O dětech z "klokaní kapsy"

• Patnáctiletého chlapce přivezla do pražského Klokánku policie s tím, že je týden na útěku od svého otce, s nímž si vůbec nerozumí a k němuž se odmítá vrátit - otec má na něj nepřiměřené nároky, bije ho a psychicky deptá. To se projevilo i výrazně zhoršeným prospěchem ve škole. Po dvouměsíčním pobytu byl chlapec svěřen soudně do péče matky, jak si přál.
• Svého ročního syna umístila matka do žateckého Klokánku s tím, že je závislá na drogách a chce nastoupit léčení. Přiznala, že při nedostatku drogy je agresivní, a obává se, aby dítěti neublížila. Léčbu však nenastoupila a po dobu víc než šesti měsíců se o syna žádným způsobem nezajímala. Nyní je chlapec již osvojen.
• Z žateckého Klokánku přešla do péče budoucích osvojitelů i osmiměsíční holčička, kterou matka ve třech měsících odložila přede dveře křesťanského sdružení a přestala se o ni zajímat. V říjnu 2001 porodila syna a sama jej předala do Klokánku s tím, že nemá možnost se o něj starat a přeje si, aby mohl vyrůstat v náhradní rodině se svou starší sestřičkou. Oba sourozenci jsou již spolu u nových rodičů.
• Devítiletý chlapec žil se svou matkou ve velmi zchátralém domku, v naprosto nevyhovujících hygienických a bytových podmínkách, takže bylo zvažováno nařízení ústavní výchovy. Ve škole chlapec silně zapáchal, děti se ho štítily a nikdo s ním nechtěl sedět. Mezi ním a matkou je však velmi silný citový vztah. OPD hledalo řešení, které by nenarušilo jeho vztah k matce, a proto uvítalo možnost přijetí do Klokánku. Přes týden je chlapec u nás a má zajištěny vhodné hygienické a bytové podmínky, víkendy tráví s matkou. Oběma toto řešení vyhovuje. Jedná se prakticky o tzv. realitní (odlehčující) pěstounskou péči, která je v zahraničí běžným způsobem pomoci rodinám na nízké sociokulturní úrovni.
• Dvě sestřičky ve věku sedm a deset let k nám byly umístěny předběžným opatřením soudu. Ve zprávě OPD OÚ Praha-západ se uvádí: "Matka nikdy nepracovala, otec je v invalidním důchodu, jedná se údajně o bývalého toxikomana. Veškeré finanční prostředky vydá za alkohol nebo prohraje na automatech. Oba rodiče často navštěvují restaurace. I když MÚ hradil dětem obědy a poskytoval i jednorázové dávky na potraviny, byla v srpnu 2001 situace již tak neúnosná, že děti byly v podstatě ohroženy na životě. Jsou to velmi citlivé a křehké dívenky a Klokánek jsme zvolili po předchozích velmi dobrých zkušenostech s tímto zařízením."  Oba rodiče byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti a nyní jsou již  obě dívenky v osvojitelské rodině.
• Desetiletá dívka k nám byla umístěna předběžným opatřením z důvodu týrání, které zachytila škola. Lékařská zpráva u ní konstatovala mnohočetné stopy po bití páskem, vařečkou i jinými předměty po celém těle, různého stáří. Na obličeji měla velkou a hlubokou odřeninu - na dotaz uvedla, že jí to udělala máma botou. O návratu domů zprvu nechtěla ani slyšet. Proti matce bylo zahájeno trestní stíhání. Pod vlivem odebrání nezletilé a zřejmě i trestního stíhání začali oba rodiče nezletilou téměř denně v Klokánku navštěvovat, získali povolení k prázdninové návštěvě a své postoje a kruté výchovné metody radikálně změnili k lepšímu. Dívenka byla z této změny nadšená a v souladu se svým přáním byla po čtyřech měsících vrácena domů. Nad její výchovou byl nařízen dohled a zatím je vše v pořádku.
• Sedmnáctiletá dívka k nám za pomoci rodinného známého utekla z léčebně-výchovného ústavu s tím, že to tam už nemůže vydržet. Před umístěním byla zneužívána a týrána otčímem, který za to byl vzat do vazby. Pak ale byla nucena své obvinění vzít zpět a pro útěky z domova byla umístěna do ústavu. Po podmíněném propuštění za dobré chování se jí otčím dále mstil hrubým zacházením a ona opět skončila ve výchovném ústavu. Odtud utekla k nám. Po složitých jednáních se podařilo dosáhnout toho, že u nás mohla zůstat. Zůstala u nás až do zletilosti. Nikdo z nás nemohl pochopit, proč  tak milá,  hodná a pracovitá dívka, která velmi ráda a sama od sebe pomáhala s malými dětmi, byla umístěna do "polepšovny".
• Z dětského výchovného ústavu byla  rozhodnutím soudu do pražského Klokánku umístěna čtrnáctiletá dívka, která se předtím "chytila" špatné party, toulala se, dopustila se drobné krádeže a experimentovala s drogami. Po půlročním pobytu u nás, kdy na víkendy pravidelně chodila domů, se její chování zlepšilo natolik, že se do rodiny mohla natrvalo vrátit.
• Dvě tříleté sestřičky, dvojčátka jsme do pražského Klokánku přijali na žádost jejich strýce, který je přivezl z Ukrajiny. Po smrti matky žily ve veliké bídě u staré a nemocné babičky a hrozilo jim umístění do sirotčince. Strýc, který zde má povolen dlouhodobý pobyt, nechtěl připustit ani umístění do dětského domova u nás, a proto nás požádal o pomoc. Nyní jsou již obě holčičky osvojené.
• Předběžným opatřením soudu byl do pražského Klokánku umístěn dvouletý chlapec, jehož matka, těžká alkoholička, odmítala léčbu. Syna dokonce kojila i ve stavu těžké opilosti. Teprve po odebrání dítěte nastoupila protialkoholní léčbu. O syna projevovala velký zájem a  po úspěšném absolvování léčby jí byl chlapec soudně vrácen do výchovy, nad jíž byl nařízen dohled.
• Matka samoživitelka z Kroměříže neměla nikoho, kdo by se jí v době hospitalizace v psychiatrické léčebně  postaral o třináctiletou dceru. Ačkoli zde máme Klokánka, doporučila jí sociální pracovnice umístění dcery do dětské psychiatrické léčebny, i když se jedná o psychicky zdravou a velmi hodnou dívku. Naštěstí se to dozvěděla naše sociální asistentka a matce i její dcerce nabídla Klokánek. Obě návrh s vděkem a ulehčením přijaly. Lence se v Klokánku moc líbilo a s maminkou udržovala kontakt. Nemusela ani změnit školu, neboť strejda ji do původní denně dovážel. Po propuštění z léčebny však matka opět propadla alkoholu a automatům, o dceru ztratila zájem, a dívka sama se k ní odmítla vrátit. Nyní již má nové rodiče.
• Na dva brášky ve věku šesti a jedenácti let nás upozornilo OPD s tím, že se k nim 10.1.2001 těsně před ukončením pracovní doby dostavila matka s oběma dětmi a uvedla, že je vyhodili z ubytovny a že bude muset jít asi spát na nádraží. Děti jsme se souhlasem matky přijali - byly značně zanedbané a zavšivené. Matka uvedla, že si půjde vydělat peníze na byt do Rakouska. Po měsíci zcela ztratila o své děti zájem, a protože se nám pro ně nepodařilo nalézt jinou náhradní rodinu a OPD se domáhalo ústavní výchovy, požádali o svěření do pěstounské péče jejich "klokaní rodiče". Soud návrhu vyhověl, a tak oba chlapci zůstali v našem rodinném Klokánku, jak si přáli.
• Sedmnáctiletý chlapec byl do Klokánku v Dolním Benešově na Opavsku umístěn na základě předběžného opatření soudu. Důvodem byl alkoholismus matky, která všechny peníze propila a synovi poslední dva měsíce prakticky nedala najíst. Přišel k nám ve stavu naprostého vyčerpání, kdy během dvou měsíců zhubl o deset kilo a nechtěl-li zemřít hlady, musel si jídlo opatřovat drobnými krádežemi. Nyní už má své nové rodiče a kupu sourozenců k tomu.
• Sedmnáctiletou dívku a jejího o tři roky mladšího bratra od malička vychovávala babička. Její zdravotní stav se  postupně horšil. S pomocí dětí ale vše zvládala. Pak však upadla a zlomila si nohu v krčku. S jejím souhlasem byli oba sourozenci přijati do pražského Klokánku. Mohli tak oba dojíždět do své školy a babičku v nemocnici navštěvovat. Jinak jim hrozilo předběžné umístění do ústavní péče, přičemž by došlo k jejich rozdělení (dívka dle věku patří do diagnostického ústavu pro mládež, chlapec do dětského diagnostického ústavu). Po jejím návratu z nemocnice se k ní obě děti vrátily. Po několika měsících ale babička zemřela, a proto k nám děti přišly znovu. Dívka odešla po dosažení zletilosti, chlapec byl svěřen do pěstounské rodiny.
• Již rok žije v Klokánku osmiletá dívenka, jejíž rodiče jsou bezdomovci. Holčičku jsme přijali na žádost OPD, když měli být vystěhováni z ubytovny, kde nadto byly naprosto nevyhovující podmínky. Veškerý majetek rodičů se vešel do několika igelitových tašek. Dcerku ale mají moc rádi, a i ona je. Denně ji u nás navštěvují. Vždy kolem třetí hodiny odpoledne si ji vezmou na vycházku a v šest hodin večer ji vracejí. Často si s holčičkou sednou do cukrárny, objednají jí zákusek a spokojeně přihlížejí, jak jí chutná. Dívenka se na ně vždy těší a jak se zdá, všichni tři jsou spokojení.
• Těsně před letošními letními prázdninami nás kontaktoval otec se žádostí, abychom přijali jeho osmiletého syna a našli pro něj náhradní rodinu. Uvedl, že před rokem mu ho přivedla matka, která jej má svěřeného do péče, ale od té doby se o něj nezajímá. On již má novou rodinu, jeho družka chlapce nesnáší a ten prý dělá samé naschvály. Žárlí na mladšího sourozence a oni si s ním neví rady. Ve škole se ale chová dobře a výborně se učí. Dítě jsme ihned přijali. Byl to mimořádně hodný a milý chlapec, kterému se u nás ihned zalíbilo. Sám spontánně říkal, že v Klokánku čeká na novou maminku. Milujících rodičů se dočkal za necelých šest týdnů, ještě o prázdninách.
• Na vlastní žádost jsme přijali dvanáctiletou dívku, která to už doma nemohla vydržet. Švagr ji neustále ponižoval, nadával jí a křičel na ni. Nikdo se jí prý nezastal. Cítila se doma jen na obtíž. Tyto skutečnosti potvrdila i její starší sestra, která ji k nám přivedla. Matka nakonec souhlasila nejen s Klokánkem, ale i s pěstounskou péčí.
• Na doporučení okresního úřadu (OPD) a žádost matky nám přivezla sanita do žateckého Klokánku přímo z porodnice šestidenní miminko. Holčička u nás počká v rodinném prostředí na rozhodnutí matky, zda bude schopná převzít dcerku do své péče, nebo zda dá souhlas k jejímu osvojení. Kéž se rozhodne dobře.
• Rozsudkem Okresního soudu v Plzni nám byla svěřena třináctiletá dívka, opakovaně vrácená z pěstounské péče - nikoli pro poruchy chování, ale vždy z důvodu úmrtí jednoho z pěstounů. Je to velice hodná, mírná a milá dívka. Proto máme velkou radost, že za necelé dva měsíce se nám pro ni podařilo rodinu, kde se jí velmi líbí a kde snad už konečně najde jistotu a bezpečí.
• Neznámá mladá žena přivedla letos v říjnu do Klokánku sedmnáctiletou dívku, kterou uviděla sedět na zemi před obchodem, smutnou a špatně oblečenou. Dala se s ní do řeči a zjistila, že dívka je na útěku z domova, kde byla opakovaně pohlavně zneužita druhem matky. Matka, které se dívka svěřila, jí vyčetla, že je to její vina, že ho sama svedla. Od té doby se dívka doma cítila jako černá ovce a rozhodla se utéct. Naše sociální asistentka rodinu ihned navštívila. Matka "vinu" dcery potvrdila a k jejímu pobytu u nás dala nakonec souhlas. Poměry v rodině byly na první pohled neutěšené, všude nepořádek, zima, zakouřeno. Dívka u  nás pravděpodobně zůstane až do zletilosti.

Marian

Sedmiletý Marian umístěn do Žateckého Klokánku na žádost Dětského domova v Kroměříži (se souhlasem diagnostického ústavu) pro nezvladatelnost, přes četné hospitalizace v psychiatrické léčebně. Zprávy škol myslíme nepotřebují komentáře:

Zpráva ZŠ Kroměříž ze dne 5. 10. 2000: "Marian se nepřizpůsobil režimu vyučování ani požadavkům učitelky. Často sám narušuje vyučování, bere ostatním žákům věci, chodí po třídě, zabývá se činnostmi, které s výukou nesouvisí. Na pokyny učitelky reaguje pomalu nebo vůbec. Používá vulgarismy vůči spolužákům, někdy je k nim agresivní. Velké problémy s chováním má ve školní družině, kde narušuje její činnost svou neukázněností. Porušuje tím také pravidla bezpečnosti, která žáky chrání před úrazem."

Zpráva Zvláštní a Pomocné školy v Kroměříži ze dne 20. 12. 2000 uvádí: "Po měsíčním pozorování konstatujeme, že chlapec nebyl do naší školy zařazen správně. Naprázdno vyzněla péče spec. pedagoga i výuka s menším počtem žáků. Marianovo chování natolik vybočuje z běžných norem, že naše škola mu není schopna poskytnout vzdělání. Svými projevy paralyzoval vzdělávací a výchovný proces, obtížně se zajišťuje bezpečnost dětí. Po měsíčních zkušenostech vidíme, že by řešením nebylo zajištění nějakého dobrovolníka jako asistenta. Celou problematiku jsem konzultovala i s paní primářkou z psychiatrické léčebny a požádala ji o hospitalizaci na dobu než se podaří zajistit diagnostický pobyt v Brně. Navrhuji  zjistit, zda existuje škola, resp. dětský domov léčebného typu."

A nakonec zpráva Zvláštní školy v Žatci ze dne 15. 4. 2002: "Marian, žák druhé třídy, je snaživý, pracovitý, živé, temperamentní povahy. V Klokánku je o něj velmi dobře postaráno. Všechny zadané úkoly má  pečlivě, pěkně napsané a vždy podepsané. Pan Jiránek pravidelně navštěvuje školu a ptá se na vyučovací výsledky i chování Mariana. I s vedením Klokánku je velmi dobrá spolupráce. Mají o Mariana velký zájem. Umožňují mu i plavecký výcvik a peníze dostává i na kulturní akce pořádané školou. V kolektivu je Marian spokojený a bez problémů. Velmi pěkně hovoří o "své" velké rodině. O "svém strejdovi" hovoří jen v superlativech. Myslím si, že pro zklidnění Mariana bylo nejlepší řešení, že může být u Jiránků. Chtěla bych poděkovat všem pracovníkům, kteří mají s Klokánkem co dočinění, za jejich velmi dobrou práci se svěřenými dětmi."

Klokánek - útočiště týraných dětí

Na počátku června telefonovala na FOD se žádostí o radu paní, která uvedla, že dvanáctiletá spolužačka její dcery je týrána otcem a jeho družkou. Dívka se její dceři svěřila, že už to doma nemůže vydržet a že uteče. Našly ji spolu u rybníka, s modřinami v obličeji. Domluvili jsme se, že paní dívku přivede do našeho Klokánku a předtím s ní navštíví lékaře, což se i stalo. Lékařská zpráva konstatovala nejen množství dalších podlitin po těle, ale i mozoly na kolenou, vzniklé od dlouhodobého klečení. Dívka nám s pláčem sdělila, že maminka jí zemřela v den jejích desátých narozenin. Od té doby, kdy si otec našel družku, ji oba téměř denně bili pěstí, páskem i jinými předměty. Za trest musela i několik hodin klečet se zátěží na rukou, nejčastěji Zlatými stránkami. Když už to nevydržela a spadla, zbili ji a zkopali. Podlitinu a šrám pod okem jí udělala "teta" fackou a prstýnkem za to, že špatně pověsila ručník. Nesmí vůbec chodit ven a hned po příchodu ze školy musí pomáhat v domácnosti. Nejvíc ze všeho by si přála žít u babičky ze strany maminky. Když jsme příjem dívky oznámili otci, prohlásil, že si pro dceru okamžitě jede. Připustil, že dostala výprask, protože lže a krade, a že by nejraději bydlela u babičky. To ale není možné, protože jeho družka má rizikové těhotenství a dcera jí musí pomáhat. Otci jsme vysvětlili, že dívka se odmítá vrátit domů a že v Klokánku jakožto zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc může zůstat i bez jeho souhlasu až do doby, než rozhodne soud. Ihned jsme kontaktovali sociální pracovnici, která měla pohotovostní službu na telefonu, i policii. Druhý den OPD prověřilo podmínky u babičky, a protože bylo vše v pořádku, podalo návrh na předběžné svěření dívky do její péče, čemuž soud vyhověl. A tak k naší velké radosti si ještě téhož dne večer šťastná babička svou neméně šťastnou vnučku odvedla domů. Kéž by všem týraným dětem přišla pomoc tak rychle a účinně!

Z "klokaní tety" maminkou

První děťátko z pražského Klokánku získalo k naší velké radosti trvalou náhradní rodinu během několika týdnů. Chlapce před dvěma lety,  ve věku dvou let, psychicky deprivovaného a těžce opožděného vlivem ústavní výchovy i vrozeného mentálního handicapu přijali do pěstounské péče  manželé se třemi dětmi. Josífek se podobně jako většina citově vyprahlých dětí těsně připoutal ke své nové mámě a vyžadoval její stálou pozornost. Pěstouni se mu velice věnovali a v jejich péči chlapec udělal velké pokroky. Na vlastní, ještě poměrně malé děti pěstounů Josífek velmi žárlil. Ty měly po určité době pocit, že svou matku kvůli němu ztrácejí. Jeho přítomnost pak začaly vnímat velmi negativně. Pěstounka se dostavila na Fond ohrožených dětí ve stavu naprostého vyčerpání a s pocity viny ze selhání. S pláčem sdělila, že už nemůže dál, že s Josífkem nezvládá domácnost ani ostatní děti a že se jí hroutí celá rodina. Do ústavu ho ale v žádném případě vrátit nechtějí. Oba manželé přijali s ulehčením naši nabídku na umístění chlapce do Klokánku stejně jako ujištění, že si žádné výčitky dělat nemusí, že Josífek určitě potřeboval alespoň zpočátku být jedináčkem. V Klokánku si jako první a zpočátku jediné dítě rychle zvykl a stále se držel své tety, která si ho také ihned zamilovala. Dvacetisedmiletá a zatím bezdětná "klokaní teta" po několika dnech prohlásila, že si Josífka vezme do pěstounské péče a nastoupí na mateřskou dovolenou. Soud jejímu návrhu do měsíce vyhověl. Původní pěstouni se o Josífka stále velmi zajímají a jsou šťastni, že tak rychle získal nové a láskyplné rodinné zázemí.

O kroměřížském Klokánku

Už půl roku existuje v Kroměříži Klokánek FOD. Teta a strejda - oba zaměstnanci FOD - tu pečují o čtyři až šest dětí ve svém krásném rodinném domku se zahradou. Za tu dobu jím prošlo již 13 dětí. Některé byly přijaty na žádost matky, jiné na předběžné opatření soudu. Všechny ale mají jedno společné - potřebují láskyplné a bezpečné náhradní rodinné prostředí. A toho se jim v kroměřížském Klokánku dostává v plné míře. Důležitost projektu Klokánek jsem si plně uvědomila až v době, kdy začaly přicházet první děti. Nebýt bezpečné "klokaní kapsy", většinou by skončily v neosobních ústavech, nešťastné, s následky citové deprivace.

Z pohledu speciální pedagožky, ale také matky dvou dětí bych se ráda podělila o některé postřehy z našeho Klokánku. Často tam chodím jen tak na návštěvu, podívat se, jak se dětem daří. Je krásné pozorovat, jak se vytvářejí hezké vztahy dětí k tetě a strejdovi i mezi dětmi navzájem. Máte pocit, jako by byly opravdovými sourozenci. Teta a strejda pečují o děti skutečně jako o vlastní, trpělivě rozvíjejí osobnost každého dítěte a děti jim jejich lásku vracejí. Dvouletá Terezka mi vždy se šťastným úsměvem prozrazovala: "To je moje teta Ajenka a můj stlejda Jilka" a tiskla se k nim. Jednou jsem při odchodu strejdovi nabídla, že ho svezu autem ke škole, kam šel pro dvě školní děti. Terezka se mě ptala, kam strejdu beru. Zažertovala jsem, že si ho jen půjčím. A Terezka na to: "Ale musíš ho vlátit !"

Když přišla do Klokánku pětiletá Olinka, první dny hodně tesknila po mamince. Maminku měla velmi ráda. Ta ji k nám umístila na dobu, než si sežene bydlení - s Olinkou předtím přespávala i na nádraží. A najednou teta slyšela, jak dva bráškové, kteří jsou v Klokánku prakticky od jeho otevření, holčičku utěšují: "Nebreč Olinko, my jsme tu taky bez mámy, ale oni nás mají rádi jako vlastní, uvidíš, že se ti tu bude líbit." A opravdu. Olinka si za pár dní zvykla a byla stejně veselá jako Terezka, se kterou si pak ráda hrála.

Jednou jsem s sebou přinesla čtyři balíčky žvýkaček, poněvadž tu byly čtyři děti. Otevřít mi přišla teta s Terezkou a dvouletým Ondráškem. Ostatní dvě děti byly ve škole. Dala jsem Terezce a Ondráškovi všechny žvýkačky. Holčička hned dva balíčky dala tetě se slovy: "Tyhle  schováme pro Dana a Jakuba." 

Teta i strejda vedou děti k lásce a ke slušnému chování a vhodně propojují vztahy mezi nimi, aby se v rodině všichni cítili dobře. Po čase je vidět, že i děti, které přišly z velice problémového prostředí a dokázaly být na druhé velmi zlé, intenzivně vnímají chod fungující rodiny, pocit bezpečí a citově vřelého prostředí, kde mnohdy poprvé zažijí blahodárnost pochopení a pozitivních kontaktů. Postupně začínají zdravit, děkovat a k sobě i k tetě a strejdovi se pěkně chovat. Učí se, že každý se musí přičinit, aby bylo doma dobře. A v Klokánku dobře je, teplo domova je tady opravdu cítit a šťastné oči dětí jsou toho důkazem.

Dnes už je Olinka u své maminky, stejně jako Terezka - ta dostala novou maminku a tatínka právě na Prvního máje. Trochu jsme se báli, jak bude na změnu reagovat, protože tetu i strejdu měla velmi ráda. Proto ji budoucí osvojitelé několikrát v Klokánku navštívili. Když si ji pak vzali na víkend domů, Terezka je sama začala spontánně oslovovat jako rodiče a těšila se k nim. Nakonec si poplakala jen teta, která raději nechala předání holčičky na strejdovi. I ona je ale moc ráda, že holčička získala tak výborné rodiče. Terezka si s tetou i strejdou ráda telefonuje a nadšeně jim vypráví své nové zážitky.

Chtěla bych popřát všem dětem dobrou fungující rodinu a těm, které ji postrádají,  místo ústavu bezpečnou "klokaní kapsu", kde se mohou v lásce rozvíjet, než se vrátí domů nebo než najdou trvalou náhradní rodinu. Je na nás dospělých, abychom ochránili právo dětí na šťastný život.

Eliška Petruchová,
pobočka FOD Kroměříž

K odebrání nedošlo

Desetiletá Terezka byla do našeho Klokánku v Praze umístěna dne 11. 4. 2001 na základě soudního rozhodnutí pro podezření z týrání ze strany babičky, jíž byla ve třech letech svěřena do péče. Babička ji za každou maličkost velmi tvrdě trestala, obdobně jako její matku, která nakonec skončila na drogách. Svůj přístup k vnučce nebyla ochotna změnit. Ta z ní měla panickou hrůzu a nakonec musela být umístěna na psychiatrii. Jak ale bývá u týraných dětí časté, první dny holčička viděla všechny chyby jen u sebe a velmi si vyčítala, že babička je kvůli ní trestně stíhaná. Denně se jí snažila telefonovat, ale babička nezvedala telefony a nepřinesla jí ani její věci. Postupně, i za pomoci psychoterapeutky, která s dívkou pracovala již dříve, se Terezku během několika dnů podařilo dostat z jejích depresivních nálad. V Klokánku si zvykla a byla tu velmi spokojená. Tím větší byl náš šok, když dne 24. 4. 2001 se k nám bez ohlášení dostavila sociální pracovnice, soudní vykonavatel a justiční stráž s tzv. rychlým (ihned vykonatelným) předběžným opatřením, kterým se Terezka umísťuje do diagnostického ústavu. Jako jediný důvod se uvádí skutečnost, že azylový dům Klokánek nemá pověření vykonávat sociálně-právní ochranu dětí. Mnohem větší šok však utrpěla Terezka, kterou jsme museli vyzvednout ze školy. Zoufale plakala, jako klíště se držela své tety i jiných našich pracovníků a stále opakovala, že nikam nepojede, že tu chce zůstat. Naštěstí soudní vykonavatel byl trpělivý a nesnažil se Terezku odvléci násilím. Nakonec jsme tedy po dohodě s ním zavolali dětskou lékařku a psychoterapeutku, z jejichž zpráv pro soud citujeme:

"Dítě je umístěno v azylovém domě Klokánek od 11. 4. 2001. Je zde velmi spokojená, děti a tety zde má velice ráda. Jedná se o dítě, které je velice labilní, každá změna zhoršuje jeho zdravotní stav. Je také v péči alergologického oddělení nemocnice Ke Karlovu. Zpráva o změně rozsudku dítě velmi rozrušila, stres způsobil i lehké zvýšení teploty a lehkou dušnost. Doporučuji ponechat dítě zde", podepsána MUDr. Jaroslava Horová, praktická lékařka pro děti a dorost.

Školní psycholožka-terapeutka Mgr. Kateřina Skalická ve své zprávě uvedla: "Moje školní klientka Terezka K. byla do zařízení FOD Klokánek umístěna z důvodu fyzického a psychického ohrožení (týraná babičkou). Zde si během krátké doby přivykla a psychicky se výrazně stabilizovala, což mohu potvrdit pravidelnými návštěvami, které v tomto zařízení vykonávám. Dnes jsem na požádání JUDr. Vodičkové přijela okamžitě k Tereze, která byla evidentně v psychickém šoku a oprávněně odmítala převoz do DDÚ, kam měla být umístěna údajně ze zákonných důvodů. Vzhledem k jejímu psychickému stavu a akutnímu šokovému psychotraumatu v žádném případě nedoporučuji jakýkoli převoz Terezy do dalšího, pro ni cizího prostředí, protože by to vyvolalo výrazné psychické problémy trvalého charakteru." Soudní vykonavatel  tedy od výkonu rozhodnutí upustil a Terezka zůstala u nás. Nakonec se přece jen vrátila ke své babičce – na základě soudního rozhodnutí i svého přání.

Místo Klokánku odtržení sourozenců!

Po nabytí účinnosti výše zmíněné novely snad už nebude docházet k traumatizaci dětí, když kromě svých rodičů přijdou i o své sourozence. To se k naší velké lítosti a rozhořčení úplně zbytečně stalo čtyřem dětem z našeho pražského Klokánku. Roční Martinku, dvouletého Jarouška, sedmiletou Lucinku a devítiletou Evičku jsme přijali dne 13. února 2001 na žádost rodičů. Z důvodu bytové a hmotné nouze rodiny totiž OPD Teplice podalo návrh na ústavní výchovu všech čtyř sourozenců, čemuž chtěli rodiče zabránit. Sami strávili dětství v ústavní výchově a nebyli schopni přijatelně zajistit péči o děti. Sourozencům se v Klokánku hned zalíbilo a rychle si tu zvykli. Mezi nimi a oběma tetami, které se o ně po týdnu střídavě staraly, se vyvinul vřelý citový vztah. Děti začaly rychle dohánět své zpoždění, u starších dvou se výrazně zlepšil i školní prospěch. Sourozenci mezi sebou měli mimořádně silnou citovou vazbu. Starší děvčata pomáhala s péčí o malé sourozence a všichni obdivovali, jak hezky se k sobě chovali. Tety je hodnotily jako mimořádně hodné děti. Po více než půl roce však rodiče pobyt dětí u nás ukončili. Krátce nato sociální péče dospěla k závěru, že hmotná péče rodičů je naprosto nedostatečná. Marně jsme žádali, aby předběžné opatření znělo na Klokánek, kde děti tak dobře prospívaly a navázaly pevné citové vazby. Martinka byla na návrh orgánu sociálně-právní ochrany OÚ Teplice umístěna do kojeneckého ústavu, ostatní tři děti skončily v Diagnostickém ústavu v Liberci - mezi dětmi s delikvencí a dalšími závažnými poruchami chování. Proč orgán sociálně-právní ochrany i okresní soud v Teplicích vystavily děti takovému traumatu, nemůžeme dodnes pochopit. Jak se na to dívá MPSV?

"Laděnku odnesli čerti"

Nad krutostí mikulášské nadílky, kterou sedmileté Laděnce připravil orgán sociálně-právní ochrany dětí Prahy 9, se tají dech, a těm, co toho byli svědky, se dělalo nevolno. Právě na Mikuláše, půl hodiny před začátkem nadílky, na kterou se holčička tolik těšila, ji sociální pracovnice spolu se soudním vykonavatelem a s vyžádanou asistencí policie odvezla z Klokánku v Praze 8 (rodinné zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc) do ústavní péče.

Průsvitnou vyhublou holčičku s čerstvou popáleninou na ručičce (kterou si údajně způsobila sama) jsme přijali na žádost sociální pracovnice z Prahy 9 pro podezření z týrání. Rozum zůstává stát nad tím, že tatáž pracovnice si pro ni po měsíci přišla s vykonatelným soudním rozhodnutím o ústavní výchově - přestože Laděnce se u nás moc líbilo, přestože se skamarádila s ostatními "našimi" dětmi i se spolužáky ve škole a zamilovala si obě tety, které o ni střídavě po týdnu ve dne v noci pečovaly. Možná poprvé v životě zažila vlídné zacházení v citově vřelém prostředí, bez bití a křiku, dostatek jídla, hraček a krátký pocit bezpečí.

Nic nepomohl její pláč, že chce zůstat v Klokánku, nic nepomohlo, že se jako klíště držela své tety a odmítla jít i ke své matce.

Nic nepomohly ani naše prosby, aby "úřední osoby" u nás holčičku nechaly aspoň do zítřka. Laděnka se na Mikuláše moc těšila. Celé dopoledne zdobila se svou tetou piškoty a byla zvědavá, jak budou ostatním chutnat. Sociální pracovnice ale zamávala vykonatelným rozhodnutím a trvala na výkonu úřední moci.

A tak plačící Laděnku odvedli. Nezkazili Mikuláše jenom jí, ale i ostatním dětem a tetám, které oněměly zděšením. Ticho přerušil až ustrašený hlásek čtyřletého chlapce: "Laděnku odnesli čerti."

Pět dnů před odebráním se Laděnka naší psycholožce svěřila, že doma to bylo strašné. Táta mlátil mámu i ji. Bála se ho, často po nich házel nádobí, mlátil je obě pěstí nebo železnou dlouhou lžící na boty, i do obličeje. Fetoval. Když měl co, byl klidnější. Máma často volala policii, pořád se hádali. Holčička dále říkala, že někdy měla hlad i několik dní. Pila vodu, aby ho zahnala. Do školy neměla svačinu a nechodila na obědy. Doma se jí líbilo jen to, že byla s maminkou. Chtěla by být s ní.

V Klokánku se jí líbí nejvíc ze všeho. Má tu kamarádky, předtím žádné neměla. Maminka sem za ní může chodit každý den. Táta jí sprostě nadával, nikdy ji nepochválil, ani když mu řekla, že je nejlepší ze třídy ve čtení. Často měla ošklivé sny, když byl táta hnusný, a nemohla usnout. Bráška už to odkoukal od něj a taky ji mlátil. Asi myslel, že se to dělá. V testu tří přání uvedla: aby táta nemlátil mámu, aby nefetoval a aby měla baráček, kde by byla s mámou a bráchou. Kresba lidské postavy vykazovala výrazné patologické znaky. Holčička nakreslila jen obrovské hlavy bez těl - vyjadřuje to únik ze života, z reality, plachost, odtažitost, intenzivní úzkost, pocity viny, bezmocnost. Obdobně vyzněly i další projektivní testy.

Podle závěru psychologického vyšetření se jedná o dívenku s vysoce traumatickými prožitky chronických rodičovských konfliktů a domácího násilí, kterými je silně neuroticky i anxiozně poznamenána. Snaha o přežití a trvalé nenaplněné potřeby bezpečí, přijetí, jistoty a bezpodmínečné lásky u ní vedly až k sebepopírání a pocitům méněcennosti. Nyní si vytvořila silné náhradní vazby za chybějící rodinné vztahy k tetám v Klokánku. Pokud by došlo opět k vytržení z již známého a oblíbeného prostředí, kde je velmi spokojena, mohlo by hrozit rozvinutí posttraumatického šoku, příp. psychického onemocnění. Silná vazba na matku je naplňována jejími denními návštěvami. Matka bydlí poblíž a denně za dcerou dochází. To by při změně zařízení s ohledem na špatnou ekonomickou situaci rodiny nebylo možné. Psycholožka doporučovala přeřadit do Klokánku z celotýdenní školky i jejího bratra a ponechat obě děti v tomto zařízení, kde u Laděnky postupně dochází ke zlepšení psychického stavu.

Bez ohledu na tyto závěry a vztah Laděnky k matce odvezli holčičku do dětského domova, který je hromadnou dopravou téměř nedostupný.

Podle novely zákona o rodině (§ 46) účinné od 1. 7. 2002 může soud namísto do ústavní výchovy svěřit dítě do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a poskytuje-li toto zařízení rodinnou péči, má přednost před ústavem. Naše Klokánky mají pověření MPSV jako tato zařízení a péče je tu založena na principech rodinné výchovy. Mnohé soudy nám děti svěřují nejen na základě předběžného opatření, ale i na základě rozsudku. Je neuvěřitelné, že jiné státní orgány povolané chránit děti je odtud násilně odebírají do ústavní výchovy, dokonce za účasti uniformovaných policistů. V jednom případě se tak stalo přesto, že tím došlo k rozdělení sourozenců podle věku do různých ústavů, u další skupiny pěti sourozenců to nyní reálně hrozí.

V zemích EU neexistuje, aby děti do deseti let byly umisťovány do ústavu. Zato se tam běžně pracuje s termíny "systémové týrání" a "syndrom vyhoření". U nás se o tom cudně mlčí. A tak se ptáme, zda se najde ústřední státní orgán, který zajistí, aby se u nás s dětmi nezacházelo jako s balíky, které lze libovolně a násilně posunovat z místa na místo bez ohledu na jejich přání a citová traumata, která tím utrpí.

Pět sourozenců má rozděleno

S pěti dětmi paní Haluškové jste se mohli seznámit v listopadu prostřednictvím Klekánice. Loni v srpnu jsme je přijali na žádost matky, která se s nimi ocitla na ulici. Přestože u nás byli zaopatřeny, nařídil nad nimi obvodní soud pro Prahu 5 na návrh sociální péče Prahy 13 ústavní výchovu. Soud zamítl i návrh matky, aby děti byly svěřeny do Klokánku, kde už jsou adaptované a spokojené a kde, na rozdíl od ústavní výchovy, mohou být spolu. Rozdělení sourozenců jsme se pokusili - prozatím úspěšně - zabránit. Na úrovni vedoucího sociálního odboru bylo dohodnuto, že je u nás ponechají až do rozhodnutí městského soudu o odvolání matky proti zamítnutí jejího návrhu na svěření dětí k nám.

Bližší skutečnosti můžete zjistit ze stížnosti sociální pracovnice Klokánku paní Markéty Šuldové, kterou dne 4. 10. 2002 adresovala MPSV:

"Azylový dům Klokánek v Praze 8, ve kterém pracuji jako sociální pracovnice, je zařízení Fondu ohrožených dětí a je určen pro děti vyžadující okamžitou pomoc (§ 42 z. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí). Děti k nám mohou být umístěny na základě rozhodnutí soudu o předběžném opatření, rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče AD Klokánek nebo na základě dohody o přijetí s rodiči nebo rodiči a OPD."

Dne 2. srpna 2001 nám paní Renata Halušková svěřila do péče své nezletilé děti Renatu, nar. 1991, Žanetu, nar. 1993, Nikolu, nar. 1994, Kláru, nar. 1998 a Denise, nar. 2000 na základě dohody o přijetí. Důvodem k umístění byly bytové a finanční problémy matky, která z těchto důvodů již péči o děti nezvládala. Děti se u nás postupně zadaptovaly, začaly zde spolu s ostatními dětmi navštěvovat školu a školku a navázaly v Klokánku vazby, které jsou u těch menších dětí v současné době již velmi pevné. Je to dáno i tím, že v Klokánku bydlí všichni sourozenci v jedné bytové buňce, kde spolu se "svojí tetou" obývají tři pokoje s příslušenstvím. Teta se o děti stará 24 hodin denně po celý týden, teprve pak se střídá s druhou tetou. Tento způsob péče o děti navozuje atmosféru rodinného prostředí a pomáhá tak dětem překlenout psychické trauma po odchodu z rodiny a lépe se vyrovnat se svojí situací. U malých dětí se tak často setkáváme s tím, že si velmi rychle vytvářejí citovou vazbu ke "své tetě", která sice rodiče pouze zastupuje, ale pokud se rodiče o děti nemohou nebo nechtějí starat, dává teta dítěti pocit jistoty a bezpečí a projevy psychické deprivace jsou pak daleko menší (nebo žádné), než je tomu při ústavní výchově. V tomto duchu jsem také psala zprávu na OPD v Praze 13 i k Obvodnímu soudu pro Prahu 5, protože jsem se od paní E. dozvěděla, že k soudu podala návrh na nařízení ústavní výchovy, aniž se s námi o situaci dětí a dalším postupu v řešení jejich situace poradila. Na děti se nikdy nepřijela podívat a na moje námitky, že děti mohou zůstat v našem zařízení, kde si již zvykly a vytvořily si zde citové vazby ke své tetě i širšímu okolí v Klokánku, měla zcela odlišný názor a tyto argumenty jí nepřipadaly podstatné. Na jaře letošního roku proběhlo soudní jednání, při kterém byla nařízena ústavní výchova nad nejmladšími dětmi, Klárkou a Denískem. Matka se do rozsudku odvolala, ale odvolání pak vzala zpět, protože jí paní E. řekla, že se Klokánek bude zavírat a děti by pak neměly kam jít. Toto tvrzení paní E. však bylo zcela lživé a paní Haluškovou pak velmi mrzelo, že jí uvěřila. Další soud ohledně starších dětí Renáty, Žanety a Nikoly se konal později a do tohoto rozsudku se matka opět odvolala. Odvolací soud ještě neproběhl. Paní E. ujistila matku i mě, že počkají na nabytí právní moci druhého rozsudku, aby mohlo být všech pět sourozenců umístěno do DD najednou a nedošlo tak k narušení sourozenecké vazby, která je u těchto dětí velmi silná. Každý člověk, který má vztah k dětem a nechce jim zbytečně ublížit, musí uznat, že oddělení sourozenců v situaci, kdy to není vůbec nutné, by bylo velmi kruté. Přesto mi paní E. dne 1. 10. 2002 telefonovala, že první rozsudek nad nezletilými dětmi Klárkou a Denískem nabyl právní moci a obě děti budou v nejbližších dnech přemístěny do Dětského domova. Upozornila jsem paní E. na její slib o neoddělování sourozenců, který dala matce i mne, o tom však odmítla se mnou diskutovat. Znovu jsem se jí snažila vysvětlit, že by děti neměly měnit prostředí s ohledem na jejich psychiku a už vůbec ne tímto způsobem. Paní E. mi však odpověděla, že v ústavu se o děti postarají stejně jako my a děti si tam zvyknou. Tento postoj je zcela neprofesionální a vypovídá o necitlivém přístupu k dětem, které si toho za svůj krátký život prožily již dost. Pokud se paní E. domnívala, že by děti neměly být v Klokánku pouze na základě dohody o přijetí s matkou, která jim nedokáže zajistit řádnou péči a za dětmi velmi málo chodí, mohla dát k soudu návrh na svěření dětí do péče AD Klokánek a nemuselo vůbec dojít k takto nepříjemné a vyhrocené situaci. V případě dětí, které jsou nám svěřeny soudně, vždy spolupracujeme s OPD, domlouváme se na dalším postupu a vzájemně si sdělujeme nové skutečnosti. Podle zákona o rodině má výchova v rodině nebo v zařízení rodinného typu přednost před ústavní výchovou. Paní Halušková podala 2. 10. 2002 s naší pomocí k soudu návrh na nařízení předběžného opatření, na jehož základě by děti byly svěřeny do péče našeho AD Klokánek. Pokud soud jejímu návrhu nevyhoví, bude se matka odvolávat. Matka si zároveň vzala dvě nejmladší děti na základě propustky k sobě. Uvědomuje si závažnost celé situace a nechce, aby děti takto trpěly. Paní E. mi opět telefonovala dne 3. 10. 2002, aby upřesnila termín přemístění dětí do DD. Sdělila jsem jí proto, že děti jsou nyní u matky. Vzhledem k tomu, že děti jsou v Klokánku na základě dohody o přijetí s matkou, nemáme právo děti matce (nebo rodičům) nevydat. V tomto směru se mnou velmi direktivně jednala vedoucí OPD paní H., která se jednoznačně přiklonila k názorům paní E. Celý tento postup, který OPD zvolilo, považuje za správný. To, že se ublíží malým dětem, že tato situace zcela zbytečně zasáhne jejich psychiku, naruší již vytvořené citové vazby a povede tak k psychické deprivaci, která děti ovlivní i v dospělosti, nepovažuje paní H. zřejmě za důležité. K tomuto problému se po celou dobu stavěla tak, jako by vůbec neexistoval.

Na základě výše uvedených závažných skutečností podávám stížnost proti postupu sociální pracovnice paní E. a vedoucí OPD paní H. ve věci nezletilých výše uvedených sourozenců. Tento postup není v souladu se zákonem o rodině ani se zákonem o sociálně-právní ochraně dětí.

Na závěr bych chtěla ještě podotknout (a velmi ráda), že s naprostou většinou OPD nejen v Praze, ale i mimo Prahu máme v současné době výbornou spolupráci. Sama OPD se na nás obracejí se žádostmi o umístění dětí, ať už na základě dohody o přijetí nebo předběžného opatření v těch naléhavějších případech. Další postup a "osudy" těchto dětí pak řešíme společně a nemáme problém se domluvit. Vždy nám jde totiž společně o děti. Uvědomujeme si, jak je jejich "dušička" citlivá a zranitelná a hledáme proto takové řešení, které by jim v dané situaci co nejméně ublížilo."

V odpovědi ze dne 5. 12. 2002 ředitelka odboru sociální politiky a rodiny Ing. Marie Kudlová uvádí:

"Provedeným šetřením jsme dospěli k závěru, že pracovnice OPD Praha 13 postupovaly v souladu se zákonem. Souhlasíme s Vámi v tom, že při výkonu sociálně-právní ochrany dětí je důležité brát zřetel na sourozenecké vazby mezi dětmi a že je třeba postupovat tak, aby k narušení těchto vazeb pokud možno nedošlo. V případě dětí Haluškových a Holubových však nastala situace, která bohužel nedovolovala zásadu zachování sourozeneckých vazeb bezezbytku naplnit. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 9. 2001, kterým byla nařízena ústavní výchova u nezletilých dětí Kláry, Denise a Anety Haluškových, nabyl po zastavení odvolacího řízení právní moci dne 12. 4. 2002. Oproti tomu rozsudek téhož soudu ze dne 20. 8. 2001 o nařízení ústavní výchovy nezletilých dětí Štefana, Martina, Renaty, Žanety a Nikoly Holubových dosud pravomocný, a tudíž ani vykonatelný, není.

Podle § 28 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, je okresní úřad povinen po právní moci rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy sjednat dobu a místo přijetí dítěte do zařízení pro výkon ústavní výchovy. Pokud se rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte rozhodnutí soudu nepodrobí, musí okresní úřad podat soudu návrh na výkon rozhodnutí. OPD Praha 13 tedy plnilo svou zákonnou povinnost, když začátkem října 2002 učinilo kroky k provedení rozsudku o nařízení ústavní výchovy, který se stal pravomocným již v dubnu 2002. Zařízení Fondu ohrožených dětí Klokánek v Praze 8 je zařízením pro děti vyžadující okamžitou pomoc podle § 42 zákona č. 359/1999 Sb., ve kterém nelze vykonávat ústavní výchovu dětí. Proto bylo nezbytné dojednat přemístění nezl. Kláry a nezl. Denise do některého ze zařízení určených pro výkon ústavní výchovy. OPD se přitom snažilo najít zařízení, ve kterém by mohl být umístěn co největší počet dětí ze sourozenecké skupiny dětí Haluškových a Holubových. Takový postup mu ukládá i ustanovení § 29 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., ze kterého vyplývá, že okresní úřad má působit na to, aby sourozenci byli v ústavním zařízení umístěni společně. Orgány sociálně-právní ochrany dětí však v tomto směru nemají konečné slovo, neboť jim nepřísluší rozhodovat o tom, do kterého konkrétního zařízení pro výkon ústavní výchovy budou děti umístěny.

Po přezkoumání shromážděných poznatků zastáváme názor, že Vaše zařízení si v případě nezletilých dětí Haluškových v poslední době nepočínalo nejvhodnějším způsobem. Je pravdou, že nezl. Klára a nezl. Denis pobývali v Klokánku v Praze 8 na základě dohody s matkou a že v podobných situacích zpravidla nemůže zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc bránit tomu, aby rodiče převzali děti zpět do své péče.Vašemu zařízení nicméně bylo známo, že existuje pravomocný rozsudek nařizující ústavní výchovu nezletilých dětí Haluškových. Rovněž bylo Vašemu zařízení známo, že matka dětí je nespolehlivá osobnost, která upřednostňuje své vlastní potřeby před potřebami dětí a která není schopna ani krátkodobě zajistit řádnou péči o své děti (tyto skutečnosti konstatovalo Vaše zařízení ve zprávě pro OPD ze dne 14. 1. 2002). Přes to všechno jste nezl. Kláru a nezl. Denise propustili 1. 10. 2002 bez vědomí OPD k matce na návštěvu. Tento krok nelze označit za jednání v rozporu se zákonem, ale zároveň ho také nelze považovat za jednání v zájmu dětí. Jsme přesvědčeni, že jste žádost paní Haluškové o propuštění dětí měli konzultovat s OPD a ve spolupráci s ním řešit vzniklou situaci tak, aby se děti neocitly v nevyhovujícím prostředí paní Haluškové. Ve svém podání ostatně sami uvádíte, že u dětí umístěných ve Vašem zařízení na základě dohody s rodiči řešíte další postup společně s příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí, a proto jste neměli činit výjimku ani u dětí Haluškových. Podle informací, které máme k dispozici, navíc paní Halušková v dohodě s Fondem ohrožených dětí uvedla OPD v omyl ohledně toho, kde se nezl. Klára a nezl. Denis nacházejí. Zatímco OPD v součinnosti s Policii ČR pátralo po dětech v obavě z jejich ohrožení, Fond ohrožených dětí o místě jejich pobytu neinformoval. Takové jednání již považujeme za naprosto neseriózní."

Odpověď ministerstva nás nepřekvapila: tak jako vždy - úřad nepochybil. Proč nebylo využito legální možnosti ponechat sourozence společně u nás, jsme se z odpovědi bohužel nedozvěděli.