Pěstounství je hlavně o lásce

Zdroj: Břeclavský deník

Datum: 12.3.2011

Název: Pěstounství je hlavně o lásce

Autor: JIŘÍ ŠEVČÍK

Text:

Ludmila Litrbacká z Poštorné si s manželem adoptovali první dítě před pětadvaceti lety. Malého chlapce.

Pak si přibrali do pěstounské péče druhého hocha, který je hendikepovaný. O čtyři roky později se ale Litrbackým narodila vlastní dcera.

"Pro adopci jsem se rozhodla po patnáctiletém bezdětném manželství. Když nastala u všech tří dětí puberta, tak jsem zjistila, že to musí být dva na dva, ne tři na jednoho, tak jsme si vzali ještě pětiletou dívenku, kterou jsme našli ve Fondu ohrožených dětí. Je těžce mentálně retardovaná," líčí Litrbacká, která už je dnes v důchodu.

Co obětavou ženu vždycky dokázalo nadzvednout, byla věta, kterou občas ve svém okolí slýchala. A to: Vzala si děti pro peníze. "Pokud si člověk vezme postižené děti, tak přece proto, že mají nárok být poblíž někoho, kdo je bude mít rád. Je to vždycky o lásce, o ničem jiném. Odměna je pak vzájemná," zdůrazňuje Litrbacká. Protože dvě z jejích dětí jsou postižené, o to větší pozornost jim musela věnovat. "Člověk vlastně slouží čtyřiadvacet hodin denně. První chlapec chodil v Břeclavi na zvláštní školu, pak dělal praktickou školu. Nikdo ho nechtěl zaměstnat, tak se vyučil kuchařské práci a po vyučení bude končit cukrářské práce," líčí. Litrbacká dokonce svého času bojovala s břeclavskou radnicí, protože usilovala o zbudování stacionáře. "Starosta mi řekl, že jsem naivka, tak jsem raději ustoupila. Naši poslední dceru jsem učila doma. Teď je jí šestnáct a chodí do šesté třídy. Nemluví, ale učí se ráda," říká pěstounka.

Je zastánkyní myšlenky, že i když je dítě v adopci, mělo by se časem dozvědět o svých kořenech. Se syny proto jezdila do výchozího ústavu, aby věděli, že si je manželé odněkud přivezli.

Když měl starší syn deset let, chtěl poznat své rodiče. "Řekla jsem mu, že když počká a bude plnoletý, že ho tam zavezu. Nakonec ale neměl odvahu přestoupit tu pomyslnou čáru, aby se s nimi setkal. Došlo mu, že když ho někdo odložil, tak k němu asi vztah neměl. Pro mě bylo vyznamenání, když mi řekl: Pro mě jsi matky ty a já nepotřebuju nikoho hledat," usmívá se Litrbacká.

S dětmi ale zažívala i horší chvilky. "V jednu minutu jsem pro všechny byla ta nejhnusnější matka. Když po nich člověk chce výkony a oni to nepochopí. A ono jim to dochází, až když jsou starší," dodává důchodkyně, která tvrdí, že vše je jen o lásce, trpělivosti a důslednosti.