Marie Vodičková předsedkyně Fondu ohrožených dětí

Zdroj: Moderní vyučování

Datum: 10.2.2011

Název: Marie Vodičková předsedkyně Fondu ohrožených dětí

Podtitulek: Každý šťastný konec, kdy pomůžeme dítěti, mi dává motivaci

Autor: Julie Růžičková

Text:

Asi bych o sobě neřekla, že jsem lhostejná, a když přepínám televizní zprávy v momentě, kdy se objeví reportáž o týraném dítěti, říkám, že jsem moc citlivá. A přitom jsou lidé, kteří jsou také citliví, přesto se dobrovolně se zlem páchaným na dětech setkávají každodenně, protože jejich prací je pomoc právě těmto dětem. Mám k práci těchto lidí veliký respekt a nejsem jistě sama. Po rozhovoru s paní doktorkou Vodičkovou, zakladatelkou Fondu ohrožených dětí, který je také provozovatelem azylových domů Klokánek, jsem dlouho přemýšlela, jak můžu pomoci. Jsme proto rádi, že FOD (Fond ohrožených dětí) souhlasil, aby se nás časopis stal jejich mediálním partnerem. Díky tomu vám budeme přinášet pravidelné informace o práci FOD.

Včera se na veřejnost dostal další případ otřesného týrání chlapce, který byl na pokraji smrti vyhladověním a bohužel podstupoval i jiné týrání. Co mě udivuje, je věk toho dítěte, a nechce se mi věřit, že si nikdo nevšiml něčeho podezřelého už dříve...

Ten případ jsme zaznamenali, týraný chlapeček byl opravdu jako z koncentráku a já jsem zděšená, jak dlouho jeho utrpení trvalo, je to strašné. Pokud by fungovala systematická kontrolní péče pediatrů ve škole, takový případ by se určitě odhalil mnohem dříve. Už před několika lety jsme vytvořili projekt, který by takovou systémovou zdravotní kontrolu dětí hlídal. Ale teď mají rodiče svobodu volby lékaře, ti rodiče, kteří děti týrají, lékaře střídají nebo navštíví jen v nutných případech pohotovost. Ale v případě tohoto týraného chlapce mě udivuje, že si nikdo nevšiml, respektive neřešil fakt, že to dítě je hladové, protože pokud bylo známo, že ten chlapec krade ostatním dětem jídlo, tak už to je důvod, aby to škola řešila a odhalila příčinu. Navíc na tom chlapci bylo na první pohled zřejmé, že je nezdravý, hubený a ve špatném fyzickém stavu. Osobně bych v tomto případě zvažovala i obžalobu rodičů z pokusu o vraždu.

V čem spočívá vámi navržená kontrola zdravotních prohlídek?

Naše spolupracovnice už před lety vymyslela systém, kdy by ve spolupráci se zdravotní pojišťovnou počítačový systém vyhodnocoval frekvenci zdravotních prohlídek dětí u lékaře. Systém by porovnával údaje s rodnými čísly a nebyl by porušovaný zákon o ochraně osobních údajů. Do pěti let dítěte jsou kontroly u pediatra povinné, ale později už rodiče nejsou automaticky vyzýváni. Navíc když změní bydliště, změní často i lékaře. A my jsme chtěli, aby vždy s určitým časovým odstupem prováděly pojišťovny kontrolu, která by odhalila podezřelé případy, kdy některé dítě nebylo dlouho u lékaře. V pojišťovnách se evidují záznamy o platbě za pojištěnce, a je proto možné tyto záznamy porovnávat a vyhodnocovat. Tak by se jistě daly mnohé případy odhalit, neboť právě rodiče týraných dětí mají důvod se lékařským prohlídkám vyhýbat. Tento projekt jsme představili už v roce 2003, měli jsme i podporu Ministerstva zdravotnictví, ani Úřad na ochranu osobních údajů nebyl proti, ale nakonec se nenašly finanční zdroje. Mrzí mě to, jsem přesvědčená o potřebnosti takového kontrolního mechanismu.

Jaké jsou vaše zkušenosti s odhalováním týraných dětí na škole? Ozývají se vám školy často?

Ne, školy zřídka oznámí nebo upozorní na možný případ týrání dítěte nebo na jinou formu zanedbávání v rodině, tedy soudě podle našich zkušeností, kdy by školy kontaktovaly přímo náš fond. Osobně se domnívám, že i pedagogové často řeší dilema, zda si mohou dovolit dítě vyzpovídat a klást mu otázky na soukromí. Velmi často, i když člověk zaznamená na dítěti něco podezřelého, má tendenci to bagatelizovat. Je však to velice potřebné, aby si učitelé všímali dětí, ptali se na jejich osud a některé podezřelé signály nepodcenili. Je nutné mít na paměti, že platí ohlašovací povinnost jakéhokoliv podezření, že dochází k týrání dítěte. Vzpomínám si na případ z plzeňské školy, kdy jedna dívka byla v domácnosti zneužívána druhem své matky. Děvče se svěřilo své spolužačce, ta věc oznámila své učitelce a následně, ale s dvouměsíčním zpožděním, ředitelka školy věc oznámila na policii. A posléze byla paní ředitelka stíhána za opožděné oznámení.

Jak mohou učitelé dítě, které je vystavené domácímu násilí, odhalit? Čeho by si měli všímat?

Jsem přesvědčená, že každý, kdo je empatický, tráví s dítětem delší dobu a má možnost jej pozorovat, dokáže zaznamenat signály a projevy, které napovídají, že dítě není v pořádku. Děti týrané a zneužívané jsou apatické, úzkostné, mají strach z prudkého pohybu, lekají se, straní se kolektivu, nesmějí se, neprojevují se spontánně. I fyzicky mohou být jiné, jsou často bledé. U některých dětí zase může docházet k sebepoškozování anebo k projevům agrese vůči okolí, kdy tyto děti přenášejí styl agresivního chování z domova na okolí a jsou neklidné a hyperaktivní. Často také mají zanedbaný vzhled, bývají nuzně oblečené a jsou terčem posměchu svého okolí.

Mám-li podezření, že v rodině dítěte by mohlo docházet k násilí, jak mám správně postupovat?

Zaleží na tom, jak dalece jsou známky zanedbání a týrání patrné a intenzivní. Pokud jde o jasný a prokazatelný případ, platí oznamovací povinnost pro každého, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný týrá dítě. Za hodnověrné lze považovat i to, pokud se vám svěří přímo dítě samo nebo jeho kamarád. Pokud má člověk důvěru dítěte, je užitečné, než věc oznámí, si s ním popovídat - děti zpočátku všechna svá poranění svádí na sebe. Pokud jsou známky týrání patrné, lze pořídit i fotodokumentaci, ale to případně zajistí policie. Stejně tak, pokud dítě spolupracuje s učitelem, může škola zajistit lékařskou prohlídku a zprávu. Případ by se měl oznámit na polici, lze tak učinit i telefonicky, což je rychlejší než písemnou formou. Policie je povinna prověřovat i anonymní oznámení. Nebo je možné kontaktovat náš fond, kdy naši pracovníci prověří situaci a nálezy, které zjistí, předají policii.

Jak obtížné je odhalit případ pohlavního zneužívání?

Podle statistik je každá čtvrtá dívka zneužívána, což je bohužel velice vysoké číslo. Pohlavní zneužívání není jen doménou problémových, sociálně rizikových rodin, jak se často veřejnost domnívá. Takové případy se však odhalují velice těžko. Určitě tomu napomůže dobré klima ve třídě, kdy existuje dobrý a důvěrný vztah učitele s žáky, kdy se spíše postižená dívka nebo její kamarádka učiteli svěří. Kdysi jsem také sama přednášela na školách a na základě této osvěty se některé případy podařilo odhalit, protože děti získaly o problematice více informací, dokázaly věci správně pojmenovat anebo zjistily, kam se můžou obrátit pro radu.

A kam se děti mohou obrátit v případě, že potřebují akutní pomoc?

Děti i učitelé by měli vědět, že od roku 2000 je platný zákon o sociální ochraně dětí, který umožňuje okamžitou ochranu i proti vůli rodičů do doby soudního rozhodnutí. Zanedbané, týrané a zneužívané děti mohou samy požádat o ochranný azyl. Nebo, v případě, že jsou děti moc malé a neumí si najít kontakt či adresu na náš nejbližší Klokánek, mohou je k nám dovézt učitelé či rodiče jejich spolužáků. Tady myslím není veřejnost dostatečně obeznámená s právy, kterých mohou všímaví dospělí a dotčené děti využít.

Čili dítě, které má strach oznámit, co se mu v rodině děje z obavy z rodičů, se už bát nemusí?

Ano, a takových případů je mnoho, kdy dítě nechce být doma, bojí se, ale neví, kam má jít. A často nás kontaktují přímo samy děti, některé nám napíšou, jiné přímo osobně přijedou, některé někdo přiveze. Tyto děti okamžitě přijmeme, poskytneme jim azyl a ony se do rodiny nevrátí, než jejich případ vyřeší soud. Jsou situace, kdy si prostě děti s rodiči nerozumí, nesnesou se s novým partnerem jednoho rodičů, což se často děje v období puberty. I tady dětem pomůžeme a po několika týdnech se do rodiny vrátí, protože rodiče přehodnotili situaci a měli čas si některé věci uvědomit. V takových případech na vše dohlíží náš psycholog a odborníci a dítě nedoporučíme zpět do rodiny dříve, než máme jistotu, že se situace v rodině zklidnila.

Jak je to s dětmi na útěku? Děti utíkají z domova právě proto, že je rodinná situace nesnesitelná.

Měli jsme jeden případ, kdy nám zavolala maminka, které se její dcera svěřila s trápením její spolužačky. Tato dvanáctiletá dívenka zažívala doma peklo, doma ji tloukli, musela vykonávat všechny domácí práce, nesměla chodit ven a navštěvovat babičku, kterou měla velice ráda. Ta dívka se svěřila, že už neví kudy kam a že uteče. Maminku její spolužačky jsme poprosili, aby s dívkou navštívila nejprve lékaře a dovezla ji k nám. Dívka už měla situaci tak vyhrocenou, že utekla z domova, nicméně ji našli, absolvovali návštěvu u lékaře, který odhalil i výrůstky na kolenou, protože děvče často muselo za trest klečet, tělo mělo plné šrámů a modřin. Tuto dívku jsme přijali na její žádost, vyrozuměli jsme jejího otce, který se rozčiloval, že jeho nová družka je těhotná a kdo bude teď dělat všechnu práci doma, nicméně jsme mu dívku nevydali. Dívka si přála být u své babičky, kterou do té doby nemohla navštěvovat, my jsme případ nahlásili sociální péči, prověřili jsme podmínky její babičky, která splňovala podmínky potřebné pro péči o dítě a přijala svou vnučku šťastně. A díky tomu, že jedna maminka byla iniciativní a angažovala se, jsme mohli pomoci.

Takže i učitelé mohou zavolat na váš fond a poradit se, jak mají v případě podezření postupovat? Možná se někteří lidé bojí dalších komplikací, které pro ně oznámením případu nastanou.

Je pravda, že někdy se lidé i oprávněně bojí msty svých sousedů, nebo i rodinných příslušníků. My však přijímáme a prověřujeme i anonymní oznámení a respektujeme, když někdo nechce, aby jeho jméno bylo zveřejněno. Ale pokud někdo zaznamená, že by jakékoliv dítě mohlo trpět, měl by jednat a situaci nepodcenit.

Velmi často si lidé myslí, že situace není tak vážná, že když se do toho budou plést, ještě ji zhorší. Opak je pravdou, vždycky je skutečná situace daleko horší.

Daří se odhalovat více případů týraných a zneužívaných dětí, nebo není optimismus na místě?

Osobně mám pocit, že případů narůstá a že ve skutečnosti těch dětí je hodně a v případě odhalení jde jen o špičku ledovce. Lidé nejsou více všímaví a situaci bagatelizují. Dějí se opravdu otřesné případy. Dostala se k nám holčička, kterou týrala vlastní babička, jež děvče měla v pěstounské péči. Když lékaři holčičku dostali do péče, z počátku se obávali, že jí budou muset amputovat nožičky, protože měla závažné omrzliny. Té dívce bylo 6 let. A přitom to byla rodina, kde byl z důvodu pěstounské péče nařízený dohled.

Je důležité, aby si lidé více všímali a ve škole i spolužáci sebe navzájem. Týrané děti se samy hned nesvěří, stydí se, ale pokud získají vaši důvěru a vědí, že se nemusí do rodiny vrátit a bát se trestu, za to že promluvily, tak spolupracují.

Vaše kapacita je ale omezená, musíte některé z dětí odmítat?

Bohužel ano, pak takové děti nastupují do dětského domova. V Klokánku nabízíme péči rodinného typu, kde pobývají děti v bytech po třech až čtyřech, a simulujeme velmi dobře rodinné prostředí. Na takovou skupinku dětí připadá jedna "teta", která se o děti stará ve dne v noci. Vodí je do školy a kromě změněného prostředí děti nepocítí zásadní změnu. V dětských domovech jsou už děti ve větších skupinách, ale i tak je dobře, když se před svými trýzniteli ukryjí alespoň tam.

Kolik dětí tedy můžete umístit do vaší péče?

Celkem máme 125 bytů, v každém bydlí v průměru 3 až 4 děti, Klokánků máme 31, z nichž 16 má více bytů, a také máme Klokánky v rodinách, kdy se naši zaměstnanci starají o děti přímo ve svých domovech. Většinou jde o naše bývalé spolupracovnice, "tety", velice prověřené osoby. Taková péče je pro děti nejlepší. Takových rodinných Klokánků je celkem 15. V loňském roce jsme museli odmítnout přes 800 dětí, o rok dříve to bylo 730 dětí, protože v danou chvíli jsme neměli volnou kapacitu. A přijímáme děti různého věku, například i nezletilé matky s miminky. Vhodné prostředí nabízíme právě sourozencům, kdy díky menšímu počtu dětí ve skupině a díky tomu, že nerozdělujeme děti podle věku, mohou sourozenci zůstat spolu.

Jak špatně snášejí sourozenci, když jsou po odebrání rodičům od sebe oddělení?

Vždy řešíme případy individuálně a sledujeme zájmy dětí. Ve většině případů je rozdělení sourozenců bolestivé. Měli jsme případ 4 sourozenců, kdy jsme kvůli kapacitě mohli přijmout jen dva, další dva byli umístěni v dětském domově. Nechali jsme si mladší děti, protože na rozdíl od dětského domova nejsme limitování věkem. Holčička byla ještě malinká a chlapec si stejně se zbylými dvěma sourozenci nerozuměl. Bohužel po čase, kdy jsme děti "vypiplali", starší chlapec se psychicky srovnal a úžasně spolupracoval, sociální odbor péče o dítě vydal nařízení naše dvě děti umístit také do dětského domova, aby byly všechny pohromadě. Staršímu chlapci bylo pět let a nechtěl od nás odejít, byli jsme svědkem velice srdceryvné scény, kdy chlapec plakal, držel naši tetu jako klíště a nechtěl pryč. A nakonec byl i s dvouletou sestrou umístěn do internátní školky v Čimicích a se zbylými dvěma sourozenci se vídají jen o víkendu.

Jsou vaše azylové domy ve všech krajích? Protože děti bohužel trpí všude bez ohledu na demografii...

Bohužel ne. V jižních Čechách jsme neměli žádné útočiště, a tak jsme byli rádi, když nám kraj přislíbil dotaci na stavbu bytového domu. My jsme se na příslib částky devatenácti milionů spolehli a začali jsme stavět. Díky našemu mecenáši jsme prostor získali do pronájmu za korunu a teď jsme v situaci, kdy dům stojí, ale kraj nám odmítl slíbené peníze vyplatit. Nechápu to, jsem z toho smutná, protože důvody a závady nejsou pravdivé. I tak vynakládáme úsilí, abychom azylový dům zprovoznili, ale dostali jsme se do velice svízelné situace, kdy jsme finančně vyčerpaní.

Jaké chyby vám vyčítají?

Těch bodů je přes sedmdesát a vytváří to pro mě ohromnou byrokratickou agendu. Například nám vyčetli, že jsme neměli stavební dozor, který přitom prokazatelně zajišťovala stavební firma. Nebo že není jasné, zda pronájem budovy je za korunu, nebo za nulu. Je to vyčerpávající. A především tím trpí děti, které by mohly být v domě umístěné.

Jakou podporu potřebujete, organizujete i finanční sbírky?

Každý rok bojujeme o přežití do dalšího období. Potřebujeme hlavně finance, to je zřejmé. Ráda bych poděkovala všem školám, jste školní časopis, tak toho využiji. Na některých školách děti zorganizují sbírku a pošlou nám složenkou peníze, je to ohromně milé, pro nás potřebné a já za to děkuji.

Náš fond ohrožených dětí nikdy nepořádá sbírky veřejně, na ulici, myslím, že je to těžko kontrolovatelné, a pokud se s tím někdo setkal, jde o podvod. Bohužel i to se občas děje.

Často se nás lidé ptají, zda potřebujeme nějaké hmotné věci, hraček a oblečení pro děti máme dost, hračky dáváme i dětem s sebou, když od nás odcházejí do pěstounské péče.

Ale máme mnoho budov, velikou režii za energie a služby, a proto peníze jsou to nejpotřebnější. Abychom v první řadě udrželi počet azylových míst a ve druhé řadě mohli rozšiřovat svou kapacitu.

Souhlasím, že prvořadá je starost pomoci dítěti, ale zřejmě často narážíte na legislativní nedokonalosti...

To by bylo téma na samostatný rozhovor, ale například mě skutečně trápí Úřad na ochranu osobních údajů. Snažíme se vyhledávat pěstounské rodiny pro děti, pro které stát nemá umístění. Se souhlasem jejich zákonných zástupců nebo jich samých, podle věku dítěte poskytujeme informace o dítěti s jeho fotografií. A to je kámen úrazu, protože tím prý porušujeme zákon na ochranu osobnosti. Ale to je absurdní, jednak s tím nesouhlasím, jednak je pro mě prioritní, že se nám podaří najít vhodnou rodinu. Nedávno jsme jednomu romskému chlapci, který nás sám kontaktoval, našli takto během dvou měsíců náhradní rodinu.

Zajímá mě, jak probíhá výuka dětí, které v Klokánku umístíte?

Děti dochází do školy, buď zůstanou ve své škole, pokud se Klokánek nachází v dostupné vzdálenosti, nebo změní školu. Do školy je doprovází a vyzvedává jejich teta z Klokánku. Tady bych upozornila, že starší děti jsou citlivější a samozřejmě, když bydlí v Klokánku, každý pochopí, že došlo v jejich rodině k problémům. Proto není vhodné, aby učitelé na škole příliš zdůrazňovali, že některé děti jsou z Klokánku. Což se stává bezděčně, například naše teta vyzvedne děti v družině a učitelka na děti zavolá, "Klokáňata, domů". Ty menší děti se tím naopak ještě chlubí, že bydlí v Klokánku, ale starší už se bojí výsměchu nebo poznámek spolužáků. Proto ani neoznačujeme naše domy nápisy, máme jen popisné číslo. Klokánek vytváří náhradní rodinné prostředí a není důvod, aby se od ostatních rodinných domů či bytů odlišoval.

Kdy jste se začala angažovat v problematice dětí v ústavní péči?

Od roku 1974 jsem pracovala na státní prokuratuře, kde jsem se specializovala na agendu mládeže a od roku 1976 jsem přešla na městkou prokuraturu, kde jsem pracovala jako specialista pro mládež - náplní práce byla trestná činnost dětí a mládeže a péče o děti, na kterých byla trestná činnost páchána. Také jsem měla na starosti dozor nad dětmi umístěnými v kojeneckých a výchovných ústavech. Tady jsem se setkávala s dětmi a jejich smutnými osudy. Pokaždé, když jsem navštívila kojenecký ústav nebo dětský domov, jsem trpěla. Speciálně v kojeneckých ústavech, kde jsou děti ještě malinké, jsem pokaždé zažívala muka. Ty děti se po vás sápou, oslovují vás maminko a hned by s vámi chtěly odejít. Malé děti nutně potřebují blízkého člověka a aby je měl někdo rád.

A vaši první dceru jste potkala při takové pracovní návštěvě?

Ano, v roce 98 jsem potkala svou první dceru v dětském domově. Její případ jsem znala už ze spisu a šlo o velmi závažné zanedbávání péče a týrání ze strany její matky. Tuto holčičku, která do svých pěti let strašně trpěla, si měla osvojit jedna starší paní, ale bohužel těsně než k tomu došlo, dostala infarkt a já jsem od paní ředitelky ústavu věděla, že malá Věrka plakala celou noc, jak se na novou maminku těšila. A když jsem Věrku uviděla v jídelně, ještě teď se mi vybaví pohled jejích očí. Rozhodla jsem se vzít si Věrku do péče. To jí bylo 8 let.

Když se odhalí závažný případ trestné činnosti páchané na dětech, pokaždé se divím, jak to, že se případ neodhalil dřív...

Tohle je opravdu komplikované a souvisí to se špatně nastaveným systémem sociálně-právní ochrany dětí, která není řízena centrálně. Vrátím se k osudu své první dcery. Když ji odebrali její matce, bylo jí pět let, se svým mladším sourozencem se dočkala pomoci jen proto, že je jejich matka opustila, zamkla v bytě a po několika dnech se holčička dostala k oknu, kde se dovolala o pomoc. Do té doby neskonale trpěla, byla trýzněná a odbor sociálně-právní ochrany byl několikrát na situaci v rodině upozorňován. Na případ je upozorňovali i z mateřské školky. V rodině byl tedy nařízen dohled, což znamenalo, že jednou za půl roku tam někdo přišel na návštěvu. Sama nechápu, jak mohly být děti tak dlouho ponechány v rodině. Po odhalení případu mnoho svědků vypovídalo, čeho všeho si kdy všimli, přesto to nikdo neoznámil.

Co následovalo, když byly děti matce odebrány?

Matka dostala trest ve výši 5 a půl roku. A děti byly od sebe odděleny, protože Věrce bylo 5 let a byla umístěna do dětského domova a její bráška byl umístěn do kojeneckého ústavu, protože tam umisťují děti mladší tří let. To bylo hrozně smutné, protože Věrka byla na bratříčka velice fixovaná, starala se o něj, dávala mu jíst a pít, alespoň sladkou vodu, protože doma trpěly hlady, místo plen ho přebalovala do novin. A po odebrání matce byli rozděleni a do dneška o svém bráškovi nic neví. Pokusila se ho hledat, ale našla jen své tři starší sourozence. Jeho ne. A to je výhoda Klokánku, že jako jediní přijímáme děti bez ohledu na věk a udržujeme sourozence pohromadě. V rámci ústavní výchovy jsou děti umisťovány do tří let v kojeneckých ústavech a starší děti v dětském domově.

Každý mediálně viditelný případ otevře diskusi odborníků i laiků o sociálně -právní ochraně dětí.

Je pochopitelné, že názory odborníků a laiků se liší, ale tady často zaznamenávám neshody i mezi odborníky. Z mého pohledu se příliš přeceňuje role biologické rodiny. Mnozí z řad doktorů, sociálních pediatrů a poslanců se domnívají, že jen biologičtí rodiče mohou dítěti prospět, a to i přesto, že jednou či opakovaně selhali a že cílem ústavní péče je, aby se dítě mohlo do původní rodiny vrátit. Já se často neshodnu se zástupci sociálních pediatrů, ať už je to téma babyboxů nebo hledání náhradních rodin dětem. I my v Klokánku děláme vše pro to, aby se děti vrátily do svých rodin, což funguje v případech, kdy rodina řeší přechodnou zhoršenou ekonomickou situaci a nemůže se o své děti postarat nebo dochází-li k neshodám v komunikaci mezi rodiči a dětmi. V takových případech se často podaří problémy odstranit a umístit děti zpět do rodiny

Ono přeceňování biologické rodiny je zřejmě i důvod, proč není naše legislativa vstřícnější k adopci a osvojení dětí.

Přitom zvláště v kojeneckých ústavech jsou děti v nevyhovujících podmínkách. Děti trpí jednak tím, že jsou ve skupinkách až po osmi, což pro takhle malé děti a stejného věku není vhodné. Na celou skupinku připadá jeden dospělý a tito lidé se navíc střídají. Zde vznikají velké citové deprivace a dochází k opožděnému rozvoji, malé děti potřebují blízký kontakt. V Klokánku modelujeme rodinné prostředí, jen jeden člověk, teta, je s dětmi nepřetržitě celý týden, ve dne, v noci, a stará se o tři, maximálně čtyři děti. Navíc, i díky tomu, že klademe důraz, aby sourozenci zůstávali spolu, jsou tak u sebe děti různého věku, stejně jako v rodině, což je pro ně mnohem přirozenější a prospěšnější.

K tomu, jak se přeceňuje biologická rodina, vám povím další příklad. Pamatuji, že jedněm rodičům byly odebrány děti, jedno starší, které bylo ošklivě týrané, a malé miminko. Soud rozhodnutí o odebrání dětí rodičům zrušil, protože selhali-li rodiče u jednoho dítěte, neznamená to automaticky, že budou týrat i druhé. Tito rodiče své miminko po čase zabili udušením, protože je rušilo pláčem.

Rok od roku dětí umisťovaných do ústavní péče přibývá, proč?

Velkou roli ve statistice nyní hraje i ekonomická situace, která se zhoršuje u řady rodin. Jsou rodiče, kteří by se o děti starali dobře, ale nemají bydlení. Sociální politika na takové případy nepamatuje ani není vůle je v budoucnu řešit. Jeden nejmenovaný poslanec, zástupce koalice, mi řekl, že "když na to lidé nemají, nemají mít děti". Znám mnoho lidí, kteří se dostanou do finanční tísně postupně, v dnešní době to není těžké, když vám exekutor za směšnou pokutu může zabavit celý majetek. Děti z těchto rodin do Klokánku přijímáme, a jakmile se situace v rodině zlepší nebo najdeme člena rodiny, který je ochotný se o děti postarat, pak od nás děti odcházejí. Celkem se vrací asi třetina dětí do původní rodiny do měsíce, další třetina dětí do tří měsíců. Některé děti u nás však bydlí i několik let.

Jaké jsou náklady na jedno dítě umístěné v ústavní péči?

Poměrně veliké, jedno dítě stojí stát 400 000 korun za rok, když odeberete rodině tři děti, už to představuje náklad přes milion korun. Jsem přesvědčena, že by i z dlouhodobého hlediska bylo pro stát efektivní, kdyby podpořil sociálně slabé rodiny příspěvkem na bydlení, protože mnoho rodin potřebuje zajistit to základní, bydlení a stravu. Čeká nás deregulace nájemného, a to uvidíme další nárůst počtu dětí, o které se rodiny nezvládnou finančně postarat.

A přitom ústavní soud vydal rozhodnutí, že nelze děti odebírat z důvodu hmotné nouze a chudoby.

Osobně jste zastáncem babyboxů, avšak i váš fond poskytuje pomoc matkám, které chtějí anonymně odložit své dítě.

My už od roku 2000 provozujeme krizovou linku pro takové maminky, které nám mohou anonymně předat své miminko. Naposledy jsme přebírali dvojčátka v únoru loňského roku. Naše služba není tak medializovaná jako babybox, ale jsme moc rádi, že babyboxy jsou v provozu, a nesouhlasím s jejich kritiky. Navíc maminky mohou sledovat, díky tomu, že je každý případ medializován, že je jejich dítě v pořádku, v péči lékařů a že je o něho dobře postaráno.

Vaše práce musí být psychicky náročná, jak se dokážete vypořádat s utrpením, jehož jste každodenním svědkem?

Je to náročná práce a člověk musí mít nějaké odreagování. Já chovám pejsky, mám čtyři, ujala jsem jich, protože byli dost ubozí. A dříve jsem měla čivavy, se kterými jsem absolvovala mnoho výstav, bohužel právě včera mi poslední čivava zemřela. Taky jsem teď začala hrát na kytaru. Bohužel řešíme velice smutné příběhy, ale zase každý šťastný konec, kdy pomůžeme dítěti, mi dává sílu a motivaci. Potom mě však mrzí, když musím čelit v některých případech zlovůli úřadů. Prioritní je pro nás pomoci dítěti a někdy jde doslova o život.

(Julie Růžičková)

---

Je nutné mít na paměti, že platí ohlašovací povinnost jakéhokoliv podezření na případ týrání dítěte.

---

Lidé nejsou více všímaví a situaci bagatelizují. Dějí se opravdu otřesné případy.

---

Velmi často si lidé myslí, že situace není tak vážná, že když se do toho budou plést, ještě ji zhorší. Opak je pravdou, skutečná je vždycky situace daleko horší.

---

Děti i učitelé by měli vědět, že od roku 2000 je platný zákon o sociální ochraně dětí, který umožňuje okamžitou ochranu i proti vůli rodičů do doby soudního rozhodnutí.

---

JUDr. Marie Vodičková

Předsedkyně Fondu ohrožených dětí. Jako pěstounka vychovala osm dcer. Od roku 1974 pracovala na státní prokuratuře, kde se věnovala problematice dětí a mládeže umístěných v ústavní péči.