Soudní tahanice o děti? Ty pak končí v léčebnách     

Skóre: 0.77

Název: Soudní tahanice o děti? Ty pak končí v léčebnách

Zdroj: Denik.cz - zpravodajství

Datum: 26.09.2011

Autor: Michaela Koubová

Odkaz:   http://www.denik.cz/z_domova/proc-se-dodice-nejsou-schopni-20110925.html  

Rubrika: Z domova

Oblast: Internet - Zpravodajství

ProfilID: Omne Bonum

Anotace:

Dětí, které kvůli sporu rodičů skončí v léčebně, Klokánku nebo pěstounské péči, jsou u nás desítky. Otec jedenáctiletého Alana: Ztrácím syna už čtvrtým rokem Šumperk - Skoro půl roku strávil malý Alan na psychiatrii. Podle matky Aleny na popud otce, kterého se měl naučit mít rád.

Text:

Praha - Soudní tahanice o Alana začaly v roce 2007. Na začátku minulého roku vyvrcholily tím, že chlapec skončil na půl roku v psychiatrické léčebně – i když byl zdravý.

A protože na podzim hrozilo, že tam poputuje znovu, začala se s ním matka skrývat. To změnilo až rozhodnutí Ústavního soudu, který vyhověl její stížnosti.

Kde se stala chyba? "Přál bych si, aby z mého života zmizel," řekl před časem časopisu Týden Alan o svém otci. "Matka syna emocionálně vydírá, aby mě nenáviděl," zdůvodňuje otec.

A nejde o jediný případ. Dětí, které kvůli sporu rodičů skončí v léčebně, Klokánku nebo pěstounské péči, jsou u nás desítky.

Otec jedenáctiletého Alana: Ztrácím syna už čtvrtým rokem
Šumperk - Skoro půl roku strávil malý Alan na psychiatrii. Podle matky Aleny na popud otce, kterého se měl naučit mít rád. Stěžovala si proto u Ústavního soudu, a ten jí dal zapravdu. Na první pohled by se mohlo zdát, že správné rozhodnutí ani nemohlo být jiné – zdravé dítě by soud na žádost rodiče do "blázince" zkrátka zavírat neměl. Až na to, že Alanův otec syna umístit do léčebny vůbec nechtěl.

"Soud se táhne od roku 2007, kdy mi matka začala bránit ve styku se synem. Chtěl jsem se mimosoudně dohodnout, ona ale odmítla. Soud si vyžádal znalecké posudky, které pro matku nedopadly nejlépe. Prokázaly totiž poruchu osobnosti a to, že dítě emočně vydírá a narušuje tak jeho psychiku – a to nejen ve vztahu ke mně," vypráví svůj příběh Alanův otec, který si kvůli vůči němu negativní kampani v médiích přeje zůstat v anonymitě.

Soud tedy určil, kdy syna může vidět. Matka mu ale ve smluvenou dobu odmítala Alana předat nebo dělala, že není doma. Příliš nezmohl ani soudní vykonavatel.

"Situace se vyhrocovala, až soudu došla trpělivost a nařídil, že má matka dítě odevzdat do léčebny, protože poškozuje jeho psychiku. To bylo po dvou letech bojkotování v vymývání mozku, kdy už mě syn odmítal a nenáviděl. Máma mu o mně říkala různé nepravdivé věci a já neměl možnost dokázat mu, že to tak není. Nechtěl jsem, aby Alan skončil na psychiatrii. Žádal jsem, aby sbližovací terapie probíhala v Klokánku. Soud to ale zamítl s tím, že je matka problematická a terapii by tam narušovala," říká Alanův otec.
 

A tak dalších skoro šest měsíců dojížděl jednou či dvakrát týdně sto kilometrů z Šumperka do léčebny v Opavě, kam byl Alan umístěn. Když bylo podle otcových slov vše na dobré cestě a syn s ním začínal komunikovat, vrátil ho okresní soud do péče matky. Krajský soud však za krátko rozhodl, že má jít do léčebny zpět. Tak už se ale nestalo.

"Od října Alan přestal chodit do školy a matka se s ním až do rozhodnutí Ústavního soudu skrývala. Tři čtvrtě roku jsem ani nevěděl, zda je naživu. Teď jen čekám, jak to všechno dopadne. Připadá mi, že je to pro všechny jako horký brambor, který si přehazují, a nic se neděje. Matce to vyhovuje, získává čas a já ztrácím syna už skoro čtvrtým rokem," dodává smutně Alanův otec.

Kromě samotných soudních tahanic se musí potýkat i s dalšími problémy. Matka ho nařkla, že syna sexuálně obtěžoval, což odborníci vyvrátili, a samotný Alan mu začal sprostě nadávat přímo před televizní kamerou.

"V mnoha médiích se ocitly vyloženě smyšlenky. Jednou dokonce citovaly syna, který údajně slyšel, jak říkám matce, že mám ze života peklo, protože se chce domoci výživného. To bych nikdy neřekl. Výživné do toho netahám a posílám peníze každý měsíc, i když soud nebyl pravomocně ukončen a já bych zatím nic platit nemusel. Já ale vím, že Alan za nic nemůže, a z něčeho žít musí," uzavírá.
 

Marie Vodičková, šéfka Fondu ohrožených dětí: Nařízení proti vůli dítěte vztahům nepomůžou
Praha – Podle Marie Vodičkové jde při soudních tahanicích hlavně o práva rodičů. Na děti se ale často zapomíná.
 

Ústavní soud nedávno rozhodl o tom, že posláním malého Alana do léčebny byla porušena práva matky i dítěte. Setkáváte se v praxi s obdobnými případy, kdy je dítě soudem umístěno do léčebny, Klokánka nebo pěstounské péče?

Jde o desítky případů ročně. Začaly se rozmáhat v posledních letech. Vznikla totiž novela, že soudy mohou děti umisťovat do takzvaného neutrálního respektive vhodného prostředí. K tomu patří i zotavovny či psychiatrické léčebny. Doufám, že tato praxe díky rozhodnutí Ústavního soudu skončí. Je zvláštní, že když se rodiče hádají, zavře se oběť. Zvláště když jde o zdravé dítě umístěné na psychiatrii nebo do diagnostického ústavu mezi děti s poruchami chování či psychiky. Taková možnost snad nikde na světě není.

Mohla by mu ale terapie pomoci, aby si vztah k otci znovu vybudoval?

Pozitivní účinek je pak naprosto iluzorní – dítě, které jednoho z rodičů nechtělo vidět, ho začne nenávidět ještě více. Místo toho, aby zůstalo tam, kde chce být nebo kde je mu dobře, je zavřeno na psychiatrii. Existují ale případy, kdy je spor tak vyhrocený, že samo dítě požádá, že chce jít někam jinam a odpočinout si. To je ale něco jiného, než když je vytrženo z rodiny a posláno pryč proti své vůli. Ze sociálních a bytových důvodů se nyní děti odebírat z rodin nemají, což je samozřejmě správné, ale když si to přeje odmítaný rodič, tak snad ano?
 

Jak by tedy terapie měla vypadat?
 

Pokud by měl být někdo někam umisťován, tak celá rodina. V terapeutickém středisku by se zjistilo, zda se jedná o skutečný zájem o dítě nebo jen o boj, kterým se jeden rodič mstí druhému za to, že odešel.

A co když jeden z rodičů se na něčem takovém odmítne podílet a dítě proti tomu druhému chce poštvat?

Soudy a úřady všechno nevyřeší. Lidské vztahy jsou velmi citlivé. Když se lidé rozcházejí a mají konfliktní vztah, neumějí se často před dítětem přetvařovat. Pokud jde o manipulaci patologickou, je na místě změnit styl výchovy takovým způsobem, aby dítě nepociťovalo újmu. Každý případ je jiný a i my jsme přispěli k tomu, aby některé děti přešly od takových matek k otci. Bylo to ale v situaci, kdy jsme viděli, že při asistovaném kontaktu mají k otci dobrý vztah a přechod bude bez psychického traumatu. Velmi často si totiž rodiče za odmítání mohou sami, protože se při rozvodovém řízení chovají k druhému agresivně. Je těžké odhalit, jak to ve skutečnosti bylo. Ale pokud je dítě u jednoho rodiče spokojené, šlapat do toho jako slon do porcelánu nemá smysl.

I za cenu, že jednoho rodiče dítě ztratí?

Vždy je třeba se na věc podívat z pohledu dítěte. Každý by si měl představit, jak by se on cítil v jeho kůži a jak by se mu to líbilo. Nesetkala jsem se s tím, že by se vztahy zlepšily poté, co se někam dítě násilím nacpalo. Třeba posléze samo přijde na to, že ten odmítaný rodič nebyl až tak špatný a vztahy se obnoví. V těchto vztazích je potřeba nedělat nic násilím. Při zdůvodňování se říká, že jde o právo dítěte na kontakt s oběma rodiči. A co děti, o které ztratili zájem oba rodiče? Jsou jich desetitisíce. Ti právo na kontakt nemají? Tady nejde o práva dětí, ale dospělých. Nevím, proč by se měly tolik řešit případy, kdy je zájem o styk pouze jednostranný.

Zpracovatel: Anopress IT a.s.