dovolujeme si Vás požádat o pozornost a o laskavé zamyšlení nad následujícími řádky.
Protože naše profese úzce souvisí s péčí o zdraví a harmonický rozvoj osobnosti dítěte a jelikož sledujeme nynější vývoj sociální pediatrie u nás i ve světě, rádi bychom Vám sdělili tyto naše názory:
- dítě je do zařízení umístěno ihned z porodnice a hned se mu dostává individuální péče a podnětů jako v normální rodině – je jediným „miminkem“ v rodinné buňce;
- rodinné buňky se záměrně skládají z dětí různého věku – jako normální rodina, aby se děti vzájemně stimulovaly, učily se od starších „sourozenců“ a starší aby viděly, co obnáší péče o mladší děti a celou domácnost; teta se může jednotlivým dětem věnovat podle jejich denního režimu a potřeb individuálně
- možnost přijímání celých sourozeneckých skupin
- při dovršení určitého věku nemusí náhle měnit prostředí a vazby (jak má tříleté dítě pochopit, že musí jinam, jen proto, že dovršilo určitý věk?)
- děti zažijí pocit, že jsou pro někoho důležité jako jedinec, osobnost, ne jako příslušník nějaké skupiny – význam pro rozvoj osobnosti i společenské uplatnění
Lepší připravenost pro život a následné zapojení do společnosti
- pro společnost je zásadně důležité, aby dospělosti dosahovali jedinci samostatní a v běžném světě orientovaní (přehled o domácnosti děti nezískají při několika exkurzích v ústavní kuchyni nebo velkokapacitní prádelně – jak argumentují někteří zástupci ústavů)
Jedinečný systém výběru a systému práce „tet“
Tety pracují v týdenních směnách, v pondělí dopoledne se překrývají, aby si vše „předaly“. Tento systém automaticky vylučuje ženy s malými vlastními dětmi, což je výhoda, protože odpadá riziko citové kolize mezi „mými dětmi v práci“ a „mými dětmi doma“. S výhodou se naopak uplatní ženy středního věku, které mají vlastní děti již odrostlé a v práci mohou zúročit s prospěšným časovým odstupem a moudrostí nabyté zkušenosti. Po týdnu v práci mají týden volna na regeneraci, což nejlépe předchází tzv. syndromu vyhoření. Týdenní nepřetržitý pobyt s dětmi vylučuje jen jakousi profesionální povinnost „přežít směnu“, naopak vyžaduje vytvoření vztahu blízkého vztahům v rodině, a to je to, co nechtěným, zanedbávaným a týraným dětem nejvíc chybí. Během týdenního pobytu je možné na děti výchovně lépe působit s jakousi koncepcí, dodržovat dané sliby a vyžadovat splnění určitých podmínek, a to na obou stranách.
Určitou nevýhodou samozřejmě je, že teta po týdnu odejde a vystřídá ji druhá, ale tento systém se podobá střídavé péči rozvedených rodičů, což děti tolerují dobře, a zde je bohatě vynahrazeno prevencí vyčerpání a „vyhoření“ tety.
Poskytování skutečné citové opory dítěti
Přichází – li do Klokánku dítě doma zanedbávané nebo dokonce týrané, nejdříve se dostává do láskyplné náruče tety, která ho vykoupe, nakrmí, nebo zahřeje a potřebná odborná vyšetření a procedury už absolvuje s ní, za její podpory, popř. na jejím klíně. Vžijme se do této situace a pak do situace opačné - v ústavu, nejčastěji diagnostickém, kde je dítě osamělé, podrobeno jednotlivým vyšetřením, ošetřením a pak se dostane do větší skupiny přibližně stejně starých dětí, kde si musí své místo teprve vydobýt.
Mýty a omyly současného systému ústavní péče o děti
1. Nechtěné dítě je více nemocné, potřebuje zdravotnickou péči
Nechtěnému dítěti po celou dobu těhotenství ze všeho nejvíce chyběla láska.
Z porodnice je dítě vždy propuštěno až tehdy, kdy by za normálních okolností mohlo jít i domů (nemá žloutenku, bez problémů přijímá stravu, prospívá, nejeví známky infekce …). Dokonce i s vrozenou vadou (srdce, ledvin,…) neohrožující bezprostředně život může být dítě doma nebo v zařízení rodinného typu a být sledováno ambulantně.
Dítě s handicapem potřebuje tím více lásky, péče, individuální pozornosti a jistoty, není třeba mu neustále jeho vadu připomínat, ale naučit je s ní „normálně žít“ – a to vše mu zařízení rodinného typu nabízí ve větší míře než ústav. Zařízení typu Klokánku navíc spolupracují vždy s konkrétním pediatrem, který na děti dohlíží, a zaměstnávají i další zdravotníky (sestry, fyzioterapeuty).
2. Pro dítě lze začít hledat rodinu (k adopci) až po stanovení prognózy
Už na základě anamnézy, průběhu porodu a průběhu v porodnici se dá stanovit, zda bude dítě těžce handicapované, a tudíž bude vyžadovat trvalou zdravotnickou péči, nebo může dobře prosperovat právě v rodině, kde bude jeho vývojových možností maximálně využito. Mnohé choroby stejně nelze stanovit ani v kojeneckém věku. A vychovávat dítě, ať vlastní nebo adoptované, je vždycky „sázka do loterie“. Existující případy, kdy „rodiče“ vracejí adoptované dítě, jsou spíše důkazem selhání výběru adoptivních rodičů. Lidé jsou různí a rodiny nesou různě i postižení vlastních dětí – někdy je zvládají, jindy odkládají do ústavů, proto je třeba při výběru rodičů pro dítě s nejistou prognózou na tuto okolnost výslovně upozornit a dát přednost rodinám „méně vybíravým“.
3. Na principu rodinného přístupu může fungovat i kojenecký ústav
Nemůže. Jedna sestra, která bude mít na starosti byť třeba jen 4 - 6 kojenců, nemůže zvládat více, než je nakrmit, přebalit, vykoupat, jít s nimi na procházku. Kojenec zaostří zrak zhruba jen na vzdálenost 30 cm (asi vzdálenost obličeje osoby, která chová dítě v náručí) a z této vzdálenosti může komunikovat se „svými“ osobami. Kolikrát za směnu a na jak dlouho stihne sestra v klidu takto s každým svěřeným dítětem „rozprávět“? Jak dlouho je bude oblékat na procházku a nosit do kočárků a kolik jich naráz uveze? Dítě by si mělo hrát i v prostoru, na podlaze. Jak ve volném prostoru naráz zaujmout 6 kojenců a uhlídat, aby se jim něco nestalo?
4. Děti potřebují odbornou péči
Děti potřebují především lásku, individuální zájem a dobrý příklad. Potřebují vidět, jak funguje domácnost, vaření, úklid, praní, žehlení, péči o mladší sourozence, jak se zvládá konfliktní situace ve škole nebo v rodině, co udělat při horečce, jak se nakupuje, co kolik stojí a jak vyjít s určitým obnosem peněz, a to vše nejlépe v přirozených situacích, které přináší sám život. Nacvičovat tyto všechny „modelové“ situace v učebně nebo herně s „odborníkem“ je myslím poněkud neúčelné, drahé a možná i kontraproduktivní (zvláště u dětí v pubertě), nejlepší je, když se dítě „učí příkladem“, aniž o tom ví.
Co se týče konkrétních problémů zdravotních, psychických nebo výchovných, je nejlepší, když se poučená „teta“ obrátí s dítětem na odborníka, ale tento nemusí být v zařízení přítomen trvale – spolupracuje podle potřeb dětí a po domluvě s tetami.
Samozřejmostí je pečlivý výběr tet s důrazem na psychickou odolnost, vyrovnanost, empatii, životní zkušenosti, umění práce s dětmi a v neposlední řadě schopnost zorganizovat si práci – a myslíme, že neexistuje škola, která toto všechno naučí, kromě školy života…
Jsme přesvědčeny, že právě v zařízeních rodinného typu je možné při výchově dítěte spojit laskavost prostředí se všemi potřebnými požadavky moderní medicíny, pedagogiky i vývojové psychologie.
Dítě vychovávané za těchto podmínek má mnohem větší šanci vyrůst v kvalitní a plnohodnotnou osobnost, která tuto vlídnost společnosti později jistě vrátí.
Mgr. Ditta Pokorná (speciální pedagogog-psychoped, logoped, surdoped)
na vědomí FOD