Dopisy
Obsah
František Cuc, Lysá nad Labem
Dopis 2
J. B.

 

"Díky otcově rodičovské lásce (častým tělesným trestům) trpím od svých devíti let tzv. poúrazovou epilepsií. Od těch dob se již mnohé změnilo, otec již nežije, avšak památka na něj (epilepsie) mi zůstane až do konce života. Dostal se mi do rukou asi rok starý časopis "Ring" a v něm i Váš inzerát. Je opravdu fajn, že se našli lidé, kterým osud dětí, které prožívají to, co já sám mám za sebou, není lhostejný a z celého srdce Vám za tyto děti děkuji. I já bych velmi rád zaslal nějaký ten příspěvek, ale dělá mi potíže vyplňování nějakého čísla konta, proto se na Vás obracím s velkou prosbou, zda můžete zaslat několik již vyplněných složenek."

František Cuc, Lysá nad Labem

 

 

,,Po obdržení Vašeho dopisu a přiložené složenky jsem se rozhodla určitou částku na FOD poslat. Nepíši snad proto, abych se chlubila, ale proto, že jsem i já vyrůstala jako týrané dítě. Dnes je mi 261et, jsem vdaná a mám dvě krásné a zdravé děti. Bylo nás sedm dětí. Vlastní rodiče se k nám chovali strašně, dodneška si pamatuji, jak jsme stále plakali hlady věčně sami doma, zavření v pokoji, kde byly stažené rolety a nevěděli jsme, jestli je den nebo noc. K tomu tvrdý a plesnivý chléb. Vždy jsme plakali "maminko, nechoď nikam", ale týden jsme tam byli sami. Naše maminka měla raději hodně mužů než vlastní děti. Ani druhý otec nás neušetřil fyzického a psychického týraní. Měli jsme hrozný strach, srdce nám tlouklo, co jsme museli vytrpět. Věřte mi, že to ani není možné popsat! Otčím mi sprostě nadával a ponižoval mě, bil mě vším, co bylo po

ruce. Máma se mne ani jednou nezastala. Radši se zavřela v pokoji a dělala, že nic neslyší.. Dodnes mám někdy pocit, že jsem tu zbytečná. Mám ale moc hodného manžela, který mi pomáhá zapomenout, co jsem prožila. Nezlobte se, že jsem popsala svůj život, ale moc mne mrzí, že matka i oba otcové se chovají před okolím jako ti nejlepší rodiče a zůstali nepotrestáni. Když si vzpomenu, jak mne nevlastní otec pohlavně zneužíval (ne přímo znásilnil), tak mi jde mráz po zádech. Věděl, že nikoho nezajímám a nikdo mi nebude věřit..."

(pisatelka si z pochopitelných důvodů nepřeje zveřejnit své jméno)

 

 

K příspěvku "S hrůzou do školy" přidávám stejnou zkušenost, jen konec je úplně jiný. Paní učitelka v jedné ZŠ v Podkrkonoší učí jako důchodkyně 1. třídu. Koncem října žádalo několik rodičů o pomoc naši pedagogicko-psychologickou poradnu, protože děti se bojí do školy. U osmi dětí, s nimiž jsem se jako psycholog setkal, jsem zjistil neurotické projevy a počínající školní fobii ze strachu a hrůzy, aby něco nezapomněly nebo neudělaly pro školu špatně. Protože jinak by je paní učitelka postavila před tabuli na tzv. výstavku hlupáků a před celou třídou by říkala, že tohle jsou ti největší hlupáci. Dětem říká paní učitelka číslem. Pětkou a čtyřkou známkuje i za pohybové neobratnosti. Kdo se hlásí na WC a jde moc rychle, musí se vrátit a jít pomalu. Kdo řekne, že chce čůrat, dostane lepáka, stejně jako za jiné chyby. Klid zjednává paní učitelka ne ťukáním, ale práskáním pravítkem do stolu. Kdo se rány lekne a udělá křivou čáru, dostane lepáka. Tužky musí být ostře ořezané a nesmí se nic zapomenout, a tak se děti stále ujišťují a jsou v neustálém stresu, zda mají všechno v pořádku. Všech osm svorně uvedlo, že největší hrůzu měly z "výstavky hlupáků". Pochopitelně že toto sociální ponížení bylo nejhorším trestem a pro některé bude traumatem pro celý další život. Znova a znova se děti ptaly rodičů, jestli nejsou hlupáci a jestli je rodiče mají rádi. Neurotické a fobické projevy rostly. Když se rodiče chtěli s učitelkou domluvit, vykázala je ze třídy. Poslal jsem proto rodiče za ředitelem školy a na jejich přání jsem se schůzky s ním zúčastnil. Paní učitelka byla v té době nemocná. Pan ředitel nejprve asi dvacet minut mluvil všeobecně o problémech školství a pak o tom, že paní učitelka musí dostat šanci. Návrh na změnu učitelky pan ředitel striktně odmítl a vyžádal si druhou schůzku, na kterou byli pozváni všichni rodiče. V tajném hlasování se většina vyslovila pro výměnu učitelky, ale asi deset rodičů změnu nechtělo. Byli velmi rozzlobeni na ty ostatní i na mě, protože jsem výměnu učitelky podporoval. Zatím suplovala družinářka a všechny problémy dětí byly pryč. Ale po ukončení neschopnosti se "polepšená" paní učitelka opět postavila před třídu a učí dosud. Rodiče, kteří mohli, přeřadili děti do jiné školy. Před jednáním školní inspekce jsem byl z poradny propuštěn, neboť jsem nepostupoval jako loajální státní zaměstnanec. Zanedlouho za mnou přišla náhodně matka se synem a spontánně si vzpomněla na to, jak ji tatáž paní učitelka postavila před třídu a řekla, že je nejzlobivější holka z celé třídy. Ještě nyní se ponížením třese a někdy se rozpláče, když si na to vzpomene. Každý má povinnost chránit děti před tělesným a psychickým utrpením, jen někteří státní úředníci mají povinnost chránit především sami sebe a židli, na které sedí...

(PS: V případě otištění moje jméno raději neuvádějte, nechci, aby to vypadalo, že si "hojím rány".) J. B.