Prohlášení Fondu ohrožených dětí
Obsah
Prohlášení 18. členského shromáždění FOD ze dne 26.června 2010
Prohlášení ze dne 29. března 2008
 Prohlášení 14. Členského shromáždění FOD
Reakce Ministerstva spravedlnosti na prohlášení 14. Členského shromáždění FOD
Prohlášení ze dne 18. září 2004
 Odpověď MPSV na prohlášení Fondu ohrožených dětí z 18. září 2004
Prohlášení 11. členského shromáždění

 

Prohlášení 18. členského shromáždění FOD ze dne 26.června 2010

 

 

 

Členské shromáždění Fondu ohrožených dětí přijalo dne 26. června 2010 na svém osmnáctém zasedání toto

p r o h l á š e n í :

 

Členské shromáždění FOD s lítostí konstatuje, že úroveň ochrany ohrožených dětí se u nás nelepší, a to ani přes zahájenou transformaci péče o ohrožené děti. Česká republika stále patří mezi země s největším počtem dětí v ústavní výchově a také mezi země s velkým počtem dětí týraných a utýraných.

Ačkoli Fond ohrožených dětí je největší neziskovou organizací na úseku sociálně-právní ochrany (provozuje 23 zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek s kapacitou 400 míst, 5 azylových domů pro rodiny s dětmi s kapacitou 120 míst, 22 poboček zaměřených na terénní sociální práci a 4 mediační centra) a své služby poskytuje již dvacet let, nebyl přizván do pracovních skupin zabývajících se transformací péče o ohrožené děti.

Nezbývá nám tedy než alespoň touto formou upozornit ústřední státní orgány, politickou reprezentaci i kraje na neúnosnou situaci v ochraně ohrožených dětí a příslušné ústřední orgány požádat o zamyšlení se nad našimi návrhy a zodpovězení následujících dotazů:

1)  Proč již sedm let zůstává nevyslyšena výzva Výboru OSN pro práva dítěte (viz Konečné závěry Výboru ze dne 31. 1. 2003, čl. 45/a), který požadoval přijmout efektivní opatření k usnadnění, nárůstu a posílení pěstounské péče, zařízení pěstounské péče a jiné rodinně orientované náhradní péče v systému sociální péče a zredukovat ústavní péči jako formu náhradní péče? Pěstounskou péči se rozvinout nepodařilo, ale onu jinou rodinně orientovanou péči v systému sociální péče, jak Výbor OSN požadoval, nesporně poskytují zařízení FOD pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek. Klokánky jsou stále plně obsazeny (v r. 2009 jsme museli pro nedostatek kapacity odmítnout 739 dětí), přičemž máme k dispozici velké množství doporučujících vyjádření regionálních úřadů, kde až na výjimky existuje dlouhodobě výborná spolupráce. A třebaže i podle zákona o rodině (§ 46 odst. 2) má rodinná péče v těchto zařízeních přednost před ústavní výchovou, MPSV Klokánky nepodporuje – víceméně je přehlíží a nikdy např. nesouhlasilo se zvýšením státního příspěvku na svěřené děti, ačkoli výše státního příspěvku na tato zařízení je nesrovnatelně nižší (na dítě do šesti let věku 207 tisíc korun na dítě a rok na rozdíl od tzv. normativu dětských domovů – 445 tisíc na dítě a rok). Přitom jsme ani nepožadovali to, co mají dětské domovy, ale devítinásobek částky životního minima jednotlivce, tj. 337 608 Kč, což je o víc než sto tisíc na dítě a rok méně než kolik dostávají dětské domovy. Ptáme se, proč to tak je? Mají snad děti v Klokánkách menší potřeby než děti v dětských domovech, anebo je to tím, že je provozuje na příslušném odboru MPSV neoblíbený FOD? Kromě toho by bylo namístě stanovit, že všechna zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc budou poskytovat rodinně orientovanou péči s uvedením maximálního počtu dětí v bytě obdobně jako u zařízení pro výkon pěstounské péče (čtyři). Za současné právní úpravy má provozovatel nárok na stejný státní příspěvek, ať má ve skupině deset i více dětí, anebo čtyři děti v bytě s trvalou přítomností dospělé osoby tak jako v Klokánkách. Nebylo by vhodné alespoň diferencovat výši státního příspěvku u zařízení poskytujících rodinnou péči s malým počtem dětí v samostatných bytech a těch, která poskytují kolektivní péči ve skupině obdobné dětským domovům? Byla by tím přece posílena péče co nejbližší péči rodinné.

2)  Ptáme se, proč rekonstrukce objektů dětských domovů na bytové jednotky bývá až desetkrát dražší než rekonstrukce objektů v podstatně horším stavu na Klokánek se stejnou kapacitou a s dvojnásobným počtem bytů (například rekonstrukce Klokánku Brno na 11 bytů stála 18 milionů korun a rekonstrukce Dětského domova se školou v Šumperku se stejnou kapacitou vyšla na 180 milionů korun)? Jak je to možné? Ačkoli by stát ušetřil stovky miliónů, nikdy nepodpořil investice do vzniku Klokánků, jen ve dvou případech tak učinily kraje a město (JMK, HMP a Brno).

3)  Nechápeme, proč jsou stále do kojeneckých ústavů umisťovány zdravé děti mladší tří let, ačkoli nepotřebují trvalou zdravotnickou péči a proč nejsou přednostně umisťovány do zařízení pro výkon pěstounské péče nebo do zařízení typu Klokánek, jak stanoví zákon o rodině (§ 46 odst. 2), když péče těchto zařízení je lacinější a hlavně pro kojence a batolata z hlediska jejich vývojových potřeb vhodnější – to potvrzují i jejich reakce na cizí návštěvy. Na rozdíl od batolat z kolektivní výchovy se batolata z Klokánku na cizí návštěvy „nevrhají“ a nemají potřebu se s nimi mazlit ani s nimi odejít, naopak tak jako děti z běžných  rodin hledají ochranu a citovou saturaci u „svého člověka“ („tety“). Ve srovnání s dětmi vychovávanými v rodinách nedochází v Klokánku ani k jejich opožďování ve vývoji, což je u malých dětí v kolektivní výchově vcelku běžný jev. Proč tedy neušetřit finanční prostředky a nesnížit počty míst v kojeneckých ústavech, zvláště když v posledních letech jsou místa v KÚ trvale ze čtvrtiny neobsazená?

4)  Proč jsou stále z rodin odebírány děti jen z důvodu chudoby, jestliže rodiče nejsou schopni hradit nájemné a ocitnou se na ulici? Pokud by těm, kteří děti netýrají a nezanedbávají, byla poskytnuta účelová dávka na úhradu nájemného nebo sociální byt s příp. dohledem,  pak by stát v případě každé rodiny ušetřil statisíce, které vynakládá na ústavní výchovu (u dvou dětí činí náklady na péči v ústavu cca 900 tisíc korun ročně, při měsíční dávce na bydlení 10 000 Kč by stát ušetřil 780 tisíc korun ročně).

5)  Ušetřit finanční prostředky a zachránit dětem vlastní rodinné zázemí by bylo možné i v případě rodičů, kteří nezvládají péči o děti proto, že sami neprožili dobré dětství a neměli potřebné vzory, anebo jsou-li psychicky labilní či mají-li psychickou poruchu, která v případě řádné léčby a kompenzace nebrání péči o dítě. V těchto případech by pomohla zařízení obdobná Klokánkům pro celé rodiny s dvougeneračními byty, kdy v garsoniéře by byla trvale přítomna rodinná „teta“,  která by rodičům pomáhala a sledovala jejich péči, přičemž velkou pomocí by byla i taková zařízení, kde by byla trvalá přítomnost odborného pracovníka pro několik bytů – oboje samozřejmě se souhlasem rodičů, kteří mají snahu spolupracovat a odvrátit tak nebezpečí odebrání dítěte. V současné době se v takových případech dítě buď odebírá, ačkoli s pomocí by rodiče péči o ně zvládli, anebo se často ponechává v ohrožujícím a rizikovém rodinném prostředí bez dostatečného dohledu.

6)  Ptáme se, proč jsou prováděny násilné a často traumatizující výkony rozhodnutí ohledně styku dítěte s rodičem a proč jsou do ústavů umisťovány děti jen proto, že odmítají kontakt s druhým rodičem, a to ve jménu realizace jejich práva na kontakt s oběma rodiči? Žádný zákon dětem neukládá povinnost stýkat se s oběma rodiči a právo by přece nemělo být vynucováno násilím. Pokud by bylo pravdivé tvrzení, že se tak děje v zájmu harmonického vývoje dítěte, které ke svému řádnému vývoji potřebuje kontakt s oběma rodiči, pak se ptáme, proč stejnou starost o harmonický vývoj dítěte nevyvíjejí státní orgány v těch případech, kdy rodiče se o děti nezajímají, byť ony by si kontakt s nimi přály? Proč úřady alespoň jednou za dva týdny nepřivedou násilím rodiče ke kontaktu s dětmi, které jsou umístěny v ústavech a jiných zařízeních a na které jejich rodiče „zapomněli“, příp. které vyrůstají jen s jedním rodičem, ale po kontaktu s druhým touží? Proč k takovému kontaktu rodiče nenutí např. pokutami? Nejedná se tedy ve shora uvedených případech jen o krutou realizaci práva rodiče, nikoli práva dítěte, příp. proč by děti, o něž se rodiče nezajímají, neměly mít stejné právo na násilné vynucení kontaktu s rodičem, který jim ho odepírá? Proč se v přístupu k vynucování práva dítěte na kontakt dělají rozdíly podle toho, zda se rodič o dítě zajímá či nikoli? Mají snad tyto děti menší práva?

7)  Ptáme se, proč přes původní slovní podporu MPSV se stále nerealizuje unikátní projekt vyhledávání týraných a zanedbávaných dětí prostřednictvím údajů zdravotních pojišťoven, který jsme MPSV předložili již v roce 2005. Z došlých nebo chybějících plateb za lékařské výkony by bylo možno pomocí navrženého počítačového programu vyhodnotit, zda zejména nejohroženější skupiny dětí – kojenci a batolata – docházejí na povinné preventivní kontroly, jejichž absence může signalizovat podezření ze zanedbání péče nebo týrání, stejně jako podezřelé diagnózy či časté úrazy, nezřídka ošetřované jen na pohotovostech nebo v různých zdravotnických zařízeních. Mnoho dětí by tak bylo ušetřeno velkého utrpení a některým by mohl být zachráněn i život. Informace o podezření ze zanedbání nebo týrání by byla odeslána počítači obecního úřadu podle místa trvalého bydliště, který by podle potřeby zajistil prošetření poměrů dítěte. O žádné narušení osobních údajů by se nejednalo, protože orgány sociálně-právní ochrany mají právo se s těmito údaji seznamovat a mají povinnost chránit děti ohrožené prostředím a rodiči nebo jinými osobami, u kterých vyrůstají.

Závěrem si ještě dovolujeme konstatovat, že výrazné zlepšení na úseku ochrany ohrožených dětí nelze očekávat, dokud nebudou orgány sociálně-právní ochrany řízeny vertikálně z jednoho odborného centra a dokud bude problematika ohrožených dětí řešena roztříštěně na několika ministerstvech - MPSV, MŠMT a MZ, kde tvoří jen malou část jejich činnosti.

Děkujeme předem za odpovědi na naše dotazy, za zamyšlení nad našimi náměty a za aktivní podporu aktivit směřujících k ochraně ohrožených dětí.

za Fond ohrožených dětí

                                                                                              Marie Vodičková, předsedkyně

 

 

 

 

Prohlášení Rady Fondu ohrožených dětí ze dne 29. března 2008

 

     Rada Fondu ohrožených dětí přijala na svém zasedání dne 29. března 2008 jednomyslně toto prohlášení:

 

     Rada Fondu ohrožených dětí považuje za svou povinnost vyjádřit veřejně své hluboké znepokojení nad dlouhodobou neúnosnou situací v ochraně dětí a vyzvat příslušné ústřední orgány k urychlenému přijetí opatření k nápravě.

 

     Česká republika patří k zemím s největším počtem týraných a utýraných dětí a na předním místě je i v počtu dětských sebevražd. Podle odborných odhadů je u nás týráno nejméně čtyřicet tisíc dětí a nejméně padesát dětí ročně v ČR zemře v důsledku týrání a špatné péče rodičů (v přepočtu na počet dětí je to 11x víc než ve Velké Británii). V průběhu posledních 2 let se u nás počet přímo zavražděných dětí zvýšil o 100 % (2005 – 10 dětí, 2007 - 20 dětí), kolem 30 dětí ročně spáchá u nás dokonanou sebevraždu. Tuto tragickou situaci vyvolávají zejména tyto systémové nedostatky:

1)      V opatrovnických věcech neexistuje možnost dovolání, proto neexistuje ani jednotná judikatura nejvyššího soudu,

2)     U krajských soudů neexistují specializované odvolací opatrovnické senáty, takže o osudech dětí u nás rozhodují s konečnou platností soudci, kteří nemají v oblasti ochrany dětí hlubší poznatky a zkušenosti.  Specializované opatrovnické senáty u okresních soudů a školení opatrovnických soudců tedy v případě odvolání postrádají smysl. Rizikové faktory se podceňují, takže návrat do rodiny některé děti nepřežijí. Tato situace nemá v zemích EU obdoby.

3)     Postih trestné činnosti na dětech je u nás ve srovnání s ostatními zeměmi nepřiměřeně mírný až směšný. I za mimořádně závažnou trestnou činnost jsou ukládány tresty převážně podmíněné a při dolní hranici trestní sazby. Takové tresty nemohou splnit svůj účel, tj. odradit pachatele vč. potencionálních pachatelů od páchání této trestné činnosti. Například v r. 2006 bylo za týrání svěřené osoby (§ 215 tr.z.) odsouzeno 93 osob, z toho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody jen 21 osob (23 %), k trestu odnětí svobody nad pět let byla odsouzena pouze jediná osoba. Za pohlavního zneužívání (§ 242 tr. z.) bylo odsouzeno 324 osob, z toho k nepodmíněnému trestu jen 48 osob (15 %), k trestu na pět a více let jen 6 osob.

4)     Zatímco ve Velké Británii hrozí našemu občanovi za opakované znásilnění dospělých žen doživotí, u nás za znásilňování a zneužívání dětí hrozí v 85 % případů podmínka, polovina pachatelů je zproštěna z obžaloby a za brutální týrání a doživotní zmrzačení dvou kojenců je uložen trest 4,5 roku odnětí svobody (plzeňský soud – obv. Koky), dle soudkyně údajně při horní hranici trestní sazby (!). Přitom neexistuje možnost přezkoumat a zpřísnit trest stížností pro porušení zákona. Obracíme se proto mj. na ministra spravedlnosti se žádostí o ustanovení specializovaných odvolacích opatrovnických senátů a na Nejvyšší státní zastupitelství s žádostí o přezkoumání správnosti právního posouzení zmíněného trestného činu.

5)     Orgány sociálně-právní ochrany dětí nejsou řízeny vertikálně, nýbrž horizontálně jednotlivými obcemi, proto nelze zajistit jednotnou a kvalitní ochranu dětí v praxi.

 

     Jménem rady Fondu ohrožených dětí

                                                                                                                 Marie Vodičková, předsedkyně  

 

 

 

 

Statistické údaje trestné činnosti páchané na dětech za rok 2006

 

  • V r. 2006 bylo za trestný čin týrání svěřené osoby (§ 215 tr.z.) odsouzeno 93 osob, zproštěno 19 osob, věc byla zastavena nebo postoupena jako přestupek bylo u 9 osob. K nepodmíněnému trestu bylo odsouzeno jen 21 osob (23 %), z toho k trestu odnětí svobody nad pět let byla odsouzena pouze jediná osoba. K podmíněnému trestu odnětí svobody bylo odsouzeno 66 osob (71 %).
  • V r. 2006 bylo za trestný čin pohlavního zneužívání (§ 242 tr.z.) odsouzeno 324 osob, zproštěno 107 osob, věc byla zastavena nebo postoupena jako přestupek bylo u 209 osob. K nepodmíněnému trestu bylo odsouzeno jen 48 osob (15 %), z toho k trestu odnětí svobody na pět a více let bylo odsouzeno pouze 6 osob. K podmíněnému trestu odnětí svobody bylo odsouzeno 171 osob (53 %), upuštěno od potrestání bylo u 49 osob (15 %). 127 pachatelů bylo starších třiceti let, 34 pachatelů bylo starších padesáti let.
  • V r. 2006 bylo za trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže (§ 217 tr.z.) odsouzeno 444 osob, zproštěno 11 osob, věc byla zastavena nebo postoupena jako přestupek bylo u 29 osob. K nepodmíněnému trestu bylo odsouzeno jen 15 osob (3 %),. K podmíněnému trestu odnětí svobody bylo odsouzeno 342 osob (77 %), upuštěno od potrestání bylo u 18 osob (4 %), obecně prospěšné práce byly uloženy 66 osobám (15 %).
  • V r. 2006 bylo za trestný čin zanedbání povinné výživy (§ 213 tr.z.) odsouzeno 7 120 osob, zproštěno 1 699 osob, věc byla zastavena 621 osob. K nepodmíněnému trestu bylo odsouzeno 998 (14 %) - z toho do 1 roku 849.  K podmíněnému trestu odnětí svobody bylo odsouzeno 4712 osob (66 %), upuštěno od potrestání u 151 osob (2 %) a obecně prospěšné práce byly uloženy 1256 osobám (18 %).

 

 

Prohlášení 14. Členského shromáždění FOD

 

    

Prohlášení 14. Členského shromáždění FOD

 

14. Členské shromáždění Fondu ohrožených dětí konané dne 10. června 2006 v Praze 10 přijalo jednomyslně toto

P r o h l á š e n í :

 

Členské shromáždění FOD s lítostí konstatuje, že sociálně-právní ochrana dětí v ČR je na nedostatečné úrovni a výrazné zlepšení nepřináší ani novela č. 134/2006 Sb., která nabyla účinnosti 1. června 2006. Česká republika stále patří k zemím s nejvyšším počtem týraných a utýraných dětí a dětí vyrůstajících v ústavní výchově. Úmluva o právech dítěte je u nás v praxi často porušována – není brán zřetel na přání a pocity dítěte, výkony rozhodnutí jsou prováděny necitlivě a nezřídka zbytečně, ačkoli mohou těžce poškodit psychický  a citový vývoj dítěte, děti jsou odebírány z rodin z důvodů hmotné a bytové nouze, počet dětí starších tří let v ústavní výchově stoupl za deset let o čtvrtinu (z 5 839 v roce 1993 na 7 260 v roce 2003, tj. o 24,17 %), sociálně-právní ochrana dětí je vykonávána nejednotně, s velmi rozdílnou úrovní v jednotlivých obcích, bez zajištění vertikálního odborného řízení.

 

Členské shromáždění FOD se proto obrací na Parlament ČR, vládu a příslušná ministerstva s těmito návrhy:

 

  1. zajistit dostatek sociálních bytů nebo formou věcné dávky hradit nájem sociálně slabým rodinám s dětmi, které nejsou schopny zajistit si přijatelné bydlení z vlastních prostředků, namísto umisťování dětí z důvodu bytové nouze do ústavní výchovy nebo do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Tato zažitá praxe je mnohonásobně dražší než navrhované řešení (umístění jednoho dítěte mimo rodinu stojí státní rozpočet nejméně čtvrt milionu korun ročně),
  2. namísto zvýšení porodného výrazně zvýšit - nejméně na trojnásobek - přídavek na dítě pro sociálně nejslabší rodiny, tj. ty, jejichž příjmy nedosahují ani dvojnásobku životního minima, přičemž od 1. 1. 2007 dochází k razantnímu snížení částky životního minima až o 350 Kč měsíčně na jedno dítě. V opačném případě nutno očekávat výrazný nárůst počtu odebíraných dětí z důvodů hmotné a bytové nouze a zvýšení majetkové kriminality dětí, mládeže i rodin doplácených do životního minima,
  3. zabránit tomu, aby exekucí na majetek byly postiženy dávky na děti, resp. aby rodině bylo ponecháno životní minimum nebo alespoň 90 % životního minima. V současné době jsou právě sociálně slabým rodinám nabízeny nejrůznější vysoce úročené půjčky s vědomím, že nebudou schopny splácet a že dluh včetně úroků bude snadno získán zabavením sociálních dávek (viz např. případ matky pěti dětí z Bruntálska na mateřské dovolené, které z dávek v celkové výši 17 tisíc korun je měsíčně sráženo 13 tisíc korun na dlužnou půjčku ve výši 90 tisíc korun. Pokud bychom rodině bývali nepomohli se zajištěním stravy pro děti a úhradou nájmu, byly by umístěny do ústavní výchovy – sociální pracovnice OSPOD se o to vehementně snažila. Výdělečný subjekt by si přišel na své včetně zisku a stát by to stálo milion a půl ročně!
  4. zvýšit od 1. 9. 2006 snížený (z devítinásobku na sedminásobek částky na osobní potřeby) státní příspěvek na děti v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc, která poskytují rodinnou péči tak, aby činil alespoň 70 % toho, co dostávají zařízení ústavní výchovy, navíc s dvojnásobným počtem dětí ve výchovné skupině. Výbor OSN pro práva dítěte vyzval již před třemi lety Českou republiku, aby snížila počty míst v ústavní výchově a podpořila rozvoj jiné rodinně orientované náhradní péče v systému sociální péče (což jsou např. Klokánky FOD). ČR však postupuje přesně naopak – staví se nové ústavy a rodinným zařízením pro děti vyžadující okamžitou pomoc byla snížena dávka tak, že nedosahuje ani poloviny průměrných nákladů ústavní výchovy,
  5. zpřístupnit data zdravotních pojišťoven, která svědčí o týrání nebo zanedbání péče (platby za ošetření opakovaných zlomenin malých dětí, podvýživa, chybějící platby za preventivní kontroly kojenců a batolat) orgánům sociálně-právní ochrany prostřednictvím počítačového programu, jak jsme navrhli již počátkem loňského roku s nabídkou vytvoření příslušného programu, což MPSV zprvu (pouze slovně) podporovalo,
  6. přiznat dvouměsíční absolutní nezájem, po kterém následuje řízení o nezájmu, všem opuštěným dětem, nejen novorozencům,
  7. umožnit, aby dítě mohlo jít z přímo porodnice anonymně do osvojitelské rodiny, pokud s tím rodiče souhlasí, jak je to možné např. v Rakousku,
  8. stanovit, aby soud při svém rozhodování bral v úvahu přání a pocity dítěte,
  9. pozastavit rodičovskou zodpovědnost v případě zahájení řízení o nezájmu rodičů z podnětu OSPOD tak, aby v jednoznačných případech mohly jít děti anonymně do osvojitelských rodin dřív, než skončí mnohaměsíční soudní řízení,
  10. stanovit odvolacím soudům lhůtu, do které musí rozhodnout o odvoláních proti předběžným opatřením (soud prvního stupně musí rozhodnout do týdne, odvolací soudy rozhodují o opravném prostředku i několik měsíců, ač se jedná o rozhodování v neveřejném zasedání bez účasti stran),
  11. odstranit zbytečné kompetenční spory, a tím průtahy v řízeních o náhradní rodinné péči, o zbavení rodičovské zodpovědnosti, o nezájmu a o předběžných opatřeních,
  12. stanovit, že výkon rozhodnutí na dětech je možné při změně poměrů dítěte zastavit nebo nenařídit, zajistit, aby při výkonu rozhodnutí nedocházelo ke zbytečné psychické a citové traumatizaci dítěte a aby byl brán zřetel na názor dítěte, které dosáhlo věku a stupně vyspělosti, kdy je vhodné přihlížet k jeho názorům. Takto jsou výkony rozhodnutí řešeny i v mezinárodních úmluvách, např. v úmluvě o mezinárodních únosech dětí,
  13. zajistit, aby sociálně-právní ochrana dětí byla vykonávána jednotně a kvalitně, což lze zajistit pouze vertikálním řízením specializovaným orgánem.

 

 

 

                         za Fond ohrožených dětí

 

JUDr. Marie Vodičková, předsedkyně

 

 

 

Prohlášení Fondu ohrožených dětí ze dne 18. září 2004

Rada Fondu ohrožených dětí přijala na svém zasedání dne 18. září 2004 jednomyslně toto prohlášení:

Rada Fondu ohrožených dětí považuje za svou povinnost vyjádřit svůj zásadní nesouhlas s uvažovaným snížením životního minima, pokud by se mělo dotknout i rodin s dětmi.

Národní zpráva o rodině, kterou vzala vláda ČR přednedávnem na vědomí, konstatuje, že v průběhu 90. let došlo ke snížení sňatečnosti, pokračoval trend rozvodovosti, kdy téměř každé druhé manželství se rozvádí, zvýšilo se procento dětí narozených nesezdaným párům a především došlo k historicky nejvýraznějšímu propadu počtu ročně narozených dětí. Se současnou mírou plodnosti 1,18 dítěte na jednu ženu patříme k nejnižším na celém světě.

Jak na svých webových stránkách uvádí MPSV, vymezuje životní minimum výši nezbytných finančních prostředků pro domácnost k dočasnému zajištění základních životních potřeb jejích členů na velmi skromné úrovni. Od roku 2001 nebyly částky životního minima upravovány, ačkoli zákon umožňuje tak činit vždy každého 1. ledna podle skutečného růstu spotřebitelských cen. Současná výše životního minima tedy ani v nejmenším nezohledňuje nárůst inflace za poslední tři roky.

Mnohé rodiny s dětmi jsou odkázány na životní minimum dlouhodobě, nikoli pouze dočasně, neboť jak je obecně známo, matky s dětmi mají podstatně sníženou šanci nalézt zaměstnání. Současná výše životního minima je již nyní na nebo spíše pod únosnou hranicí, kdy rodiny s dětmi jsou schopny zajistit svou základní funkci a pečovat na přijatelné úrovni o své děti.

 

V případě, že by se životní úroveň těchto nejchudších rodin ještě dál snížila, vedla by tato situace podle přesvědčení rady FOD ke

V preambuli k Úmluvě o právech dítěte se Česká republika přihlásila k přesvědčení, že rodina, jako základní jednotka společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů a zejména dětí, musí mít nárok na potřebnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla beze zbytku plnit svou úlohu ve společnosti, a že v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí.

Již nyní patříme k zemím s nejvyšším počtem ústavních výchov. Ročně jich je do ústavní výchovy umisťováno víc než čtyři tisíce. Ve zdravotnických a školských  zařízeních pro výkon ústavní výchovy je kolem devíti tisíc lůžek. V ústavech se podle našeho odhadu nachází nejméně třetina dětí z důvodu hmotné nebo bytové nouze rodiny, nikoli pro špatný vztah rodičů k nim. Při podstatně menší hmotné podpoře těchto rodin než činí náklady na ústavní péči a při dostatečném počtu sociálních bytů by tyto děti mohly zůstat ve své rodině a prožít šťastné dětství. Stačila by k tomu cca desetina finančních prostředků, které stát vynakládá na pobyt těchto dětí v ústavech.

V mnohých zemích je životní minimum dětí vyšší než dospělých – děti potřebují častěji obměnit šatník, potřebují kvalitnější stravu a mají i další finančně náročné potřeby, zejména v souvislosti se vzděláváním a s účelným trávením volného času. Rada FOD je přesvědčena, že by bylo namístě zvážit takovou variantu i u nás. Bylo by to zřejmě velmi účinné opatření jak ke zvýšení porodnosti, tak k omezení kriminality dětí a mládeže vyplývající z hmotné nouze.

Pokud již je třeba šetřit i na sociálních dávkách určených pro rodiny s dětmi, je rada FOD přesvědčena, že toho lze dosáhnout méně drastickými opatřeními - např. snížením hranice pro nárok na přídavek na dítě z trojnásobku životního minima na 2,8 násobek, neboť odnětí přídavku na dítě v rodinách, kde jejich životní úroveň přesahuje 2,8 násobek životního minima by se dětí a potažmo celé společnosti rozhodně nedotklo tak, jako snížení životní úrovně dětí v těch nejchudších rodinách. Státní rozpočet by však nejvíce ušetřil snížením počtu dětí v ústavní výchově za současné podpory vlastních rodin dětí a pěstounské péče (úspora průměrně 200 tisíc korun na dítě a rok) nebo rodinné péče v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc (úspora průměrně 100 tisíc korun na dítě a rok).

Stát by rovněž ušetřil zvýšením množství finančních prostředků určených na podporu projektů neziskových organizací poskytujících sociální služby, neboť dotace ze státního rozpočtu mohou pokrývat maximálně 70% nákladů a zbytek si neziskové organizace musí opatřit samy. Pokud tyto služby poskytuje stát, hradí je (s výjimkou spoluúčasti klientů) ze sta procent.

 

V Praze dne 18. září 2004

Jménem Rady Fondu ohrožených dětí

JUDr. Marie Vodičková, předsedkyně

 

 

Prohlášení 11. členského shromáždění Fondu ohrožených dětí

Členské   shromáždění Fondu ohrožených dětí přijalo dne 21. června 2003 na svém jedenáctém zasedání jednomyslně toto prohlášení:

Fond ohrožených dětí důrazně protestuje proti zveřejněným úvahám ministerstva práce a sociálních věcí snížit dotace nestátním neziskovým organizacím. Tyto organizace poskytují své služby levněji a minimálně ve stejné kvalitě jako stát, přičemž státní dotace navíc pokrývají nejvýše 70 procent nákladů. Pokud by jejich služby měl zajišťovat stát, bylo by to pro státní rozpočet mnohem dražší a jestliže by tyto služby byly zrušeny, mělo by to negativní dopad na sociální situaci znevýhodněných skupin obyvatelstva včetně dětí. Ve všech zemích EU je činnost nestátních neziskových organizací na sociálním úseku vysoce ceněna a státem výrazně podporována, nesrovnatelně víc než v ČR. V této souvislosti poukazujeme i na zprávu Výboru OSN pro práva dítěte ze dne 31. ledna 2003, kde se pod bodem 22 zdůrazňuje důležitá role občanské společnosti a kde se uvádí (citujeme): "Výbor obzvláště naléhá na vládu, aby systematičtěji zapojila a podporovala nevládní organizace, především organizace zabývající se ochranou práv a jiné sektory občanské společnosti, které se zabývají prací s dětmi."

Fond ohrožených dětí dále vládě doporučuje získat chybějící miliardu korun ročně transformací současného systému ústavní výchovy u dětí vyrůstajících mimo vlastní rodinu na systém profesionální náhradní rodinné péče, který je minimálně o polovinu lacinější než ústavní výchova. Ročně je u nás do ústavní výchovy umisťováno víc než čtyři tisíce dětí, z toho dva tisíce jsou mladší tří let. Celkem u nás v ústavní péče vyrůstá dvacet dva tisíc dětí, z toho sedm tisíc v dětských domovech a kojeneckých ústavech, dva tisíce v diagnostických a výchovných ústavech a třináct tisíc dětí je umístěno v ústavech sociální péče. Přitom jen v případě změny sedmi tisíc míst v kojeneckých ústavech a dětských domovech na profesionální rodinnou péči např. v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc (viz projekt Klokánek FOD), by stát ušetřil ročně jednu miliardu a pět set milionů korun (sto padesát tisíc korun ročně na jedno dítě). Šetření na tomto úseku by nikomu neuškodilo, naopak by dětem pomohlo a přiblížilo by nás k zemím EU, kde namísto do ústavů se děti umisťují do profesionálních pěstounských rodin. Další značné finanční prostředky by bylo možno ušetřit podporou sociálně slabých rodin tak, aby děti mohly v rodině zůstat a nemusely být odebírány z důvodu finanční či bytové nouze (např. umístění tří sourozenců do ústavní péče stojí stát průměrně milion korun ročně, přičemž i desetina z toho by stačila podpořit rodinu tak, že děti by mohly zůstat doma).

 

V Praze dne 21. června 2003

za Fond ohrožených dětí

JUDr. Marie Vodičková, předsedkyně