala, nijak, že to bylo hrozné. No ale, protože měla ty tři sourozence a protože ji popichovali a my hodně cestujeme, tak během čtyř roků se to srovnalo. Tady chodila, v˙Poštorné mi nabídli ve školce, a to nechodila, jako že by chodila po svých, to ji pořád přenášeli, protože ona nebyla zvyklá chodit, jo, ona seděla někde, a vždycky ji někdo někam přemístil, takže tady mi nabídli ve školce v˙Poštorné, že může chodit do školky a láskyplně se o ni starala jedna paní učitelka. Teda všechny, ale ta jedna extra, protože ji nosila na zádech, když chodili na vycházku, no a potom, vzhledem k˙tomu, že nemluvila, tak jsme zjistili a v˙této školce znali logopedku, no a ta byla ředitelka speciální školky, tak jsme ji přemístili do té speciální školky. No pak začala chodit do Břeclavi do zvláštní školy, no, a protože jsem chtěla stacionář jako volnočasový, aby maminka mohla třeba jít k˙holiči nebo si sama vyřídit svoje věci a pro tyto děti, protože rodiny, kterým se takové děti narodí, tak to mají hrozně těžké. Ta maminka vlastně 24 hodin pečuje a nemůže si odpočinout jo, tak jsem si říkala, no a nikdo mě tehdy nechápal, no ale ve škole to pojali tak, že začali vyšetřovat, udělali vyšetření bez mého souhlasu. No tak jsem se musela se školou rozloučit a začala jsem Jitku 5 roků doma učit, byli jsme zapsaní v˙mikulovské škole, ale měli jsme individuální výukový plán a já jsem doma učila, a teď vlastně přecházela do šesté třídy, nemám vysokoškolské vzdělání, tak doma nemůžu učit, tak ji 3x týdně vozím. Protože na základě toho psychologického a ta paní doktorka shledala, že by bylo vhodné, kdyby šla mezi děti, no zjistila jsem, že to je opravdu úžasné. Ona se do školy strašně těší, má děcka velice ráda, ale je, my máme ještě tu výhodu, že k˙nám dochází paní učitelka, která nám ji odučuje, takže my máme, my vlastně děláme všechno proto, aby se pohnula. Ono je to, to je maraton a my jsme na třetím kilometru, takže až budeme na tom posledním kilometru, tak to zvládne, protože už mám zkušenost, my máme toho jednoho chlapce taky mentálně retardovaného, v˙květnu bude mít 25 let a dělá teďka už čtvrté učební obor. Napřed byl 2x praktická škola, potom jednu kuchařské práce, teď máme cukrářské. Budeme končit cukrářskými pracemi, takže vím, co to potřebuje a byl na tom hůř tak jak ta Jitka a je to krásný chlapec. Takže si myslím, že taky cíle dojdeme. Můj cíl je, aby se Jitka dokázala podepsat, a vědomě věděla, že to je její podpis.
Moderátor (Hana Ondryášová):
To paní Litrbatská svůj podpis připojila už pod několik dopisů, které si vyměnila s˙Úřadem na ochranu osobních údajů, právě kvůli sporu ohledně zveřejňování informací o dětech určených k˙adopci. A zvláště fotka prý může sehrát klíčovou roli, jako ostatně v˙jejím případě.
Host (Ludmila Litrbatská):
Když jsem slyšela, že někomu vadí, že děti jsou zveřejňované, a že je tam fotka, já kdybych Jitku neviděla na fotce, já bych si ji nikdy nevzala. No, a když potom, to bylo myslím 2009, kolem toho se furt vrtalo, nikdo neví, jak se to dělá ve světě, v˙televizi, v˙Polsku jsou nabídky dětí, v˙jiném zahraničí jsou taky a u nás to nemůžou pochopit, přece je pořád lepší, když všechny děti mohou bydlet v˙rodině, a ne že je budeme držet v˙ústavech. Tak jsem si začala dopisovat s˙panem Igorem Němcem, s˙tím, že kdybych, kdyby to nebylo zveřejněné, a bylo to zveřejněné v˙Tině a ve Fondu ohrožených dětí, já jsem na to reagovala, že jsem ještě děkovala, že to vůbec zveřejnili, protože by k˙nám nikdy nedošla ta Jituška, kdyby toto nebylo, neviděla jsem, tak si i nevezmu a kdo ví, kde by jí byl konec.