Ve dnech 28. až 30. listopadu 2002 se v Praze konalo Tradiční setkání pracovníků kojeneckých ústavů, dětských domovů, dětských center a všech přátel dětí pod záštitou nadačního fondu Dětský úsměv. Setkání bylo uspořádáno k 80. výročí založení prvního kojeneckého ústavu v Československé republice. V dubnu 2003 byl vydán sborník přednášek z této akce.

Sborník obsahuje i diskusní příspěvek profesora Zdeňka Matějčka, kterým reagoval na přednášku paní PhDr. Lenky Průšové z ministerstva práce a sociálních věcí: "Moje poznámka se týká »dětí na inzerát«. Slyším, že je proti zákonu uveřejňovat v časopisech (děje se tak v časopisech víceméně odborných či zájmových) fotografie a doprovodné zprávy o dětech »nabízených« do náhradní rodinné péče. Přiznávám, že když tyto inzeráty vidím a čtu, že mi není docela volno na duši. Cítím v tom něco nepatřičného (zákon - nezákon), nějak mi to nesedí. Těžko bych definoval proč. Ale vždycky mi přitom naskočí jedna stará vzpomínka.

Bylo to v časných letech šedesátých, kdy pan docent A. Mores z Olomouce dal do Vlasty inzerát, že tři děti »hledají rodiče«. Byly u toho fotografie a stručný výklad. Jeden chlapec byl zcela nevidomý, druhý měl jen jedno očičko a třetí byla malá Romka. Když jsem to tehdy poprvé viděl, běhal mi mráz po zádech. Pěstounská péče byla zrušena v r. 1950 - možná byla jen adopce. Co když se nikdo nepřihlásí? Co když bohulibý a v tehdejší politické atmosféře nanejvýš odvážný čin pana docenta selže? Ale co se nestalo! Během několika dní dostal docent Mores 150 žádostí o tyto děti, z toho 40 o nevidomého chlapce. Pan docent mi všechny ty žádosti poslal, abych je prý nějak roztřídil a vyvodil z toho nějaké závěry. Závěr byl jeden, že totiž žadateli jsou lidé různého vzdělání a různého společenského postavení (od dělníků na státním statku až po univerzitní profesory), že neplatí ani žádné zeměpisné či jiné vnější kritérium (byli tam lidé od Aše až po Košice, lidé věřící i nevěřící, bohatí i chudí) - ale že jde vesměs o lidi, kteří jsou ochotni se těchto dětí ujmout, protože to tyto děti potřebují a protože oni (tj. ti žadatelé) to »potřebují« také. A to byl, prosím, začátek tažení za obnovení pěstounské péče u nás. Ukázalo se, že je tu určitý potenciál dobré vůle, ochoty, schopnosti a čeho všeho ještě, co lze obrátit ve prospěch opuštěných dětí. Nebýt statečného docenta Morese a jeho inzerátu, nic bychom nevěděli a nic dobrého neudělali. Takhle však se otevřela cesta k první SOS dětské vesničce. A jen profesor Dunovský ví, co všechno v jejích začátcích bylo ne-zákonné, i když ne snad vysloveně proti-zákonné, čeho všeho se musel on a jeho spolupracovníci odvážit, kde všude číhalo nebezpečí ze strany státní správy atd. A pak dál se otevřela cesta k novému zákonu o pěstounské péči na počátku let sedmdesátých.

A tak já sám už bych se nikdy proti takovýmto inzerátům stavět nemohl. Jen bych se přimlouval, aby byly pokud možno zdrženlivé a vkusné."

Další informace k tématu:

Dopisy náhradních rodičů dětí z našich fotografií