Vážená paní Vodičková,

       dnes jsem si přečetla Váš příspěvek v MF Dnes a musím se přiznat, že mi zcela vyrazil dech. Nemám příliš velké iluze o inteligenci a sociálním cítění našich úředníků, ale ukazuje se, že jsou ještě hloupější, než jsem si myslela. Jak mohou platit lidem za to, že ubližují svým dětem? Před 8 lety jsem se seznámila s tehdy devítiletou holčičkou, která bydlela v sousedství. Její matka byla alkoholička, která si domů vodila velmi pochybné známosti, z jejich bytu se často ozýval křik a hádky. Míša vypadala velmi nezdravě, byla celá bílá, kruhy pod očima, často měla modřiny. Snažila jsem se s její matkou navázat kontakt, abych ji alespoň někdy mohla vzít do kina, na procházku. Bohužel jsem neuspěla, a tak si k nám Míša chodila tajně hrát, aby to máma nevěděla. Po jedné noci, kdy Míša velmi křičela, jsem to už nevydržela a zavolala Linku bezpečí. Ubezpečili mě, že se o Míšu postarají a ujistili mě, že dětský domov je opravdu jen krajním řešením. Nakonec Míša stejně v dětském domově skončila. S Míšou jsem si pravidelně psala, posílala jí malé dárečky, aby věděla, že je někdo, kdo na ni myslí. Jednou jsem se za ní jela podívat, a i když to asi bude znít zbaběle, poté jsem k tomu již nenašla odvahu. Byl to tak otřesný zážitek, že jsem několik nocí probrečela. Když jsem tehdy za Míšou do DD Stránov (nyní DD Horní Krnsko) přijela, začali ji přede mnou osočovat, že je zlodějka. Míša si prý také stěžovala své učitelce ve škole, že ředitel DD používá fyzické tresty, čímž si všechny proti sobě popudila. Nevím, kde tenkrát byla pravda. Míša měla s krádežemi problém ještě před příchodem do DD, ale ona kradla, aby věci dávala své mámě a získávala si tak její lásku. Přišlo mi, že zaměstnanci DD vůbec nebrali v potaz prostředí, z jakého ty děti přišly. Návštěva končila tím, že Míša u mě stála, brečela a vychovatelka jí hrozila tím, že zavolá její mámě, aby si to s ní přijela vyřídit, protože ta jediná prý na ni platí. Pochopila jsem, že chtějí pozvat její matku, aby ji zmlátila a oni tak měli čisté ruce. Míša mi to potvrdila, prý to už jednou udělali. Všechno to bylo jako hrozný sen. Cítila jsem strašnou bezmoc. Měla jsem vnitřní pocit, že jakékoli stížnosti by Míše ještě víc uškodily. Tenkrát tam se mnou byli i dva mí kamarádi a i oni odjížděli s velmi nepříjemnými pocity. Myslím tedy, že to nebyl pouze můj subjektivní názor, jak by někdo mohl namítnout. Příběh Míši nakonec dobře dopadl, našel se její dědeček, který si ji vzal k sobě. Od té doby od ní nemám žádné zprávy, ale věřím, že již konečně našla své štěstí.

 Marcela Pearse (27. 4. 2006)