Z výzkumů o ústavní deprivaci
V této souvislosti považujeme za potřebné připomenout naše i zahraniční výzkumy
potvrzující zhoubné následky ústavní výchovy, které jsou tím horší, čím je dítě menší:
Doc. PhDr. Josef Langmeier, CSc., a prof. Doc. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc., ve své
knize "Psychická deprivace v dětství" uvádějí:
"Mimořádně těžké reakce dětí na odchod matky, která dosud své dítě v ústavu ošetřovala,
popsali Spitz a Wolfová (1964) jako tzv. syndrom "anaklitické
deprese". Děti do té doby usměvavé, roztomilé, spontánně aktivní a v
přátelském, volném kontaktu s okolím, stávají se nápadně plačtivými, smutnými
nebo bázlivými, při pokusu o kontakt se zoufale tulí k dospělému, dožadují se
pozornosti, přestávají si aktivně hrát. V dalším období se prohlubuje mrzutá
nálada a dráždivost dítěte. Přiblíží-li se někdo, dítě křičí - na odchod
dospělého již nereaguje. Postupně mizí plačtivost a prohlubuje se odvrat dítěte
od okolí: leží v postýlce s odvráceným obličejem nebo v patognomické pozici na
břiše. Apatie a autismus se v dalším průběhu stupňují, dítě nabývá strnulého,
"zamrzlého" či melancholického výrazu, sedí nebo leží dlouhé hodiny
nehybně s očima široce rozevřenýma, letargicky, jako by ani nevnímalo okolí.
Někdy jsou přidruženy "autoerotické" aktivity. Kontakt s dítětem je
stále obtížnější a nakonec nemožný. Vývojový kvocient stále klesá, dítě ubývá i
na váze, objevuje se nespavost a nápadně zvýšená náchylnost k respiračním
infekcím a k ekzémům.
Anglický tým ( J. Robertson - J. Bowlby 1952, 1957) sledoval reakce dětí ve věku od 1 do
24 měsíců. Zjišťují tři typické fáze v chování dětí odloučených v tomto věku
poprvé od matek a umístěných v neosobním prostředí ústavu (dětském domově,
sanatoriu nebo nemocnici):
- Fáze protestu, kdy dítě křičí a zmítá sebou, volá matku a
čeká na základě své předchozí zkušenosti, že ona bude na jeho křik reagovat.
- Fáze zoufalosti, kdy dítě postupně ztrácí naději na
přivolání matky, křičí méně a odvrací se od okolí ve stavu hluboké stísněnosti.
- Fáze popření touhy po matce, kdy potlačí své city k matce
a buď se připoutá k někomu, kdo je ošetřuje, nebo - nemá-li nikoho k dispozici
- ztrácí vztah k lidem a upoutává se spíše na věci.
...Naše pozorování svědčí o tom, že separační reakce batolat umístěných do ústavu jsou
časté a výrazné, méně však již o tom, že uvedené fáze jsou tak pravidelné. Forma
"aktivního protestu", provázeného afektivními výbuchy, agresivitou
vůči ostatním dětem, zlomyslnostmi a provokacemi, je patrně méně častá, avšak
velmi nápadná a obtížná z hlediska vychovatelů. Forma útlumová, vyznačená
apatií, autistickými tendencemi a smutkem, jež nejspíše by mohla být pokládána
za předstupeň anaklitické deprese, je patrně častější, avšak snáze ujde
pozornosti, neboť nepůsobí takové obtíže v kolektivní výchově." (konec
citátu z knihy Psychická deprivace v dětství).
Výše uvedené potvrzuje i výzkumná práce prof. PhDr. Jarmily Koluchové, CSc.,
"Diagnostika a reparabilita psychické deprivace", vydaná v r. 1990
Univerzitou Palackého Olomouc, v níž se uvádí:
"...Když jsme před 30 lety začínali psychologicky a psychiatricky vyšetřovat děti v
ústavech sociální péče pro mentálně postižené, tedy nevzdělavatelné, setkali
jsme se tam s takovými, které byly podle našeho vyšetření i podle názoru
zkušených vychovatelek primárně normální nebo jen zcela lehce postižené.
Ústavním prostředím, v němž žily od narození nebo od útlého věku, byly však
natolik derivovány, že se jevily perspektivně jako nevzdělavatelné a s
diagnózou imbecilita byly ve třech letech navrhovány do ÚSP."
Výzkum prof. Matějčka a kol.
V r. 1997 vydalo Psychiatrické centrum Praha výzkumnou
práci prof. PhDr. Zdeňka Matějčka, PhDr. Věduny Bubleové a PhDr. Jiřího
Kovaříka, v níž autoři na základě dlouhodobého výzkumu, sledujícího třicet dva
let vývoj 60 dětí, které od útlého dětství vyrůstaly v ústavní výchově,
srovnávali tyto děti s dětmi vyrůstajícími v individuální pěstounské péči, SOS
dětských vesničkách a ve vlastní rodině. Ze závěrů tohoto unikátního výzkumu
vyplývá, že děti z dětských domovů vykazují dnes ve středním věku (průměrný věk
37 let):
nízkou společenskou kompetenci,
- nízkou úroveň školního vzdělání a
nynějšího zaměstnání vzhledem k výsledkům inteligenčních testů ve starším
školním věku,
- nízký skór sociální integrace,
- tresty v dětství (v dětských
domovech) hodnotí jako nepřiměřeně přísné,
- muži vykazují mimořádně vysokou míru
kriminality (54 %, z toho v 79 % se jednalo o vícenásobné recidivisty),
- muži mají problémy s láskou a v
sexuálních vztazích, jsou častěji "neschopni citové odezvy",
- celkově je u mužů z DD zaznamenána
vysoká nespokojenost s dosavadním životem.
U dětí vyrůstajících v individuální pěstounské péči a SOS vesničkách nebyly zjištěny
podstatné rozdíly ve skóru sociální integrace. Děti z individuální pěstounské
péče vykazují nejvyšší životní spokojenost. Pouze u mužů z SOS vesniček byla
zjištěna vysoká míra kriminality (45 %), zatímco u mužů z individuální
pěstounské péče je výrazně nižší (20 %).
Autoři dále konstatují, že se znovu potvrzuje, že děti vychovávané dlouhodobě v
ústavních zařízeních vykazují v pozdějším věku ve vývoji osobnosti a ve
společenském uplatnění nejvíce odchylek od běžné normy. Děti vychovávané v
individuální pěstounské péči a v SOS vesničkách jsou si ve většině ukazatelů
vzájemně velmi blízké a přiklánějí se více ke skupinám dětí vychovávaných ve
vlastních rodinách než ke skupině osob, které vyrůstaly v dětských domovech.
I když je tento výzkum starý již tři roky, v praxi se zatím na jeho závěry nebere
žádný zřetel. Stejně tak se ignorují závěry výzkumu prof. PhDr. Jarmily Koluchové,
podle něhož až čtvrtina dětí umístěných do ústavů sociální péče pro
nevzdělavatelné (celkem je v ÚSP jedenáct tisíc dětí) se sem dostala vlivem
nerozpoznané ústavní psychické deprivace. V podnětném rodinném prostředí by
tyto děti byly schopny vzdělavatelnosti nejen ve zvláštních školách, ale v
některých případech i ve školách základních a středních. Umístění do ústavní
péče je přesto stále nejčastějším způsobem řešení krizové situace dítěte.
Pomůžete i Vy svým názorem adresovaným vládě a parlamentu tuto nepochopitelnou
a děti poškozující praxi změnit?
|