Vážení přátelé,

občas se mi dostane do rukou FOD zpravodaj, o Vaší práci se dovídám i z médií. A vždycky si pak připomínám, jaké štěstí má naše rodina a náš nejmladší syn, že jsme se nikdy nesetkali s „úředním šimlem“, ale právě naopak.

Chlapce,  který je mulat (biologický otec černoch), jsme převzali do pěstounské péče, když mu byly 2 roky. Do naší rodiny se dostal víceméně náhodou – dcera praktikovala v DD a tam to rozkošné, ale nesmírně smutné a nekomunikativní dítě objevila. Začala se mu více věnovat a naše rodina si ho doslova zamilovala. Úřady byly tehdy velice vstřícné a sociální pracovnice projevily maximální snahu, aby se dítě co nejdříve dostalo do rodiny. Podotýkám, že biologičtí rodiče nebyli zbaveni rodičovských práv, ale nikdy o chlapce neprojevili zájem – biologická matka ho „odložila“ hned v porodnici a otec se vrátil do své daleké vlasti. Později sociální pracovnice sama navrhla i zařídili, že soud ve velmi krátké době rozhodl, že dítě bude mít naše (tj. pěstounů) příjmení. Stejně tak bez průtahů soud zařídil, že chlapec obdržel cestovní pas.

Chlapec se v rodinné péči začal zdárně vyvíjet, ve škole pak výborně prospíval. Manžel bohužel záhy zemřel, zůstala jsem na synovu výchovu sama, ale podařilo se mi vychovat z něho hodnotného člověka. Neříkám, že to vždy byly „procházka růžovým sadem“, ale posuďte sami: syn úspěšně odmaturoval v oboru management dopravy,  absolvoval další studia a dnes ho zdobí dva tituly v oboru komerčního práva a  veřejné správy. Již během studia si přivydělával v bankovním sektoru a patrně i díky této praxi ihned po posledním absolutoriu získal místo na ústředí významné státní instituce. K jeho koníčkům patří železnice (dědictví po manželovi...), cestování a horská i vodní turistika, práce s dětmi. Od dětství jezdil na cestování a horská i vodní turistika, práce s dětmi. Od dětství jezdil na dětský tábor, kde později začal působit jako vedoucí a této aktivitě se věnuje dodnes. Má spoustu přátel, vždycky byl oblíbený společník. Vyrostl z něho velice pohledný a inteligentní muž. Je samostatný, komunikativní, má organizační schopnosti, dovede prosazovat své názory a já vím, že se nemusím obávat o jeho budoucnost.

Tyto řádky píši v přesvědčení, že náš případ není ojedinělý a přála bych ostatním rodinám, které se rozhodly pro adopci nebo pěstounskou péči, aby prožívaly stejné radost a spokojenost jako já. A pro ty, kteří dosud váhají, jestli věnovat svou lásku a péči „cizímu“ dítěti a zvažují případná rizika či potíže, ať jsou tyto řádky povzbuzením.

Jana Nováková