Ústavní výchova

Zákon o ústavní výchově (účinný od 1. 7. 2002), jehož znění oproti vládní verzi naštěstí poslanci výrazně změnili k lepšímu (i na základě našeho podnětu),  bohužel zachovává systém ústavních zařízení založený před třiceti lety. A tak současná roztříštěnost náhradní výchovné péče zůstává beze změny - pro děti do tří let kojenecké ústavy a dětské domovy spadající pod resort zdravotnictví, pro děti od tří do osmnácti let dětské domovy, diagnostické a výchovné ústavy řízené resortem školství. Nadále tedy budou sourozenci oddělováni a podle věku umisťováni do zařízení různých resortů. Co na tom, že přijdou třeba o jedinou pozitivní citovou vazbu? Zvláštní je, že jen pro případ náhradní rodinné péče zákon o sociálně-právní ochraně stanoví, že sourozence je třeba umisťovat společně. Tříleté dítě tak vystřídá čtyři ústavy - kojenecký, "batolecí" dětský domov, diagnostický ústav a dětský domov náležející resortu školství. V diagnostických ústavech budou i nadále osm týdnů společně diagnostikovány děti bez poruch chování s dětmi agresivními, delikventními, závislými na drogách či automatech.

V ČR je nyní 13 kojeneckých ústavů pro děti od 0 do 1 roku, 10 dětských domovů pro děti od 0 do 3 let a 16 ("batolecích") dětských domovů pro děti od 1 do 3 let, s celkovou kapacitou 2 136 míst. V roce 1998 bylo do těchto zdravotnických zařízení přijato celkem 2 171 dětí a 2 034 jich bylo propuštěno (z toho 51 % do vlastní rodiny a 28 % do náhradní rodinné péče). Pokud jde o školská zařízení, jejich počet vzrostl od r. 1989 ze 158 na 190 (!), z toho je 120 dětských domovů s kapacitou převyšující 4 000 míst. Zbytek připadá na diagnostické a výchovné ústavy pro děti a mládež.

Sekce pro práva dětí Rady vlády ČR pro lidská práva provedla koncem loňského roku prověrku ve 42 (cca 20 % z celkového počtu) namátkově vybraných školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Výsledek je alarmující: Zařízení tzv. rodinného typu bylo jen 8 (19 %). Třetina dětí se v ústavu nacházela čtyři a více let. Čtyři zařízení umožňují návštěvu jen jednou měsíčně (!) v předem stanovený den a hodiny. Ve třech zařízeních jsou ložnice po 10 (!) dětech. Pětina namátkou vybraných dětí uvedla, že je bijí jiné děti, a 19 % jich uvádí fyzické tresty od vychovatelů či jiných zaměstnanců.

Přesto autor návrhu zákona - MŠMT - ve své publikaci z roku 1999 s názvem "Dětské domovy v ČR" uvádí: "Stále bude dost těch, kteří bez znalosti věci prohlašují: Zastavme přibývání dětí v dětských domovech a žádají, aby se dětem dostalo péče v azylových a sociálních domech pro rodiny, protože v dětských domovech jsou děti vystaveny těžkému citovému strádání. Jak ušlechtilá myšlenka, ale jak vzdálená od reality."

Jak důležité je při ztrátě známého rodinného prostředí zachování alespoň sourozeneckých vazeb, dokazuje i případ čtyř sourozenců přijatých do našeho Klokánku v Praze. Nejmladší dvouletá holčička celý týden vyžadovala stálou přítomnost nejstarší sestry, jinak se dala do zoufalého a neutišitelného pláče. Janu jsme proto po tuto dobu raději ve škole omluvili. Po týdnu si Monička na obě své tety zvykla, a teď je z ní dobře naladěné a spokojené batole. V krátké době začala mluvit a celkově dělá velké pokroky, na čemž se značně podílí i možnost jejího kontaktu se staršími sourozenci. Kdy už stát konečně pochopí nutnost změny našeho zastaralého ústavního systému a vezme na vědomí výsledky mnoha výzkumů o zhoubných následcích ústavní deprivace? Proč by i státní zařízení nemohla pečovat o děti od 0 do 18 let na principech rodinné výchovy, obdobně jako je tomu v našich Klokáncích? S ohledem na výše uvedený citát z publikace o dětských domovech se ale zdá, že bez výrazného tlaku odborné i laické veřejnosti to hned tak nebude.

Závěry sekce pro práva dětí Rady vlády ČR pro lidská práva o problémech systému náhradní výchovy v ČR

Pracovní skupina sekce pro práva dětí Rady vlády ČR pro lidská práva, jejímž členem je i FOD, provedla koncem roku 2000 prověrku v celkem 42 zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy a na základě toho vypracovala následující materiál, v němž shrnula názory členů na současný systém náhradní výchovy u nás:

V současné době je krizová situace dítěte, které nemůže zůstat ve svém dosavadním prostředí, řešena nejčastěji jeho předběžným umístěním do ústavní péče, aniž se hledají jiná řešení, zejména svěření dítěte do péče třetí osoby v širší rodině nebo do pěstounské péče cizích osob. Přechodná profesionální pěstounská péče ani tzv. respitní pěstounská péče pouze na dobu pracovních dnů není u nás zatím právně zakotvena (v malé míře ji fakticky zajišťují pouze některé nestátní subjekty v azylových domech pro děti). Ročně je u nás do ústavní péče umísťováno víc než čtyři tisíce dětí (z toho zhruba polovina do kojeneckých ústavů a zdravotnických dětských domovů). Celkem u nás v ústavech vyrůstá víc než dvacet dva tisíc dětí, z toho třináct tisíc v ústavech sociální péče. Současný systém náhradní výchovné péče je v příkrém rozporu se závěry a doporučeními výzkumů v této oblasti i s praxí v zemích EU. Pro děti je umístění do ústavní výchovy značně traumatizující (existuje dokonce odborný termín "šok z umístění") a v jejich psychickém a citovém vývoji je často poškozuje a negativně je ovlivňuje i v dospělosti.

Hlavní nedostatky a problémy ústavního systému v ČR:

1) rozdělení mezi tři resorty - zdravotnictví, školství, práce a sociálních věcí - má za následek:

• rozdělování sourozenců podle věku a zdravotního stavu,
• časté střídání ústavních zařízení - ze zdravotnických do školských. Tříleté dítě vystřídá čtyři zařízení - kojenecký ústav, dětský domov pro děti do tří let, diagnostický ústav a školský dětský domov,
• mimořádně velký nedostatek podnětů u dětí do tří let, které jsou vychovávány ve skupinách až deseti dětí stejného věku na jednu sestru a nemají možnost čerpat podněty od starších dětí,
• velmi časté střídání personálu pečujícího o děti ve zdravotnických zařízeních. O jedno dítě vyrůstající zde od narození do tří let pečuje postupně nejméně 28 zdravotních sester - děti podle věku a stupně svého vývoje přecházejí zpravidla do sedmi samostatných oddělení,  přičemž v každém se střídají čtyři sestry.

2) nevhodné typy ústavních zařízení i v rámci resortu školství mají za následek:

• rozdělování sourozenců i v rámci soustavy školských zařízení podle věku, pohlaví, mentální úrovně a výchovných problémů do dětských diagnostických ústavů, diagnostických ústavů pro mládež, dětských domovů, zvláštních škol internátních, dětských výchovných ústavů, výchovných ústavů pro mládež,
• zbytečnou diagnostiku dětí bez poruch chování a jejich společnou výchovu s dětmi se zkušenostmi s kriminalitou, drogami, alkoholem a prostitucí,
• chybí zařízení pro děti se závislostmi a s těžkými poruchami chování a jasně vymezená diferenciace výchovných ústavů podle přísnosti režimu,
• děti, které ukončily základní školní docházku, jsou často umísťovány do výchovných ústavů, i když nemají žádné poruchy chování.

3) různá úroveň péče i v rámci jednoho typu zařízení:

• zařízení se liší jak materiálním vybavením (ložnice po deseti dětech i pokojíky pro dva nebo jedno dítě), tak i ve vztahu k vychovatelům (od tykání a oslovování jako teta a strejda až po vykání a oslovování pane vychovateli),
• různý je počet dětí ve skupinách, od osmi do patnácti na jednoho vychovatele,
• za různých podmínek je používána tzv. záchytná izolace, bez standardního vybavení, často nemá ani WC, někdy bývá i ve sklepě,
• různé jsou i možnosti dětí poznávat normální život, od umožňování tzv. hostitelské péče po skleníkovou výchovu jen v zařízení,
• internátní způsob výchovy (tj. absence rodinných buněk) je zcela nevhodný.

4) k personálnímu obsazení:

• vychovatelé nemusí mít na rozdíl od pěstounů psychologické vyšetření ani předkládat výpis, resp. opis z rejstříku trestů,
• chybí prevence tzv. syndromu vyhoření,
• časté střídání služeb vede k tomu, že i v DD rodinného typu je k rodině daleko - zejména noční služba zpravidla jednoho nekvalifikovaného vychovatele na celé zařízení nebo patro je nevhodná.

5) nevhodné financování podle normativu "na hlavu":

• vede k ekonomickému tlaku na plnou obložnost, která je na překážku snaze o zajištění náhradní rodinné péče,
• při malé obložnosti dochází k propouštění personálu a spojování výchovných skupin.

6) další negativní důsledky ústavní výchovy:

• Výzkumy i praxe potvrzují, že ti, kteří prožili velkou část dětství v ústavu, často
• nejsou schopni integrovat se bez problémů do společnosti,
• mají velké problémy při plnění své rodičovské role, jejich děti často končí v ústavní výchově nebo jsou zanedbávány či týrány,
• nejsou schopni navazovat trvalé a kvalitní mezilidské vztahy,
• dosahují nižšího vzdělání, než umožňuje jejich vrozená inteligence,
• vykazují vysokou míru kriminality (muži až 54 % - viz výzkum prof. Matějčka),
• dle výzkumu prof. Koluchové až čtvrtina dětí umístěných v ústavech sociální péče jako nevzdělavatelné se tam dostala v důsledku nerozpoznané ústavní deprivace - v podnětném rodinném prostředí by tyto děti byly schopny absolvovat nejen zvláštní, ale někdy i základní a střední školu,
• systém odměn a trestů vede k účelovému chování (chovám se dobře, protože z toho budu mít výhodu), což brání rozvoji svědomí jakožto zvnitřněné zábrany před špatným chováním,
• zrušení ústavní výchovy trvá řadu měsíců, i když podmínky jejího nařízení již pominuly,
• děti odcházejí z ústavní péče po dosažení zletilosti často zcela nepřipravené do života, nezralé, sociálně opožděné,
• četnost návštěv rodičů je zcela v kompetenci jednotlivých ústavních zařízení,
• už jen sám pojem "nařízení ústavní výchovy" působí dětem stres, nejistotu a pocit jisté stigmatizace.

Pracovní skupina sekce pro práva dětí závěrem navrhla nutnost zaměřit se v prvé řadě na sanaci rodiny včetně možnosti podporovaného a chráněného bydlení, aby děti mohly zůstat ve své vlastní rodině, a teprve není-li to ani pak možné, aby nastupovala náhradní rodinná péče diferencovaná podle potřeb dítěte a situace v rodině, tj. náhradní rodinná péče pouze po dobu pracovních dnů, přechodná rodinná péče, profesionální pěstounská péče, svěření do péče třetí osoby, pěstounská péče a osvojení. Diagnostické a jiné ústavy by měly být určeny pouze pro děti se závažnými poruchami chování, delikvencí a závislostmi na drogách a automatech.

Kontrola v dětském diagnostickém ústavu

Citace ze zápisu z kontroly provedené dne 25. 6. 2001 v Dětském diagnostickém ústavu v Praze 4 členem sekce proti mučení Rady vlády ČR pro lidská práva panem dr. Ladislavem Zambojem: "Záchytné cely jsou dle mého názoru krajně nevyhovující - jsou malé, bez sociálního zařízení, menší dvoulůžková cca 7 - 8 metrů čtverečních, kromě dvou malých a úzkých železných postelí v místnosti nic není (ani kbelík), okno je zamřížované z venku, okno je na zámek, takže větrání je odvislé na ochotě personálu, zdi jsou popsány hanlivými výrazy na adresu personálu. Druhá záchytná místnost je větší, je tam ale i více lůžek. Cely působí ponurým dojmem. Vzhledem k tomu, že pomocná vychovatelka má i jiné povinnosti než se starat o děti umístěné v záchytné cele, dovedu si představit dětmi popisované situace, kdy se na ni nedobouchaly a byly nuceny vykonat svou potřebu na podlahu cely. Jsou sem umisťovány děti zadržené na útěku, děti, které utekly z tohoto zařízení a dále děti z tohoto zařízení za závažnější porušení řádu."

Citace z platného Vnitřního řádu DDÚ Praha 4, schváleného pedagogickou radou zařízení dne 14. 9. 1994: "Na záchytové oddělení jsou přijímány dětí ve věku od 3 do 15 let, zadržené na území hl. m. Prahy, nebo v obci, pro kterou jsme nejbližší DDÚ, které utekly od rodiny nebo z kolektivního výchovného zařízení a mají bydliště mimo Prahu. Záchytové oddělení mají v péči pomocné vychovatelky. Ostatní vychovatelé pouze využívají záchyt k příjmu dětí."

Děti bez lásky

Děti bez láskyje název našeho dokumentárního filmu z roku 1963, který velmi kriticky a působivě ukazuje negativní následky ústavní výchovy srovnáváním vývoje dětí kojeneckého a batolecího věku v rodině a v ústavu. Názorně je tak vidět výrazné opožďování ústavních dětí ve všech složkách vývoje i patologické projevy jejich chování. Film provázejí dva komentátoři, z nichž jeden hovoří za děti. Pravda o těžkých důsledcích ústavní výchovy, která byla řečena již před čtyřiceti lety, se bohužel v naší legislativě i praxi stále ignoruje. Umístění dítěte do ústavu je nejčastějším - a někdy se zdá, že i jediným - způsobem řešení jeho krizové situace. Ostatně i naše případy to dokládají. Proto bychom nyní chtěli alespoň citací části komentáře tento unikátní film připomenout:

(při sprchování křičícího kojence): "Je to hygienické, vysvětlili nám. A pak, ta produktivita práce - na jednu sestru dvanáct dětí! Aby se to zvládlo, je třeba pevného řádu. Aby Olinka nemusela na jídlo čekat dvě hodiny, musí si všichni drobet pospíšit, tak svižně, svižně. Vypočítali jsme to každému na pět minut. Lepších časů se dá dosahovat už jen ve filmu." (sestra - zatím celý jeho svět - se sklání nad miminkem, usmívá se a dítě se také směje): "Nejkrásnější je, když se svět nad námi skloní a usmívá se na nás." (sestra přechází dál a miminko začíná plakat): "Jenže se nemůžeme smířit s tím, že máme lásku jen na příděl. Ale není nám pomoci, mají nás dvanáct." (sestra si hraje s batolaty - smějí se ta, kterým se právě věnuje, ostatní pláčí nebo jsou apatická): "Teta je naše hodná maminka, a když si s námi hraje, není většího lidského štěstí. Jenže tady v ústavu je to s maminkami tak - je maminka dopolední služba a maminka odpolední služba a maminka nová a nová tvář podle hodin a kalendáře, který nám zní jako nesrozumitelný osud. A tak než si člověk ukořistí maminku pro sebe a než vychutná chvilku pomazlení, kterého je u nás tak málo, už se ostatní dovolávají stejných občanských práv. Jsou tu prý další a další děti a my musíme mít pochopení. Jenže my pochopení neumíme mít a svět je ošklivý." (záběr na apatické dítě a na dítě, které křičí strachy z nové hračky - plyšového medvěda, se kterým si dítě vychovávané v rodině začalo ihned hrát): "Za těmi rozšířenými zorničkami sídlí pocit hluboké nejistoty a nedůvěry, tak typický pro ústavní děti. Vyplývá z nedostatku pevného citového pouta k jednomu člověku. Každá nová a neznámá zkušenost není příležitostí k radostným objevům, ale jen a jen pramenem strachu. Strach před kýmkoli neznámým ustupuje jen tehdy, když jsou děti v houfu." (batolata ponechaná bez dozoru rozhazují a ničí hračky): "Všeho je dost. Staré a rozbité se rychle a bez námahy nahrazuje novým. Tady žádnému z nich osobně nic nepatří - z toho pramení hluboká vnitřní netečnost k hodnotám věcí. Ta v nich už zůstane i tehdy, až jim bude deset, až jim bude patnáct." (záběr na apatické, kývající se děti): "Ne že by se o ně dobře nestarali. Jsou zdravé, lékař je v domě. I ředitel ústavu bývá lékař. Jenže jsou věci, které nelze podávat v injekcích. Místo nekonečně rozmanitého světa venku je tu jednotvárný umělý svět, kde je jeden den jako druhý, kde není nač se těšit, kde včera a zítra splývají do nesrozumitelné šedi." (sestra učí děti pojmy věcí a zvířat podle obrázkové knížky, pak jdou na procházku a drží se šňůry): "Objevitelské výpravy těchto dětí pohybují se jen a jen po rovině, po papíře. Do skutečného světa podnikají jen exkurze - na poutku společné šňůry. Ale ani nejdelší zástup dětí nezbavuje vnitřní samoty." (záběr na děti, které se sesypaly kolem návštěvy a natahují k ní ruce): "My nemáme maminku a je nám po ní moc smutno. A tak být v náručí u kohokoli, to je pro nás jako vzduch a jídlo - a my máme pořád hlad..."

Ze statistik MPSV a MŠMT

Ze statistické ročenky ministerstva práce a sociálních věcí za rok 2000 vyplývají následující údaje:

• ke dni 31. 12. 2000 bylo evidováno 1969 žadatelů o osvojení a 632 žadatelů o pěstounskou péči, celkem bylo k témuž datu podáno 3 056 žádostí o náhradní rodinnou péči,
• ke dni 31. 12. 2000 existovalo v ČR 4 607 pěstounských rodin, ve kterých žilo 6 000 dětí (z toho 1 998 bylo v poručenství),
• v r. 2000 bylo svěřeno do péče budoucích osvojitelů 512 dětí, do péče budoucích pěstounů 339 dětí, do péče jiného občana než rodiče 1 026 dětí, do ústavní výchovy 2 003 děti a do ochranné výchovy 81 dětí.

Ze statistiky ministerstva školství, mládeže a tělovýchovyvyplývá, že ke dni 15. 10. 2000 se ve školských zařízeních pro výkon ochranné a ústavní výchovy (tj. pro děti od tří let) nacházelo celkem 7 333 dětí, z toho v dětských domovech bylo 4 624 dětí (1 381 v DD rodinného typu a 3 243 v DD internátního typu), 478 dětí bylo v dětských výchovných ústavech, 736 dětí ve výchovných ústavech pro děti a mládež, 1 026 ve výchovných ústavech pro mládež, 258 dětí se nacházelo v dětských diagnostických ústavech a 211 v diagnostických ústavech pro mládež.

Celkem je v ČR 191 školských zařízení pro výkon ochranné a ústavní výchovy s celkovou kapacitou 7 943 lůžek, z toho 4 924 připadá na dětské domovy, 512 na diagnostické ústavy a 2 500 na výchovné ústavy. V období od 1. 9. 1999 do 31. 8. 2000 bylo do dětských domovů pro děti od tří let a do výchovných ústavů nově přijato 2 654 dětí (1 047 do dětských domovů a 1 607 do výchovných ústavů). Diagnostickými ústavy prošlo v témže období 2 128 dětí (dětské diagnostické ústavy -1 371 dětí, diagnostické ústavy pro mládež - 757 dětí). Z celkového počtu 7 333 dětí v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy bylo 482 dětí předškolního věku. Dalších víc než 2 000 dětí žije v kojeneckých ústavech a dětských domovech zdravotnických.

Dopis

Z dopisu paní Šťastné z Davle, v němž popisuje reakci její tříleté vnučky na umístění do dětského domova, citujeme:

"I když matka vzhledem ke svému velmi závažnému zdravotnímu stavu (nástup na operaci) souhlasila s pěstounskou péčí u kmotry Karolinky, bylo vydáno předběžné soudní opatření a holčička byla dne 3. 2002 převezena do dětského domova. Od té chvíle jsem se zoufale snažila vnučku získat, protože jsem si uměla představit, jak bude reagovat. Nesnášela ani pobyt v mateřské školce a po čtyřech dnech tam musela přestat ze zdravotních důvodů docházet. Od pracovnice DD jsem se dozvídala, že Karolinka má stálé teploty, nechce jíst, zvrací, stále pláče, nekomunikuje. Přes moje veškeré snažení se nám teprve za 5 týdnů podařilo dítě získat, a to do péče její kmotry. Jakmile bylo předběžné opatření zrušeno a kmotra mohla malou převzít, jeli jsme spolu do DD. Podotýkám, že jakákoli předchozí návštěva mi nebyla pracovnicemi DD doporučována, ačkoli jsem se téměř denně na tuto možnost přeptávala. Holčičku nám přivedla pracovnice DD a obě jsme se zděsily. Dítě, které jsem znala jako živé a veselé, šlo jako hadrová panenka, vůbec nezvedla hlavičku. Teprve když jsem řekla: "Kájinko, je tu babička z Davle" tak se ke mně rozeběhla, chytila se mě a odmítla pustit. Kmotru vůbec nepoznávala. Nemluvila, v autě seděla naprosto ztuhle. Když jsme po cestě viděli policejní hlídku, tak vydala strašlivý neartikulovaný výkřik a vrhla se na podlahu auta. Pochopily jsme, že si vybavila okamžik, kdy byla odvážena za policejní asistence do DD. Z očí se jí koulely slzy, ale nevydala pak už ani hlásek. Po příjezdu do Davle jsme ji chtěly původně ihned odvézt do domku ke kmotře, ale nebylo to možné. Karolinka se prostě nedala ode mne odtrhnout. Náš domek poznala, šla ochotně dovnitř, poznala i dědu, a reagovala velmi radostně také na setkání s pejskem. S velkou chutí jedla i pila, ačkoli v DD údajně často zvracela, což se u nás vůbec nevyskytlo. První den po příjezdu odmítla vyjít ze dveří, téměř nemluvila. Další dny šla na zahrádku, ale utíkala, když viděla kohokoli jít kolem. Kmotru poznala teprve čtvrtý den, ale odmítala stále vyjít z domovní branky. Reagovala strašlivým pláčem, když jsme jí to nabídli. V noci spala velmi trhaně, stále se budila a vykřikovala: "Kája nechce, Kája nepude, neberte Káju." Bylo to hrozné sledovat. Teprve šestý den byla schopna bez pláče se jít podívat ke kmotře do jejího domku. Zde jako by z ní všechno spadlo. Zřejmě si vzpomněla, že tu často pobývala. Od té doby se den ode dne zlepšuje a zdá se, že je již opět v pohodě. Bylo to ale příšerné, musela prodělat veliké trauma."