V Brně 30. ledna 2006

v pátečním vydání Práva mne zaujal článek Hany Kadečkové, který se zabývá zákonem o sociálně-právní ochraně dětí a jeho kritikou ze strany neziskových organizací. Rád bych touto cestou vyslovil svůj názor na uvedenou problematiku.

MUDr. Ondřej Zahradníček

Hledání náhradních rodičů neziskovkami: noční můra paní Marksové-Tominové?

Je celkem logické, že se ne vždy názorově shodne stát a nestátní neziskové organizace, zvláště jde-li o tak citlivou oblast, jako je zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Co však stojí za pozornost jsou argumenty, které zástupci státu pro obhajobu svého návrhu používají.

Paní Michaela Marksová-Tominová, v minulosti známá především jako představitelka feministického hnutí, nyní ředitelka odboru rodinné politiky Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), říká: „Tady je spousta lidí, kteří na děti čekají. Když takové dítě najde neziskovka, dá ho sama vybraným zájemcům zcela mimo pořadník. To by potom u nás bylo jako v Americe – přijdu, dám peníze a mám dítě.“ (Citace z Práva, 27. ledna 2005, str. 6).

Podívejme se na tyto argumenty zblízka. První věc, která by neměla uniknout pozornosti, je přesvědčení, že bezcitné neziskovky budou děti coby zboží nabízet těm, kdo za ně zaplatí nejvíc peněz. Zato neúplatní úřednici na sociálních odborech zajistí dokonalou spravedlnost. Tato představa musí připadat obskurní každému, kdo alespoň trochu sleduje na jedné straně obětavost, se kterou neziskové organizace (např. Fond ohrožených dětí) věnují hledání náhradních rodičů pro opuštěné děti, a na druhé straně byrokratický přístup nejedné úřednice při rozhodování, komu má být které dítě svěřeno do péče.

Co je ale horší: v argumentaci paní Marksové-Tominové zcela chybí něco jako respekt k zájmům dítěte. Prostě: hlavně zaručit, aby náhradní rodiče měli stejné šance, že své „zboží“ (totiž dítě) dostanou po stejné době čekání. Rodiče mají právo na dítě; dítě nemá právo na nic.

Jsem přesvědčen, že tento úhel pohledu je zásadním způsobem nesprávný. Prvotní by měl být zájem dítěte, snaha o to, aby dítě našlo co nejvhodnější rodiče. Ne ty, kteří jsou zrovna na řadě v pořadníku, ale ty, kteří zajistí dítěti optimální podmínky pro jeho rozvoj. Věřím, že opravdu dobří náhradní rodiče rádi pochopí, proč třeba museli na dítě čekat o něco déle než jiní. Právě tady mohou neziskové organizace vykonat práci, do které se upachtěným úředníkům většinou nechce a ani na ni nemají čas. A že by snad mohl být systém zneužit nějakou organizací, která by pod záminkou pomoci s dětmi obchodovala? Vždyť stát má dostatečné nástroje, aby činnost neziskových organizací trvale sledoval a podobnému zneužití včas zabránil.

Je zcela legitimní, že moderní ženy bojují za to, aby nebyly znevýhodňovány oproti mužům. Se stejnou razancí je však třeba zastat se také práv kteří se jich, na rozdíl od žen, domoci sami nemohou – totiž dětí. Jen taková společnost se bude moci nazývat moderní a civilizovanou.

MUDr. Ondřej Zahradníček

Autor tohoto příspěvku je místopředsedou MěO SNK Evropských demokratů v Brně.