Týrání překazil telefonát

Dne 4. 12. 2002 zatelefonovala na FOD žákyně deváté třídy. Volala z bytu kamarádky na radu své babičky, která jí na nás dala telefon. Uvedla, že doma to už nemůže vydržet, protože nevlastní otec ji pořád bije. Matka se jí nikdy nezastane, asi se ho bojí. Následující den ji naše sociální asistentky navštívily ve škole. Za přítomnosti ředitelky dívka sdělila, že otčím ji bije řemenem za známky horší než dvojka. Každý týden je sečte dohromady a tolik ran dostane. Teď v pátek to bude 22 ran. Také jí dává psát tresty, někdy je píše i do tří hodin do noci. Ráno musí vstávat jako první, dojít pro rohlíky a udělat všem snídani. Nemá čas na učení, pořád musí doma něco dělat a pak má špatné známky. Nevlastní otec ji také nutí, aby mu nalévala alkohol. Když se mu nelíbí sklenička, musí to vypít sama a nalít znovu do jiné. Jednou jí po tom bylo tak špatně, že zvracela. Dívka se dále svěřila s tím, že pomýšlela na sebevraždu. Chtěla spolykat prášky. Přála by si bydlet u vlastního otce. Slíbili jsme, že ho ihned zkontaktujeme. Pro jistotu jsme dívce dali telefonické spojení na Klokánka. Naštěstí toho nebylo zapotřebí. Ještě téhož dne se nám podařilo sehnat otce, který si dceru ještě hned večer převzal. Matka proti tomu nic nenamítala. Druhého dne jsme otci sepsali návrh na předběžné opatření a na otčíma podali trestní oznámení. Samozřejmě jsme též informovali příslušný orgán sociálně-právní ochrany v Praze 9.

Ďábelský plán

Ďábelský plán se zrodil v hlavě otce šestileté Vendulky z Prahy 5. Aby na ni získal co nejvyšší sociální dávky, zakázal dceři chodit a přivazoval ji na kočárek. I na záchod a do koupelny ji přenášel a všude ji vozil na kočárku. Za jakýkoliv pokus o chůzi ji bil páskem. Skutečně se mu podařilo získat potvrzení o nejvyšším stupni postižení (invaliditě) dcery a nejvyšší sociální dávky. Otec nepracoval, žil jen z dávek a naštěstí pro Vendulku neplatil nájem. Zřejmě jen díky tomu vyšlo záměrné mrzačení dcery po roce najevo. Při exekučním stěhování bez náhrady začal vykřikovat, že nemá kam jít a nezbývá mu, než skočit s dcerou z Nuselského mostu. Vendulka mu proto byla odebrána a převezena do nemocnice. Tady k úžasu všech začala chodit, i když po tak dlouhé době znehybnění vratce jako batole a s oporou. Vyšetření prokázalo, že Vendulka netrpí žádnou vadou ani nemocí, která by ji měla omezovat v chůzi. Zjištěno však bylo velké vývojové opoždění v důsledku zanedbání a odepření pohybu, her, kontaktu s vrstevníky i dalších dětských aktivit.

Koncem hospitalizace nás kontaktovala sociální pracovnice nemocnice, zda bychom Vendulku nemohli přijmout do Klokánku, že by to pro ni bylo lepší než diagnostický ústav nebo dětský domov. Toto řešení jsme tedy navrhli vedoucí sociálního odboru úřadu Prahy 5 a pozvali ji na návštěvu do Klokánku. S naším zařízením byla velmi spokojena a navrhla u soudu svěření Vendulky k nám. Soud návrhu vyhověl, a tak jsme holčičku 6. prosince 2002 přijali, jak téhož dne informovalo i televizní zpravodajství. Na záběrech bylo zřetelně vidět, jak se Vendulka radovala z každého kroku, jezdila na skluzavce a byla šťastná, že její věznění skončilo. Po televizních zprávách se ozvala matka, která rodinu opustila před půl rokem. Uvedla, že dceru nikdo netýral. Chodit prý nesměla pro svůj těžký zdravotní stav, jak jí sdělil otec, který všechno zařizoval. Proč se o ni půl roku nezajímala, vysvětlit nedokázala. Podle našeho názoru jsou u obou rodičů splněny podmínky pro zbavení rodičovské zodpovědnosti a u Vendulky předpoklady pro náhradní rodinnou péči.

Hlášení z krizové linky

Naší brněnské pobočce nahlásila krizová Modrá linka, že podle anonymního telefonátu má být ubližováno pětiletému děvčátku jménem Maňa. Náš asistent vzápětí provedl šetření u sousedů, kteří potvrdili, že z bytu se často ozývá dětský pláč. Na OPD bylo zjištěno, že holčička pochází z dvojčat,  dvě starší děti jsou v osvojení, jedno v pěstounské péči. Dvojče je tč. v dětském domově, kde byla předtím opakovaně i Maňa. Je podezření, že Maňu si doma nechali kvůli sociálním dávkám. Při poslední návštěvě dětské lékařky měla holčička "monokl" pod okem. Matka jej vysvětlila pádem. Podle informací z dětského domova byla dvojčátka poprvé přijata 29. 7. 1992. Dne 16. 3. 1993 byly obě holčičky propuštěny domů, matkou vráceny zpět 24. 4. 1993. Dne 21. 12. 1994 byly znovu  propuštěny na návštěvu domů, kde po domluvě s OPD zůstaly. Zuzanku matka do dětského domova vrátila dne 12. 4. 1995. Marušku odvezli rodiče do domova až dne 12. 11. 1995 poté, kdy jsme se o ni začali zajímat. Týrání obou dětí potvrzují i záznamy z dětského domova - při posledním umístění byly u Marušky zjištěny četné jizvy čerstvého i staršího data po těle i obličeji, kousance, škrábance, vyražený horní řezák, jizvy na krku i ve vlasaté části hlavy. Holčička uváděla, že byla často bita, spala na zemi, když byla moc hodná, dostala přikrývku. Máma ji také škrtila. Dítě bylo při příjmu špinavé a hladové. Matka v dětském domově uvedla, že platit na děti nebude, hned následující den prý udělí souhlas k osvojení. S pěstounskou péčí z důvodu nutnosti placení výživného nesouhlasí. Z dalšího záznamu vyplývá, že i Zuzanka byla do DD přijata ve stavu, který byl označen jako syndrom týraného dítěte - na matku nevzpomíná, při zmínce o ní se panicky bojí, nechce k ní, protože ji bije. Matka sama při předávání dcery uvedla, že chce dát Zuzku do osvojení. Tyto skutečnosti DD nahlásil Magistrátu města Brna již 2. 5. 1995, avšak bez odezvy. Teprve na základě našeho šetřením se věci daly do pohybu. Matka i její druh byli vzati do vazby a OPD podalo návrh na zbavení rodičovských práv.

Jestli něco řekneš, zabiju tě!

Základní školou byl dne 16. 10. 1996 naší pobočce v Českých Budějovicích nahlášen případ podezření z nepřiměřeného trestání třináctileté dívky, která si na to ve škole postěžovala. Učitelka jí  doporučila, aby mamince koupila kytku a pokusila se s ní o svých problémech a pocitech pohovořit. Na dotaz pak dívka sdělila, že už je všechno v pořádku. Přesto nás o tom škola pro jistotu informovala. Návštěvou v rodině naše sociální asistentka zjistila, že matka před půlrokem ovdověla, byla plačtivá a uváděla, že se ze smrti manžela stále nemůže vzpamatovat. Má ještě další tři děti - o rok mladšího syna a dvouletá dvojčátka - a je toho na ni moc. K dětem se za přítomnosti naší pracovnice chovala vlídně a žádné známky špatného zacházení na nich patrny nebyly. Asistentka se snažila matku psychicky povzbudit, pomáhala jí při vyřizování dědického řízení a nabízela i další pomoc. Přitom jí stále zdůrazňovala, že se musí "sebrat", že děti ji potřebují a že k nim musí být trpělivá. Často rodinu navštěvovala, až při jedné návštěvě zastihla děti doma samotné. Obě starší děti, které k ní mezitím pojaly důvěru, jí začaly o překot vyprávět, jak je na ně máma zlá, jak se před lidmi přetvařuje, a když jsou s ní samy, stále jim nadává a vyhrožuje a prakticky denně je bije - pěstí, vařečkou, páskem, bužírkou, lopatkou. Hází po nich i nůž a vyhrožuje jim, že je podřízne, když to někomu řeknou. Nejstaršího chlapce několikrát pořezala nožem. Vařečkou je bije i do hlavy, o chlapcovu hlavu ji přerazila, až měl "díru do hlavy" a asi otřes mozku, protože zvracel a bylo mu špatně. K lékaři s tím nešel, máma mu to jen zalepila a nechala ho ze školy doma. Jednou mu dala padesát ran páskem, jindy ho strašně zbila za to, že si za čtrnáct korun koupil z tátovy výplaty kuličky, i když mu to táta dovolil. Tehdy měl potom vysokou horečku a celé prázdniny mu rány hnisaly. Zdá se jim, že je matka nenávidí a že jí dělá dobře, když je mlátí hlava nehlava. Tak se k nim chová odjakživa, i v době, kdy ještě měli tátu. Ten se někdy kvůli tomu s mámou hádal. Malá dvojčátka bije také, třeba jim dá ránu, až spadnou ze židle nebo se uhodí o roh postele. Když jim asistentka sdělila, že to musí nahlásit na policii, obě děti se strašně vyděsily a tvrdily, že jakmile by se máma dozvěděla, že něco řekly, určitě by je zabila. Pak už by tam s ní nemohly zůstat ani jeden den. Opakovaně říkaly, ať už je vezmou a dají do dětského domova. Případ jsme ihned nahlásili dětské lékařce, oddělení péče o rodinu a děti i policii. Lékařskou prohlídkou byly na těle dětí, zakrytém oděvem, zjištěny četné hematomy různého stáří a velikosti. Zjištěny byly též čerstvé řezné rány na ruce chlapce, dle jeho vyjádření po něm matka hodila sklo. Strup na pravém rameni dítě vysvětlilo tím, že ho matka píchla nožem. Sousedé uvedli, že z bytu je dlouhá léta slyšet křik a pláč dětí, byly slyšet rány i nadávky nejhrubšího zrna. Matka do dětí údajně i kopala a tahala je za vlasy. Je prý velice agresivní, mstivá, nebezpečná svému okolí. Sousedé v širokém okolí se jí bojí a vyhýbají se jí. I širší rodina týrání dětí, a to od nejútlejšího věku, potvrdila. Přestože jsme sociální pracovnici upozornili na vážné obavy dětí z matky a na jejich ohrožení, pokud by se matka dozvěděla před jejich odejmutím, že si stěžovaly, navštívila sociální pracovnice matku a sdělila jí, že v průběhu několika dnů jí děti budou odebrány. Zájem o jejich převzetí projevila širší rodina, měla však obavy z jednání matky.Děti byly umístěny do diagnostického ústavu. Proti matce bylo zahájeno trestní stíhání, nakonec však byla věc posouzena jen jako přestupek a děti jí byly vráceny.

Nalezený otec

Na FOD se obrátili se žádostí o pomoc manželé, kteří uvedli, že manžel se náhodně setkal se svou bývalou přítelkyní a zjistil, že její jedenáctiletý syn je pravděpodobně jeho vlastní dítě. O jeho existenci dosud neměl tušení. Michal je mu velmi podobný a ihned k sobě získali vzájemné sympatie. Chlapec je však u matky nešťastný. Její druh je na něj velmi zlý, podmínky doma jsou zcela nevyhovující. Oba manželé by ho proto chtěli převzít do své péče. Šetřením v rodině, rozhovorem s chlapcem i jeho psychologickým vyšetřením jsme zjistili, že jeho situace doma je skutečně zcela neúnosná. V rodině měl pozici "otroka", který musel jen tvrdě pracovat, bez odmluvy plnit přání matky, otčíma a jejich dětí. Přesto sklízel jen nadávky a bití. Jeho současným a jediným přáním je žít u svého nově nalezeného taťky. Při prvním psychologickém vyšetření byl Michal plačtivý a v depresi, ale při kontrolním vyšetření, provedeném v průběhu krátkodobého pobytu v nové rodině (matkou  na naši žádost povoleného) byl jako vyměněný. Přišel v novém a moderním oblečení, vypadal velmi spokojeně a zjevně přibral na váze. Po celou dobu vyšetření byl emocionálně pozitivně laděný, uvolněný, spontánní. Potvrdil, že teď se má dobře, teta a taťka ho mají rádi, starají se o něj, učí se s ním a koupili mu všechno, co potřebuje. I do školy má všechno, nic mu nechybí a má samé dobré známky. Dříve mu ve škole stále něco chybělo, nikdo se s ním neučil, ale když dostal špatné známky, nevlastní otec ho zmlátil a zkopal, jednou tak hrozně, že se až pokálel. Máma se ho nikdy nezastala,  spíš mu ještě přidala. Po několika dnech návštěvy matka žádala, aby se Michal okamžitě vrátil domů. Proto jsme OPD v Benešově požádali o podání návrhu na předběžné svěření chlapce do péče otce a jeho ženy. Orgán péče o dítě se s naším stanoviskem ztotožnil a  ještě téhož byl Michal soudem svěřen do péče nově nalezené rodiny. Kéž by podobnou šanci dostaly všechny týrané děti!

Policie nic nezjistila

Naše pobočka v Táboře byla orgánem péče o dítě sousedního okresu přizvána ke spolupráci ve věci tříleté holčičky s tím, že sousedé nahlásili Policii podezření z týrání a zanedbávání dítěte, ale ta po prošetření věc odložila. Přitom ze shodných výpovědí sousedů vyplývaly skutečnosti, které by měly odůvodňovat okamžité zahájení trestního stíhání a odebrání dítěte. Podezření z týrání a zanedbávání holčičky potvrdilo i naše podrobné šetření. Ve školce jsme zjistili, že  matka vodí Terezku vždy plačící a s křikem, neumytou, zanedbanou, s prosáklou zapáchající plínkou. Uklízečka nebo učitelky ji denně musejí umýt a převléct. Matka je žádala, aby v případě, že se počůrá, ji dali za trest klečet. Terezka je ve školce velice ráda a domů se jí nikdy nechce. Sousedé shodně uvádějí, že v denních i nočních hodinách je z bytu velmi často slyšet nářek holčičky, je to velmi intenzivní pláč. Matka na dceru stále křičí a nadává jí nevybíravými slovy. Když si matka myslí, že ji nikdo nevidí, je na ni velmi hrubá a sprostě jí nadává. Když se ale na ni někdo dívá, je na dceru milá. Holčičku nechává hrát si samotnou necelé dva metry od kolejí, kde často jezdí i rychlíky. Nadává jí do krav, debilů i dalšími hrubými výrazy. Často ji fackuje a bije přes hlavu a ruce i za banální přestupky, např. že se umaže nebo nestojí přesně tam, kde jí matka přikáže. Ihned jsme se zkontaktovali s otcem a jeho matkou a zjistili jsme, že babička má  vhodné podmínky pro to, aby o Terezku  pečovala a že si to velmi přeje. Proto jsme OPD předali výsledky našeho šetření a doporučili vydání předběžného opatření na svěření Terezky do její péče. Tak se i záhy stalo. Rozhodnutí  urychlilo jednání matky, která na OPD vyhrožovala, že i s Terezkou skočí pod vlak.. A tak k naší velké radosti Terezka již od 4.5.1999 žije spokojeně u své babičky. Ta jí teď vynahrazuje to, oč byla u matky ochuzena.

"Useknu ti hlavu sekerou"

Se žádostí o pomoc třem týraným dětem se na nás obrátila Pedagogicko-psychologická poradna v Rychnově nad Kněžnou s tím, že třem u nich vyšetřeným dětem hrozí sexuální zneužití či dokonce smrt. Otec, těžký alkoholik s psychopatickým vývojem osobnosti děti surově bije a vyhrožuje jim i matce smrtí. Zejména Františkovi neustále opakuje, že mu usekne hlavu sekerou. Před dětmi se pohlavně ukájí a i matku před nimi hrubě sexuálně obtěžuje. Protože matka nemá kam jít, nemůže se jednání otce bez ohrožení života svého a svých dětí vzepřít. Naštěstí jsme v té době právě otevřeli náš první azylový dům  v Košťanech (okr. Teplice). Matku s dětmi jsme zde  ihned ubytovali a další týrání tak překazili.  Na agresivního otce jsme podali trestní oznámení.

Týrání překazily kamarádky

Šestnáctiletá zdravotně postižená Dana byla na první pohled nápadná svým velmi smutným a ustrašeným výrazem a ubohým oblečením. Neuměla se smát a téměř nekomunikovala. Neměla kamarády a ve zvláštní škole, kam docházela, se často stávala terčem posměchu až šikany. Život se pro ni stal těžko snesitelným. Až do té doby, než se s ní skamarádily dvě stejně staré dívky z pěstounské péče, které se zúčastňují akcí FOD. Krátce nato se jim Dana svěřila, že otec ji často bije. Společně přemýšlely, jak jí pomoci. Za pár dní vzaly věci rychlý spád. Otec dceru po návratu z práce opět zbil - za údajnou ztrátu vodítka na psa. Dana v sobě nyní našla sílu vzepřít se dalšímu týrání a utekla za svými kamarádkami. Ty s ní okamžitě zašly na pohotovost a druhý den i na OLR, za což je dětská lékařka velmi pochválila. Z její zprávy vyjímáme: "16.6.1998 surově zbita svým otcem. Na obličeji rozsáhlý edém nosu, dle sdělení pacientky po úderu pěstí, na zádech v bederní krajině a na pažích čerstvé podlitiny po úderech řemenem. Z LPS byla dívka odeslána pro úraz nosu na ORL - dg. zhmoždění nosu. Z rozhovoru s pacientkou vyplynulo, že je fyzicky týrána již dlouhodobě, více prý od jejích šestnácti let. Někdy pro nějaký prohřešek nedostane najíst. Případ je o to smutnější, že se jedná o dívku se závažnou anamnézou (DMO, opožděný vývoj řeči, psychomotorická retardace, skoliosa páteře)". Dívka se odmítla vrátit domů a celá se rozzářila, když pěstounka vyhověla žádosti svých dětí, aby Dana zůstala u nich. Druhý den se oba rodiče domáhali vrácení své dcery i přes Policii. Ta se však ztotožnila s naším názorem, že jde o jednání v krajní nouzi, protože každý je povinen zabránit týrání dítěte. Jestliže se dívka (navíc již téměř zletilá) odmítá ze strachu vrátit domů, nelze ji k tomu násilím nutit. To tím spíše, že nedávno se dokonce pokoušela vyskočit z okna, v čemž jí zabránila matka. Následující úřední den jsme s Danou zašli na sociální péči a doporučovali svěření dívky do rodiny, která jí poskytla útočiště. OPD toto řešení považovalo až za krajní s tím, že předtím učiní pokus o sanaci rodiny. Protože se Dana stále odmítala vrátit domů, po prošetření v rodině OPD rodičům doporučilo, aby současnou situaci zatím akceptovali , neboť jinak by jim stejně musela být odebrána. Rodiče s dcerou objednali na psychologické vyšetření. Po deseti dnech se Dana vrátila domů, když rodiče souhlasili s podmínkou OPD,  že dceři nebudou bránit dál se kamarádit s oběma děvčaty a že jí dovolí  navštěvovat rodinu, která jí poskytla azyl . Bylo totiž zjištěno, že mezi Danou a matkou jsou silné citové vazby a otec pod hrozbou zahájeného trestní stíhání přislíbit zdržet se jakýchkoli trestů. S Danou jsme byli dlouho v kontaktu a s radostí můžeme konstatovat, že úplně rozkvetla. Umí se smát, nabyla na sebevědomí a dokonce i její oblečení se nyní zcela vyrovná jejím vrstevníkům. Kéž by všechny týrané děti našly ve svém okolí podobné kamarády !

Rány na kurtech

Dne 12.5.1997 přijala naše ostravská pobočka anonymní telefonické hlášení o nepřiměřeném bití čtrnáctileté dívky otcem. Matka i dcera při naší  návštěvě pravdivost oznámení potvrdily. Dozvěděli jsme se, že otec je velmi agresivní a všichni se ho bojí. Vyhrožuje, že je zabije, když něco řeknou. Dříve surově bil hlavně matku, ale od té doby, co ji vážně zranil, bije nejvíc dcery. Hůř je na tom starší Renáta, kterou od devíti let doprovází na tenisové kurty a za každou maličkost nebo neúspěch ji surově - někdy až do krve - bije pěstmi i tenisovou pálkou a přitom jí vulgárně nadává. Pak se uklidní, omluví se jí a ptá je, jestli ho má ráda. Poslední bití zdůvodňoval tím, že Renáta kazila servis. Říká, že dcera potřebuje občas pořádně zmlátit, aby byla jako kámen a v tenise nejlepší. Dívka uvedla, že naposledy ji otec zbil asi před týdnem, bil ji pálkou po nohách a rukou po hlavě. Když upadla, vytáhl ji za vlasy a bil znovu. Pokud bude s nimi doma, nechtějí s tím matka ani dcery nic dělat, protože se ho hrozně bojí. Dále jsme hovořili s nevlastní zletilou sestrou otce, která uvedla, že před svatbou bil i ji a dokonce i svou vlastní matku. Protože nám Policie sdělila, že pro vazbu otce zatím není dost důkazů, zajistili jsme alespoň psychologické vyšetření nezletilé a její terapii. Na tu však nemohla docházet, protože ihned ze školy musela na kurty. S trenérkou i matkou jsme se dohodli,  že nám příp. další zbití dívky ihned nahlásí. K tomu došlo počátkem července. Otec byl vzat do vazby a odsouzen za trestný čin týrání svěřené osoby k podmíněnému trestu odnětí svobody. Matka podala návrh na rozvod a bydlí nyní s oběma dcerami samostatně. Renáta nadále hraje závodně tenis a na kurtech se občas vidí i s otcem. Bití a nadávek se už bát nemusí.

Holčičku zachránila učitelka

Dne 11.5.1998 zavolala na naši teplickou pobočku učitelka ZŠ a sdělila, že 22.4.1998 k ní do první třídy nastoupila holčička, která je nadměrně lekavá a ustrašená. Paní učitelce se svěřila, že ji tatínek (druh matky) bije, což potvrdila i matka. Dívenku jsme nejprve navštívili ve škole - byla drobná, vystrašená, bledá, s kruhy pod očima. Potvrdila, že tatínek ji bije páskem i přes hlavu, bije často i maminku a malého Káju, i když ještě nemá srostlou hlavičku. Bije i psa, toho dokonce kladivem. Při první návštěvě nikdo nebyl doma, při další dne 14.5.1998 jsme zastihli matku, která vypadala spíš jako utrápené hubené děvče. Stále ustrašeně vyhlížela z okna, zda se nevrací druh, který ji prý chodí několikrát denně kontrolovat. Bití dcery i svoje potvrdila. Potvrdila také slova Petrušky o bití psa kladivem. Týrá ho i hlady. Předchozího psa zastřelil, ale nejdřív se bavil tím, že ho střílel do nohou a do zadku. Přítomný pes - německý ovčák - byl skutečně velmi bojácný, hubený a zanedbaný. Matka uvedla, že již několikrát od druha odešla ke své matce, ale vždy se vrátila, protože uvěřila jeho slibům a navíc s ním má syna Káju. Ráda by situaci nějak řešila, ale bojí se druha. Navíc matka ji už zpátky nechce a ona nemá kam jít. Zajeli jsme tedy za babičkou s prosbou, zda by matku s dětmi ještě jednou nevzala k sobě. Po informaci o týrání Petrušky svolila. Následujícího dne jsme tam matku s dětmi převezli, na otce podali trestní oznámení a týrání psa nahlásili Lize na ochranu zvířat. Při našich kontrolních návštěvách jsme zjistili, že všechno je v pořádku. Matka se s druhem natrvalo rozešla. Začala přiměřeně dbát o svůj zevnějšek, přibrala na váze a její ustrašenost je tatam, stejně jako u Petrušky. Holčička ukončila první třídu se dvěma trojkami, třebaže ještě v dubnu byla na propadnutí.

Psychickému týrání zamezila škola

Zdeněk se narodil před sedmnácti lety se závažným postižením páteře. Třebaže byl psychicky  zcela v pořádku a jeho zdravotní stav nebránil péči v rodině, téměř celé dětství prožil v ústavu sociální péče. Teprve po smrti matky si ho v jeho patnácti letech vzal do výchovy otec - úspěšný podnikatel, vlastnící několik firem. Zdeněk je sice samostatně pohyblivý a jen částečně invalidní, ale svým dvěma starším zdravým bratrům se rovnat nemůže. Otec se k němu choval velmi tvrdě a požadoval po něm stejné výkony, jako po svých dvou starších a zdravých synech. Toho však Zdeněk nebyl z důvodu svého zdravotního stavu schopen. Otec ho pro to psychicky deptal a citově traumatizoval, ponižoval ho a vysmíval se mu, zatímco ke starším synům se choval zcela jinak. Ti brzo začali svého otce napodobovat. Naštěstí pro Zdenka si učitelé Střední polygrafické školy, kterou navštěvuje, jeho psychického strádání všimli a nemohli pochopit, jak se někdo může tak hrozně chovat k tak milému a hodného chlapci, jakým Zdeněk je. Když se jim svěřil, že už to doma nemůže vydržet a nechce tam už bydlet, oznámili případ naší brněnské pobočce. Po konzultaci a zjištění, že paní, ke které chlapec v době pobytu v ústavu citově velmi přilnul a oslovuje ji jako tetu, ho ráda přijme do své rodiny, jsme nejprve promluvili se Zdeňkem. Představou, že by mohl bydlet u "tety", byl úplně nadšený. Potom naši asistenti jednali s otcem, kterého nejprve požádali, aby vysvětlil své chování vůči Zdeňkovi. Poté, kdy otec přiznal "chyby" ve výchově a žádal o radu, mu sdělili, že Zdeněk už se domů nechce vrátit a že ode dneška bude bydlet u "tety". Otec s tím nakonec souhlasil, stejně jako s výší výživného, která byla namístě dohodnuta. A tak díky všímavosti učitelů Zdeněk alespoň v sedmnácti letech pozná, co je to opravdové "doma".

Tyran

Ostravskou pobočku FOD navštívila paní, která žádala o pomoc pro svou sousedku a její tři děti. Druhý den jsme rodinu navštívili a zjistili otřesné poměry. Byt čtvrté kategorie byl bez elektřiny a bez vody. V celém bytě byla plíseň a zima. Rodina nepobírala žádné sociální dávky. Žili z příležitostných prací otce a z krádeží. Utrápená matka, která se těžce pohybovala jen s oporou, byla přes své postižení nucena nosit vodu ze sklepa až do druhého poschodí. Jinak nesměla byt opustit. Dvě starší děti jsou  v ústavu, v rodině žil nejmladší sedmiletý Adámek, byl silně zanedbaný a jevil se jako silně mentálně opožděný. Rodině jsme nejprve pomohli zařídit sociální dávky. Poté, kdy k nám matka získala důvěru, jsme se postupně dozvěděli, že se otec denně opíjí a surově bije matku i dítě. Matce navíc přes její velmi špatný zdravotní stav zakázal vyhledat lékaře. Navrhli jsme proto, že na otce podáme trestní oznámení. Matka z něj však měla panickou hrůzu a nechtěla o tom ani slyšet. Bála se, že by je zabil. Proto jsme tajně, bez vědomí otce, zařídili hospitalizaci matky i diagnostický pobyt Adámka. U matky byla vyšetřením zjištěna roztroušená skleróza. Psychologické vyšetření týrání Adámka potvrdilo. Na otce jsme vzápětí podali trestní oznámení pro ublížení na zdraví a týrání svěřené osoby. Ihned byl vzat do vazby a  odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let.

Z bytu se ozývalo vytí

Naše kroměřížská pobočka získala poznatek o týrání devítiletého chlapce postiženého Downovým syndromem. Sousedé uváděli, že matka na chlapce často křičí a vulgárně mu nadává, jsou slyšet údery a pak nářek dítěte, který se někdy mění ve skřeky a vytí. Sousední místnost museli dokonce vystěhovat a přestat užívat, protože tam je to slyšet nejvíc. Jindy je v bytě úplné ticho, takže sousedé mají podezření, že matka dává synovi nadměrné množství uklidňujících léků. Naše asistentky se při návštěvě přesvědčily, že matka skutečně chlapci velmi hrubě nadává, neboť to bylo za dveřmi zřetelně slyšet. Ačkoli matka odmítala v poslední době do bytu kohokoli vpouštět, pracovnicím FOD otevřela a žádala je o pomoc. V noci prý k ní do bytu lezou policajti a cikáni a ji i jejího syna týrají a zneužívají. Chlapec na její výzvu ochotně ukazoval modřiny na těle. Naše pracovnice dále zjistily, že matka s chlapcem téměř nechodí ven, pouze ho někdy vodí do školky pro postižené děti. Pokud ji někdo pozoruje, chová se k synovi celkem dobře, ale jinak je k němu velmi krutá. Ríša je ve školce spokojený, avšak když pro něj přijde matka, projevuje velký strach a odmítá s ní odejít. Také v době, kdy před třemi lety byl matce navrácen z dětského domova, nechtěl k ní vůbec jít a držel se za zárubeň dveří. Ríša byl matce vrácen, přestože všechny její starší děti jí byly odebrány. Poslední dva synové dokonce sami přišli na OPD prosit, aby je dali do dětského domova, že už to doma nemohou vydržet. Protože jsme pojali podezření, že matka není duševně zcela zdráva a že to, co podle ní mají dělat cizí vetřelci, provádí sama, požádali jsme OPD o urychlené odebrání chlapce z rodiny. Po jistém váhání a našich urgencích  okresní úřad návrh na předběžné opatření nakonec podal, soud však návrh zamítl. Proti tomu naše asistentky okamžitě  protestovaly a požádaly opatrovnickou soudkyni, aby se sama přišla přesvědčit, v jakých podmínkách dítě žije. Ta návrhu vyhověla a chlapce navštívila, spolu s vedoucí sociálního referátu a vedoucí orgánu péče o dítě. Poté, kdy na vlastní uši slyšely řev matky a stížnosti sousedů, podalo OPD dne 17. 4. 2000 znovu návrh na předběžné opatření, kterému bylo tentokrát vyhověno. Pro Ríšu znamenalo umístění do známého prostředí dětského domova skutečnou záchranu.

Za týrání vazba

V prosinci 1999 upozornila dětská psycholožka naši zlínskou pobočku na třináctiletou dívku, která byla hospitalizována po požití většího množství léků. Podle sdělení dívky ji předtím otec skoro celý den bil. Důvod si vždycky našel - ztratila se izolepa, neuklidila včas po sourozencích apod. Surové bití potvrdila i lékařská zpráva. Náš sociální asistent provedl šetření v rodině i ve škole. Matka kruté bití dcery potvrdila. Ve škole o tom ale nikdo nevěděl. Proto jsme podali zprávu OPD a na otce trestní oznámení. Krátce nato byl vzat do vazby.

Za epileptický záchvat bití

Na případ jedenáctiletého Ondry nás upozornila základní škola. Žák páté třídy, který byl po rozvodu svěřen do péče otce, si opakovaně stěžoval, že ho otec bije. Ondra sice má velké výchovné problémy, při individuálním kontaktu však dokáže být milý a vděčný. Ačkoli by chlapec rád chodil na obědy, otec mu je nezaplatil. Při návštěvě v rodině jsme zjistili, že otec je bez zaměstnání, požívá ve větší míře alkohol a hraje na automatech - podle svého vyjádření v důsledku krize po smrti své matky, která s nimi předtím žila ve společné domácnosti. V bytě kromě otcovy válendy a chlapcovy matrace nebylo žádné bytové zařízení - otec všechno prohrál. Fyzické tresty nepopíral, údajně na syna nic jiného neplatí. I před námi chlapce ponižoval a ironizoval. Snažili jsme se otci domluvit, leč marně. Za několik dní nám škola opět nahlásila, že otec syna zase zbil, protože se během dne pomočil. Protože jsme měli podezření na epileptický záchvat, vyjednali jsme dítěti vyšetření v nemocnici. Epilepsie byla skutečně potvrzena a chlapec dostal léky, které měl pravidelně užívat. Za několik dní dostal Ondra další záchvat, a to při přecházení silnice - nebýt jeho spolužáků, kteří mu pomohli, mohl snadno skončit pod koly automobilu. Rozborem krve v nemocnici bylo zjištěno, že chlapec léky nebere. Protože Ondra říkal, že má tátu moc rád a jeho jednání stále omlouval, nabídli jsme otci s chlapcem účast na našem prázdninovém pobytu pro rodiny. To však otec odmítl s tím, že nemá čas. Neměl však nic proti tomu, aby Ondra jel sám. Na cestu, která v mimořádně parném dni trvala šest hodin, mu nedal žádné jídlo ani pití,  žádné kapesné a dokonce ani léky. Po příjezdu se Ondra začal prohrabávat v kufru a nadávat si, že léky zapomněl doma. Ty jsme pak museli právě v době a v místě záplav složitě bez receptu opatřovat. Návštěvu syna otec odmítl a první pohled, na který Ondra netrpělivě čekal, poslal až po čtyřech týdnech. Po cestě i během pobytu měl Ondra stále chuť k jídlu a celou cestu se stále zajímal, kolikrát denně se tam vaří a jestli si bude moci přidat. Jeho chování se zprvu zcela vymykalo normě, byl velmi agresivní, mluvil vulgárně, urážel se a s nikým se nedokázal skamarádit. Postupně se však jeho chování lepšilo a jednou při táboráku, kdy seděl na klíně otci jiného dítěte, se začal spontánně svěřovat se svými problémy - táta je pořád bez peněz a on má stále hlad. Šatstvo a někdy i jídlo vybírají  z popelnice. Když je táta střízlivý, tak se k němu chová docela dobře, když je ale opilý, většinou ho zbije, někdy do něj i kope. Léky mu nekupuje, protože se musí doplácet 40,- Kč a neměl by na cigarety. Ondrovi jsme navrhli, jestli by nechtěl žít u matky, která o něj jevila velký zájem. To však chlapec jednoznačně odmítl, s velmi vulgárním zdůvodněním (zjevně přejatým od otce) na adresu matky. Protože jeden náš člen táborák natáčel videokamerou, byla zachycena i tato Ondrova spontánní výpověď. Matku jsme přesto pozvali, a i když se s ní Ondra neviděl víc než čtyři roky, setkání dopadlo dobře. Dokonce ihned s maminkou i jejím manželem (a se slibem, že pro něj kdykoli přijedeme, když by se mu tam nelíbilo) odjel k nim na návštěvu. Ještě večer, a pak i další dny, telefonoval, že se mu u mámy moc líbí a  chce u ní zůstat. S tátou se ale nechce vůbec vidět, protože by ho "zabil za to, že šel k mámě". Z našeho podnětu podalo OPD návrh na předběžné opatření,aby byl Ondra svěřen do péče matky. Tomuto návrhu bylo následujícího dne vyhověno. K důkazu byl použit náš videozáznam i zpráva o našich poznatcích a zkušenostech s rodinou.

Budeme se učit pořád, pořád a pořád!

Na FOD v Praze se obrátila adoptivní matka se žádostí o nalezení náhradní rodiny pro svou osmiletou dceru Danu. Uváděla, že  už na ni nemá nervy a nejraději by nám ji předala ihned. Podala již sice návrh na její umístění do dětského domova, ale raději by dala přednost náhradní rodině. Ve zmíněném návrhu, který současně předložila, uvádí, že dítě soustavně krade a lže. Dle zjištění psychiatra se jedná o nahrazování emočních potřeb potřebami materiálními. Svého jednání je si plně vědoma, má nejméně průměrnou inteligenci a veškeré podmínky nutné pro zdárný vývoj. Svým chováním nepříznivě ovlivňuje mladšího sourozence. Náhradní rodinu, ochotnou přijmout dítě s poruchami chování, jsme naštěstí nalezli během několika dnů. Po vzájemné dohodě si budoucí pěstouni dne 29. 9. 1999 pro Danušku přijeli na FOD. Byl sepsán záznam o předání dítěte, které ochotně se svými novými rodiči odešlo.

Danuška si v novém, citově vřelém prostředí rychle zvykla a byla tu velmi spokojená. Poruchy chování, které matka popisovala, vymizely a holčička patřila i ve škole mezi nejlepší žáky, jak po stránce prospěchové, tak po stránce chování. Své nové mamince se svěřila, že byla surově bita nejen za lhaní a krádeže, ale i za známky a při učení. O návratu zpět nechtěla ani slyšet. Přesto si matka pro Danušku v lednu 2000 přijela s tím, že ji chce pouze na víkend, což stvrdila svým podpisem. Z víkendu se dívenka vrátila vyděšená. Říkala, že se stále učili,. I ve vlaku musela počítat. Nešlo jí to, byla to látka, kterou ještě nebrali. Při učení byla bita. Několikrát denně se pak budoucí pěstounky ptala, jestli ji nedá zpátky. Po těchto zkušenostech se další víkendy již nerealizovaly.

Dne 6. 2. 2000 napsala matka Danušce takovýto dopis: "Vůbec se mi nelíbí, že toho moc neumíš. Z matematiky je to na propadnutí, z češtiny žádná sláva, pouze měkké a tvrdé slabiky Ti jdou výborně. Tohle by tedy vůbec nešlo. Buď se začneš učit, nebo sbalíš kufry a vrátíš se zpátky a budeme se učit jako v první třídě - pořád, pořád a pořád. To ti vůbec nevyhrožuji, to je realita. S tím, co umíš, by Tě nevzali už ani k těm kravám. Posílám Ti sešit a obálky. Na každé stránce je 22 řádků, vedle sebe budeš mít dva sloupečky, tj. dohromady 44 příkladů. Na druhé straně spočítáš každý den dvě slovní úlohy a na zbytku stránky budeš mít cvičení z českého jazyka nebo diktát. To budeš dělat každý den. V sobotu, v neděli a o prázdninách také. Potom tu stránku vytrhneš, dáš do obálky (jsou číslované, začneš od jedničky) a pošleš. Za pátek, sobotu a neděli budou v obálce tři listy. A jestli se dozvím, že jsi přišla do školy nepřipravená (však Ty dobře víš, o čem mluvím), tak ještě ten den jedeš napořád zpátky domů." Současně nám matka zaslala na vědomí dopis adresovaný řediteli základní školy, ve kterém uvádí, že "přes veškerou péči manželů B. je ona plnoprávným a jediným rodičem Danušky a v této souvislosti žádá o následující: zaslání fotokopií všech sešitů dítěte a ostatních školních prací kromě výkresů za poslední dva měsíce, srovnání výkonů dítěte s ostatními dětmi v matematice, českém jazyce a v prvouce, pravidelné zvaní na třídní schůzky a možnost kdykoli navštívit či zavolat vyučujícímu. Na pokrytí zvýšených nákladů na reprografii a na poštovné zasílá na adresu školy částku dvě stě korun". Matce jsme sdělili, že její požadavky jsou zcela nepřiměřené, že by se jednalo o přetěžování dítěte a že i s ohledem na obsah dopisu jde o psychické týrání. Na to k našemu údivu řekla, že to ví, že ji týrá. Za deset dní poslala Danušce další dopis: "Já vím, že máš maminku a tatínka moc ráda, ale přesto všechno si o víkendu pro Tebe přijedeme a pojedeš zpátky k nám. Rozluč se tedy s kamarádkami a připrav si věci. Zpátky zatím nepojedeš a od pondělka budeš chodit do školy tady. Myslím, že Ti vůbec nepomůže, že budeš vzdorovat, utíkat, předvádět se apod. Do žádného výchovného ústavu nepůjdeš, pokud zase někde něco neukradneš. Ale takové věci Ty už přece dávno neděláš, takže o tom nemá význam přemýšlet. Vracíš se kvůli tomu, že to chci já. Není to kvůli tomu, že se špatně chováš, nebo kvůli tomu, že by se o Tebe tatínek s maminkou špatně starali. Zatím se měj a ahoj asi v pátek (přesně ještě nevím)."

Naléhavě jsme se snažili přesvědčit okresní úřad v Jindřichově Hradci, aby podal návrh na předběžné opatření o svěření nezletilé do péče manželů B., leč marně. Prý jsme je obešli a oni žádný důvod k zásahu nevidí. Bohužel o návrhu na pěstounskou péči, který budoucí pěstouni podali již v září předešlého roku, nebylo z důvodu kompetenčního sporu dosud ani jednáno. Za několik dní telefonovala rozrušená paní B. s tím, že matka si pro dceru jede, dokonce prý s policejním doprovodem. Matce jsme se vzápětí dovolali na mobil a snažili se ji od jejího úmyslu odradit. Poukazovali jsme na předchozí problémy, které by se nesporně opakovaly, na to, že dítě výborně prospívá, že dceru manželům B. dobrovolně předala a ona k ní nechce, že budoucí pěstouni ji odmítají vydat a z právního hlediska se ničeho nezákonného nedopouštějí - dítě převzali s jejím souhlasem a navíc každý je povinen zabránit týrání dítěte, a to i psychickému. Vydání dcery by mohl nařídit pouze soud, na který se může obrátit. Matka však trvala na svém. Naštěstí přijela bez policejního doprovodu a noví rodiče Danušku nevydali - aby ji uchránili psychického stresu, odvezli ji ke svým známým. Matka tedy odjela s nepořízenou, avšak vzápětí skutečně podala návrh na vydání dcery zpět do své péče.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl dne 17. 8. 2000  v souladu s přáním dítěte a holčičku svěřil do pěstounské péče manželů B. Rozsudek je již pravomocný - matka se ani neodvolala.

S hrůzou do školy

V červnu r. 2000 se na naši opavskou pobočku nezávisle na sobě obrátili dva lidé, kteří nám shodně sdělili následující informace:

Paní učitelka V., která jako důchodkyně učí na základní škole, děti, zejména chlapce, neustále ponižuje a psychicky deptá. Žákům se rapidně zhoršil prospěch, objevila se u nich nesoustředivost při domácí přípravě a u některých i pomočování. Šetření u rodičů i dětí, které tato paní učitelka učila, informace potvrdilo. Rodiče uváděli, že z jedničkářů se stali čtverkaři, děti nosily téměř denně nesmyslné poznámky, musely chodit na "hanbu" do jiných tříd, učitelka jim trhala sešity apod. Děti jsou stále ve stresu a do školy chodí s hrůzou. Např. jeden hoch nám sdělil, že paní učitelka jim řekla, aby si na druhý den připravili ořezané tužky, že budou rýsovat. Taťka mu je večer pomáhal ořezat. Další den vběhla paní učitelka do třídy a z ničeho nic začala křičet. Přitom vzala jeho pouzdro a bušila s ním o lavici. Pak pouzdro otevřela, a když viděla ulámané špičky tužek, začala na něj křičet. Chlapec se rozplakal a musel jít na hanbu do jiné třídy.

O těchto skutečnostech jsme písemně i osobně informovali školský úřad. Zjistili jsme, že paní učitelka má učit i následující školní rok. Na základě našich informací jí další vyučování nebylo povoleno, a to - v souladu s naší žádostí - ani na jiné škole, jak se nejprve uvažovalo.

Za vypracovaný úkol bití hadicí

V březnu 1999 se na naši pražskou pobočku obrátil rozvedený otec spolu se svým  třináctiletým synem, který měl po těle zjevné stopy po surovém bití. Chlapec sdělil, že ho matka i její druh velmi často bijí, zejména za školní výsledky, ale i jindy, pokud přesně nesplní jejich pokyny. Doma nemá klid, máma i její druh stále křičí, hádají se nebo ho bijí. Naposledy ho máma zbila hadicí od vysavače za to, že o víkendu, který trávil s otcem, napsal úkol na průklepový papír. Tomáš to další den sdělil učitelce i ředitelce školy, která s ním zašla k lékaři a věc oznámila na OPD. Škola již dříve vyslovila podezření na nepřiměřené fyzické i psychické trestání dítěte. Chlapec u nás uváděl, že chce být u otce, k mámě už se vrátit nechce, zbila by ho ještě víc za to, že si stěžoval. OPD však nechce  o okamžité změně výchovy ani slyšet.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Tomáš zůstal až do rozhodnutí soudu u otce. Matka s tím posléze souhlasila, a tak byla před soudem uzavřena dohoda, podle níž se Tomáš svěřuje do jeho péče. Při soudním jednání potvrdila, že syna ztrestala za to, že nerespektoval její pokyny ohledně úkolu.

Bičem i kopřivami

 Na konci července 2001 nás telefonicky požádal o pomoc otec tří dětí. Uvedl, že děti se po prázdninovém pobytu u něj odmítají vrátit k matce, které jsou předběžným opatřením svěřeny do výchovy. Synové ve věku tři a šest let a osmiletá dcera uvádějí, že matka je bije kopřivami a strýc s dědou bičem i klackem. Otec dále sdělil, že matka podala návrh na výkon rozhodnutí, a on se obává, že mu děti budou odebrány násilím. Jeho návrh na předběžné opatření, aby mu byly svěřeny do péče, byl zamítnut. Naši nabídku na provedení psychologického vyšetření dětí otec uvítal. Naše psycholožka, která je soudní znalkyní, děti v rodině otce navštívila. Při vycházce a sbírání hub v lese jí děti o bití a nadávkách spontánně (bez přítomnosti otce) vyprávěly. Věrohodnost jejich výpovědí potvrdily i projektivní testy. Bití kopřivami nám matka v telefonickém rozhovoru přiznala, prý je to lepší než třeba vařečkou. Ptala se, co má dělat, když děti mluví sprostě nebo jinak zlobí. Zprávu o psychologickém vyšetření i o rozhovoru s matkou jsme zaslali okresnímu úřadu a okresnímu soudu v Pelhřimově. S odvoláním na tuto zprávu soud vyhověl novému návrhu otce a děti mu předběžně svěřil do výchovy.

Naše radost však byla předčasná. Krajský soud v Plzni vyhověl odvolání matky a děti jí předběžně vrátil zpět do výchovy. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že děti si v době, kdy byly u matky, na nic nestěžovaly a ani školka a škola si ničeho nevšimly. Soud má proto podezření, že otec děti ovlivnil. Svěří se ještě někdy někomu?

Útěk do Klokánku

Sedmnáctiletá Martina byla ve čtrnácti letech pro týrání a zneužívání ze strany otčíma a následné poruchy chování umístěna do Výchovného ústavu v Počátkách. Tady žádné výchovné problémy neměla, proto ji ředitel podmíněně propustil domů. Začala navštěvovat učiliště v místě bydliště, ale po dvou měsících rozpory s nevlastním otcem  gradovaly natolik, že už to doma nemohla vydržet. Otčím jí zřejmě  nemohl zapomenout, že byl kvůli ní ve vazbě – dokud svou výpověď na nátlak rodiny neodvolala. Na radu naší pracovnice proto  požádala sociální pracovnici okresního úřadu o zajištění internátu. Dostala na výběr dvě možnosti. Denní dojíždění z ústavu v Počátkách nebo nástup do výchovného ústavu v místě bydliště v Jindřichově Hradci. Martina si vybrala druhou možnost, protože jí byl přislíben internátní režim. Vzápětí ale s hrůzou zjistila, že do výchovného ústavu s léčebně-výchovným režimem byla přijata jako svěřenka. Musela se podrobit stejnému režimu jako ostatní dívky se závažnými poruchami chování. Po měsíci, kdy neměla ani jednu vycházku (učiliště je v budově ústavu), a navíc jí bylo řečeno, že domů nepůjde ani na Vánoce, protože u ní našli mobil, to již nevydržela a od zubaře utekla domů. S matkou pak přišla do pražského Klokánku se žádostí o přijetí. Do ústavu se prý v žádném případě nevrátí. Ředitelem i péčí o dítě nám bylo sděleno, že podmíněné propuštění už neplatí - dívka přešla do jiného ústavu, který si sama vybrala. Prý věděla, do čeho jde. Kdyby neutekla, za několik týdnů by měla volný režim. Na náš dotaz, zda v případě, že by se neobrátila na okresní úřad a nechtěla řešit rodinné problémy, by podmíněné propuštění platilo dál, jsme dostali kladnou odpověď. Po dalších jednáních byl Martině (naštěstí hned druhý den) pobyt doma obnoven. Otčím přislíbil vyvarovat se výchovných chyb a s Martinou uzavřel příměří.  Jeho předsevzetí však dlouho nevydrželo a Martina k nám utekla podruhé. Matka k jejímu pobytu v Klokánku udělila souhlas a Martina u nás zůstala až do zletilosti. Osamostatnila se a k rodičům se už nevrátila. Po celou dobu se u nás chovala vzorně, tetám ochotně pomáhala s malými dětmi i v kuchyni. Nikdo z nás nemohl pochopit, proč tak hodná, milá a pracovitá dívka byla umístěna do "polepšovny".

Chlapec se svěřil po pěti letech

 Jedna z našich moravských poboček se věnovala sociálně slabé rodině se třemi dětmi, kde otec byl nezaměstnaný a vůči matce velmi agresivní. Špatný vztah měl i k nejstaršímu osmnáctiletému synovi. Chlapec pak naši pobočku často navštěvoval. Chtěl si vždy popovídat s oběma našimi pracovnicemi, které se ho snažily psychicky povzbudit a zajistit mu potřebné věci zejména do školy. Matka i chlapec v zájmu zachování rodiny jakékoli razantní řešení odmítali. Chlapec byl zjevně velmi nešťastný, uváděl, že otec ho nemá rád, a hovořil i o ostatních svých problémech. Přitom bylo zřejmé, že ho tíží něco, o čem  nemá odvahu mluvit. Jednou se dokonce vyjádřil, že kdyby neměl možnost si u nás popovídat, asi by už dávno spáchal sebevraždu. Až dne 15. 5. 2001 přišel znovu a během čtyřhodinového rozhovoru uvedl, že ho otec od třinácti let pohlavně zneužívá, vždy ráno, když vstává do školy. Jeho jednání podrobně popsal, ale na policii jít nechtěl. Teprve po námitce, že podobná věc hrozí i jeho mladšímu bratrovi, se rozhodl vypovídat. Naše asistentky mu nejprve zajistily azylové bydlení a pak ho doprovodily na policii. Do protokolu zde mimo jiné uvedl: "Naposledy to bylo toto v pondělí, matka nebyla doma... Celou tu dobu jsem prostě nenašel odvahu se s tím někomu svěřit. Znám se dlouho se zástupci Fondu ohrožených dětí, přišli k nám domů, že kdybychom něco potřebovali. Udržoval jsem s nimi dobrý vztah. Tak jsem se rozhodl, že je požádám o pomoc a všechno jsem jim to tam řekl..."

Otec byl vzápětí vzat do vazby. Jeho jednání potvrdila i nejmladší dcera, v jejíž přítomnosti se vše dělo. Rovněž znalecký posudek  z oboru psychologie vyzněl ve prospěch věrohodnosti výpovědi chlapce. Ještě mnoho měsíců jsme mu pak poskytovali psychickou podporu - kromě traumatu ze zneužívání trpěl obavami, že ztratil celou svou rodinu.

"Budeme žít jako muž a žena"

Šťastně dopadl případ čtrnáctileté dívky, svěřené do výchovy manžela matky poté, kdy matka nebyla schopna o ni pro psychiatrické onemocnění pečovat. Otčím ji však začal od dvanácti let sexuálně obtěžovat. Vždy večer přicházel do jejího pokoje, osahával ji a ujišťoval, že jednou budou žít jako muž a žena, že si na ni počká. Dívka se bála nejen budoucnosti, ale i každého dalšího večera. Jen v náznacích si postěžovala bratru matky, který se obrátil na naši brněnskou sociální pobočku. Naším šetřením bylo podezření potvrzeno, proto jsme okamžitě požádali okresní úřad o předběžné opatření na svěření dívky do péče matčina bratra, který věc oznámil a nechtěl, aby neteř skončila v ústavu. OPD i soud našemu návrhu vyhověli, a tak vzápětí po oznámení už mohla dívka klidně usínat. Věc jsme nahlásili i policii, takže budoucnost otčíma bude asi krušnější než jak si plánoval.

Starší sestra už nemohla mlčet

Naši olomouckou pobočku vyhledala nejstarší (již dospělá) ze tří sester a celá nešťastná sdělila, že matka se jí před několika dny svěřila, že otec dělá s nejmladší dcerou (13 let) totéž, co už před sedmi lety dělal s prostřední. Tenkrát ona i matka jedno odpoledne otce vyrušily při souloži s její tehdy jedenáctiletou mladší sestrou. O ni samotnou se dříve otec také pokoušel, ale ona se mu dokázala ubránit. Z otce mají všichni strach, je hrubý a panovačný, často pije a rodina žije na hranici nouze. Matka se tehdy rozhodla řešit vše v rámci rodiny a přizvala i otcova bratra, aby mu domluvil. Když teď oznamovatelka zjistila, že totéž se děje i její nejmladší sestře, nemůže už mlčet. Nyní, když je vdaná, může sestře pomoci a vzít si ji do své péče. Její manžel se vším souhlasí. Věc jsme oznámili na OPD i na policii. Reakce byla okamžitá - otec byl ihned zadržen a vzat do vazby a dívka byla svěřena do pěstounské péče své statečné sestry.

Z kanceláře FOD přímo do vazby

Dne 7.12.1998 se na naši pobočku v Českých Budějovicích obrátila spolužačka šestnáctileté dívky s tím, že její kamarádku téhož dne ráno před odchodem ze školy zneužil její otec. Dívka nám jednání otce popsala - otec ji asi čtvrt hodiny "vyšetřoval" a přitom se ukájel, přičemž již dříve ji v noci na lůžku opakovaně osahával na nahých prsou. Zprvu ale nechtěla, abychom věc nahlásili na Policii, jen nás prosila o pomoc, aby se to už neopakovalo. Protože se bála jít domů, zajistili jsme, že může přespat u kamarádky. Matka s tím posléze souhlasila a písemně nám svůj souhlas stvrdila. Uváděla však, že dceři nevěří, otec prý pouze zjišťoval, zda je ještě panna. Druhý den se na FOD dostavili oba rodiče a otec předložil vlastní rukou psaný text nazvaný "Tátovo doznání!", v němž se mimo jiné uvádí: "Bývalá kamarádka dcery řekla, abysme si na ni dali pozor, že může být brzy v jiném stavu. V sobotu 5.12. přišla domů až po 24.00 hod. Dostala ode mne pořádně přes hubu. Já jsem chtěl jenom zjistit, jestli je panna!!" Věc jsme oznámili Policii, která si otce odvezla přímo z naší kanceláře. Jeho stíhání bylo od počátku vedeno vazebně. Soudem I. stupně byl obviněný odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody, avšak odvolacím soudem byl trest snížen na polovinu přesto, že v minulosti byl obviněný již 2x pro obdobný trestný čin odsouzen. Podle znaleckého posudku mělo u dívky jednání otce za následek psychotrauma, s následnými známkami psychické únavy až subdeprese. S nezletilou jsme nadále v kontaktu a snažíme se jí poskytovat psychickou podporu.

Šance pro Petra

Našeho LDT pro děti z náhradní rodinné péče a dětských domovů se na doporučení našich sociálních asistentů zúčastnily také děti z vlastních problémových rodin. Byl mezi nimi i čtrnáctiletý Petr z Ostravy, jehož matka je alkoholička a výchovu svého syna dlouhodobě zanedbává. Petrovi se na táboře moc líbilo a domů se mu vůbec nechtělo. A tak mu ani nevadilo, že si jej matka na nádraží v Praze nevyzvedla. Protože jsme chlapce samotného domů pustit nemohli, uvítali jsme nabídku jedné přítomné pěstounky, že se o něj, než si ho matka vyzvedne, zatím postará. Matku jsme ihned kontaktovali a o způsobu vyřešení situace ji informovali. Omluvila se, že si spletla čas předání a požádala nás, zda by Petr nemohl v pěstounské rodině zůstat až do konce prázdnin. Má teď velké problémy, které si mezitím chce vyřešit. Pěstounka souhlasila a Petr byl přímo nadšený. Po několika dnech řekl, že už se domů nevrátí, že raději uteče. S matkou se nesnáší a ve škole má problémy. V dalších dnech se pěstounce svěřil, že matka ho stále posílala na doučování k jednomu důchodci, prý bývalému učiteli, který ho namísto učení pohlavně zneužíval. I když to matce řekl, pořád ho tam posílala a říkala, že se jen vymlouvá, aby se nemusel učit. Dokonce viděl, jak si od "pana učitele" bere peníze. Jejímu vysvětlení, že to byla jen půjčka, Petr nevěří. Podali jsme trestní oznámení a věc nyní prošetřuje Policie. Na OPD jsme se setkali s velkým pochopením - ještě před koncem prázdnin byl Petr svěřen do předpěstounské péče manželům, kteří si jej dne 11.7.1998 přivezli z tábora. Oba noví rodiče jsou z Petra nadšení - je to podle jejich sdělení perfektní kluk. Dokonce ani ve škole nemá nejmenší problémy. Kolika asi zapomnětlivých rodičů a obětavých pěstounů by bylo zapotřebí, aby všechny zneužívané a týrané děti dostaly podobnou šanci ?

Uvězněné dítě

Pražská pobočka FOD získala v polovině devadesátých let poznatek o zanedbané péči rodičů o pětiletou dcerku. Při našich opakovaných návštěvách nikdo neotevíral a z bytu vycházel velký zápach. Asistentky zjistily, že kromě jedné návštěvy zdravotní sestry krátce po narození holčičky se do bytu už nikdo nedostal. Již tehdy byly zjištěny a nahlášeny závažné hygienické závady. Vpuštěno alenebylo ani OPD. Sousedé uváděli, že dítě již od ledna neviděli. Prý se celá rodina odstěhovala. Jen otec občas dochází krmit kočky a psy, kteří se v bytě ve velkém množství nacházejí. Podali jsme proto trestní oznámení pro zanedbání povinné výživy a týrání zvířat a obvodní státní zastupitelství požádali o domovní prohlídku. Byla zvolena varianta policejního otevření bytu bez domovní prohlídky s tím, že se zde mohou nacházet nejen špatnou péčí uhynulá zvířata, ale i opuštěné dítě. Na dohodnutou hodinu se dostavila naše sociální asistentka, OPD, i předseda a jednatelka Ligy na ochranu zvířat, které jsme požádali o případné umístění psů i koček. Všichni jsme předpokládali, že v bytě jsou nejspíše pouze opuštěná zvířata. Jaké však bylo naše překvapení, když těsně před násilným otevřením se dveře rozletěly a objevil se otec dítěte, který pouze řekl "žádné vyháčkovávání" a opět zavřel. Na bouchání a žádosti, aby prokázal svou totožnost, po delší době přece jen otevřel. Protože však neměl doklady, byl předveden na policii. Zde uvedl, že doma chová pouze jednoho psa a dva vykastrované kocoury, o které se řádně stará a dcera s matkou jsou mimo Prahu v domku, kam se budou stěhovat. Adresu však odmítl sdělit, stejně jako vpustit kohokoli do bytu s tím, že se jedná o mstu majitele domu, který ho chce z bytu vyštvat. Když už se zdálo, že tím vše končí, zjistili policisté telefonicky podle navštívenek, zabavených otci při osobní prohlídce, že matka se nachází v jedné restauraci v Praze, kde s otcem pracují jako pomocné síly v kuchyni. Ihned pro ni dojeli, avšak holčička s ní nebyla. Protože bylo jasné, že je zavřená sama v bytě, šli jsme tam znovu, opět s policií, sociální pracovnicí OPD, dětským lékařem z pohotovosti a zástupci Ligy na ochranu zvířat Matka nakonec na naléhání byt dobrovolně otevřela. Naskytl se otřesný obraz. V bytě 1 + 1 s vypojenou elektřinou, s okny zastřenými dekami, se ve tmě a v nesnesitelném zápachu nacházela pětiletá neuvěřitelně bledá holčička, dva velcí psi a asi dvacet koček, které zděšeně pobíhaly a skákaly všude kolem, i nad hlavami přítomných. Kromě nesnesitelného zápachu z moče a výkalů tolika zvířat a blech, které naskákaly i na naši asistentku, byl v bytě nesmírný nepořádek. Policie pořídila fotodokumentaci, pro zápach však nebylo možno v bytě setrvat déle než několik minut. Lékař označil hygienické podmínky za otřesné, ohrožující vývoj dítěte. Přítomný předseda Ligy na ochranu zvířat se vyjádřil, že koncentrace čpavku z moče je tak vysoká, že ohrožuje i zdraví přítomných zvířat. Holčička, kterou zde oba rodiče před úřady ukrývali v souvislosti s probíhajícím opatrovnickým řízením, zde byla doslova vězněna od počátku letošního roku, bez možnosti nadýchat se čerstvého vzduchu. Na základě předběžného opatření obvodního soudu byla téhož dne umístěna v dětském diagnostickém ústavu. Rodičům sociální pracovnice OPD sdělila, že dcera jim bude vrácena ihned poté, kdy umístí část zvířat jinde (spolupráci v tomto směru nabídla Liga na ochranu zvířat) a uvedou byt do přijatelných hygienických podmínek. Otec však počet zvířat odmítl snížit a hygienické podmínky zůstaly nezměněny. Matka se nakonec přestěhovala do azylového bytu a dcerka jí byla vrácena.

Děti narkomanky

Dne 30. 1. 1996 nahlásila naší pražské pobočce učitelka první třídy základní školy podezření na zanedbávání péče o sourozence navštěvující první a třetí třídu - do školy chodí špinavé, často i pozdě, nemají v pořádku přípravu. Škola jim zajistila ozdravovnu, matka si však ve stanoveném termínu pro děti nepřijela ani se neozvala. Nakonec pro ně přijela babička. Na OPD jsme zjistili, že signál o tom, že něco je v nepořádku, mají od minulého týdne, kdy lékařka nahlásila, že matka nereaguje na výzvu k preventivní prohlídce dětí. Dne 6. 2. 1996 jsme šli děti navštívit do bytu s třídní učitelkou, která návštěvu s matkou dětí předem sjednala. Otevřel mladík, který            oznámil, že matka přijde až navečer. Přesto naší asistence i učitelce umožnil vstoupit do bytu a mluvit s dětmi. V celém bytě byl neuvěřitelný nepořádek a špína, v pokojích spali cizí muži, na stole ležely použité tampóny, na zemi injekční stříkačka. Po několika minutách se objevila k velkému údivu návštěvníků i matka, schovaná předtím ve skříni. Uvedla, že od puberty a nyní znovu od sebevraždy manžela v červnu 1995 užívá injekčně pervitin a orálně hypnotika. Léčbu odmítá, je přesvědčena, že odvykání zvládne sama. Ihned jsme se spojili s babičkou, která byla ochotna postarat se o děti alespoň do té doby, než toho bude schopna matka. Dne 9. 2. 1996 si babička za naší asistence všechny tři děti převzala. Dne 21. 2. 1996 vydal obvodní soud na základě návrhu OPD předběžné opatření, jímž se děti svěřují do péče babičky. Na dobu, než si babička vyřídila převod dávek státní sociální podpory, jsme jí poskytli příspěvek na výživu dětí, pro každé ve výši dva tisíce korun. Matka bohužel způsob života nezměnila.

Děsivé zanedbání

Naše sociální asistentka v Litoměřicích sledovala intenzivně z pověření OPD rodinu se čtyřmi dětmi ve věku šesti, čtyř, dvou a jednoho roku. Přes domluvy i nabídku pomoci vždy zjištěn stejně neutěšený stav - děti hladové, špinavé a zanedbané. Čtyřletý chlapec při většině návštěv spal na promočené a ledové matraci od pasu dolů nahý, dvouletý opakovaně nalezen ve sportovním kočárku přikrytý i přes hlavu těžkou dekou, roční holčička vždy nehybně ležela v hlubokém kočárku. V bytě byl stále veliký nepořádek, silně zakouřeno, z jídla maximálně chleba. Matka prý dětem vaří hodně sladký čaj, aby nekřičely hlady. Když do dvou měsíců nedošlo ke zlepšení, vydalo OPD na základě záznamů našeho střediska předběžné opatření a děti byly za přítomnosti policie umístěny v ústavních zařízeních. Naše asistentka podala na rodiče trestní oznámení a OPD podnět ke zbavení rodičovských práv. K odebrání dětí by pravděpodobně došlo již dříve, avšak dle lékařské zprávy bylo vše v pořádku. Nyní jsou již všichni sourozenci společně v pěstounské rodině, kde výborně prospívají. Každoročně se s nimi setkáváme na našich poradensko-relaxačních pobytech pro náhradní rodiny.

Bez jídla

Sociálnímu středisku FOD v Ostravě nahlásila dne 14. 1. 1997 dětská lékařka, že na kontrolu k ní přišel dvouletý chlapec, nedostatečně oblečený, promrzlý a hladový. Chlapec byl rodičům před několika měsíci vrácen z kojeneckého ústavu, zatímco jeho mladší sourozenec zde byl ještě ponechán. Rodina je v evidenci OPD, které zde provádí dvakrát měsíčně kontroly, žádné mimořádné nedostatky však neshledalo. Později se vysvětlilo, že kontroly byly předem ohlašovány. Asistentka FOD ještě téhož dne odpoledne rodinu navštívila a na místě zjistila stav velmi neutěšený. V bytě byl nesmírný nepořádek a špína a nebylo zde nic, na čem by bylo možno vařit. Matka dle sdělení otce ohřívá dítěti jídlo na žehličce a od rána se ještě nevrátila. Batole leželo v ohrádce úplně pročurané. V bytě nebylo vůbec žádné jídlo, ani voda. Otec byl v podnapilém stavu a jedinou poživatinou v bytě bylo nedopité desertní víno. Naše asistentka kontaktovala ihned OPD a chlapec byl předběžným rozhodnutím soudu umístěn zpět do kojeneckého ústavu.

Bleskový případ

Na naši pražskou pobočku telefonovala jednoho pátečního večera velmi rozrušená babička ze strany otce a sdělovala, že její pětiletá vnučka je podle soudního rozhodnutí v péči matky, která se o ni řádně nestará. Nyní je matka opět již měsíc pryč a holčičku zase nechala u nemocné pětasedmdesátileté babičky. Když je Ivanka na návštěvě u otce, nikdy se nechce vracet domů. Vždy přichází celá špinavá a zanedbaná. Trpí atopickým ekzémem, který matka vůbec neléčí, a v současné době je zdravotní stav dcerky velmi vážný. Otec se obává, že pokud ji nevrátí, je matka schopna poslat na něj policii. Náš sociální asistent holčičku o víkendu navštívil a když zjistil, že sdělené údaje se zakládají na pravdě a že Ivanka zpátky nechce, doporučil otci, aby ji nevracel. Dohodli se, že v pondělí společně navštíví sociální péči a pokud tak neučiní OPD, podá návrh na předběžné opatření otec. Holčička měla nožičky od zanedbaného ekzému tak zkrvavené a zhnisané, že je ani nemohla ohýbat v kolínkách, a z toho důvodu špatně chodila. Proto jsme zajistili videozáznam a fotodokumentaci a se zprávou jsme vše předložili Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Ten do týdne návrhu vyhověl a Ivanku svěřil do péče otce. Holčička je teď spokojená a v naprostém pořádku.

Zachráněné miminko

Na naši kroměřížskou pobočku se 6. 3. 2000 obrátila paní z vyškovského okresu. Sdělila, že ve vedlejší vesnici žijí manželé, kteří velmi špatně zacházejí se svou tříměsíční dcerkou. Ve vesnici je to o nich všeobecně známo, vše oznámila i na OPD, ale nic se neděje. Obrací se tedy na FOD jako na poslední možnost, jak miminko zachránit - podle jejího přesvědčení mu jde skutečně o život. Oba rodiče pijí a fetují, jedno dítě jim již bylo odebráno, jedno zemřelo. S miminkem se potulují po nádraží, nechávají je o hladu a dávají mu pít rum i jiný alkohol, aby nekřičelo hlady. Holčička často usedavě pláče. Dále paní sdělila, že předchozího dne večer dokonce miminko vypadlo z kočárku na silnici, když se rodiče prali před hospodou a kočárek zvrhli. Následujícího dne jsme ověřili, že se tyto informace zakládají na pravdě a že rodina je dlouhodobě v evidenci OPD. Zprávu o kritické situaci dítěte, které při takové "péči" může snadno přijít o život, jsme okamžitě podali OPD, policii i soudu a žádali o urychlený zásah. Dne 10. 3. 2000 podal OPD návrh na předběžné opatření, kterému soud vyhověl, a následujícího dne byla holčička rodičům odebrána. Její osud budeme dále sledovat tak, aby co nejdříve mohla přejít do náhradní rodiny. Kéž by všechny ohrožené děti měly v okolí někoho, kdo na jejich strádání včas upozorní.

Noční případ

V únoru 1998 k nám náhodný chodec přivedl po šesté hodině večer z Hlavního nádraží v Praze neupravenou mladou matku s malým dítětem v náručí. Uvedl, že se chová divně a kolemjdoucí žádá o nocleh. Ani na naše pracovníky nepůsobila žena normálním dojmem. Původně se domnívali, že je pod vlivem drog, ale po rozhovoru s ní pojali podezření na duševní chorobu. Byla velmi aktivní, euforická a stále opakovala, že bude prezidentkou a že má důležité poslání. Proto musela odejít z bydliště a teď nemá kde spát. S holčičkou zacházela velmi hezky, pořád ji chovala a zpívala jí. Když jsme požádali o pomoc pohotovostní službu na OPD v Praze 1, bylo nám sděleno, že místně příslušná je Praha 2 podle sídla Hlavního nádraží, kde byla matka nalezena. Péče o dítě  v Praze 2 však uvedla, že nejsou místně příslušní, protože nyní je dítě na FOD, který sídlí v Praze 1. Naštěstí spolupráce s OPD v místě bydliště matky na severu Čech byla výborná. Sociální pracovnice sdělila, že prarodiče jsou kdykoli ochotni vnučku převzít. Bylo proto dohodnuto, že holčičku předáme do kojeneckého ústavu, kde si ji druhý den převezmou. S pomocí malé lsti se nám podařilo dopravit matku s dítětem v klidu na psychiatrii. Vyšetření prokázalo akutní rozvoj schizofrenie s nutností okamžité hospitalizace. Lékař uvedl, že mohlo kdykoli náhle dojít ke změně dobré nálady a že život matky i dítěte byl přímo ohrožen. Holčičku jsme až dlouho po půlnoci předávali do kojeneckého ústavu, odkud si ji skutečně babička hned ráno odvezla. Po několika týdnech přišel od matky pohled, ve kterém nám děkuje za záchranu svého dítěte. Měli jsme z něj velkou radost.

Vzkaz na záznamníku

Dne 22. 2. 1999 v 17.30 hod. vyzvedla sociální asistentka naší ostravské pobočky ze záznamníku anonymní vzkaz, který upozorňoval, že v jednom bytě jsou čtyři děti ve věku od čtyř do deseti let již týden samy. Protože se nepodařilo kontaktovat sociální pracovnici OPD, požádala o pomoc Policii ČR, která ochotně vyhověla. Ještě téhož dne společně navštívili byt. Sousedka sdělila, že již týden jsou děti v bytě pravděpodobně jen s hluchoněmou babičkou, žebrají o peníze a nechodí do školy. V bytě byla s dětmi skutečně jen invalidní babička, otec se již týden nacházel v nemocnici a matka děti opustila. V bytě byl nepředstavitelný nepořádek, odpojená elektřina, haldy mokrého a zapáchajícího oblečení. Pětiletý chlapec jedl rýži namočenou ve vodě a dva starší chlapci suché neuvařené špagety. Dětem byla ihned zajištěna krizová lůžka. Otec po návratu z nemocnice vše uvedl do pořádku a během několika dnů se děti vrátily domů. Byl podán návrh na dohled.

Chlapci pomohla všímavost sousedů

Naše táborská pobočka obdržela kopii stížnosti nájemníků na matku jedenáctiletého Vlastíka, v níž se uvádí, že péči o chlapce hrubě zanedbává, v jejím bytě se ve dne v noci scházejí "feťáci", je zde velký nepořádek, zápach, hluk a odpojená elektřina. Protože si matka a její návštěvy svítí svíčkami, mají sousedé strach z požáru. Naše sociální asistentka ihned provedla návštěvu v domě a zjistila, že stížnost se zakládá na pravdě. Do bytu sice nebyla vpuštěna, ale všichni sousedé tyto skutečnosti potvrdili. Byt otevřel potetovaný muž hrubého zjevu. Ihned začal nadávat a vyhrožovat, v bytě byla tma a vycházel z něj zápach. Ve škole jsme zjistili, že chlapec je stále ospalý, pohublý a posmutnělý, často duchem nepřítomen. Je uzavřený a jiný než ostatní děti. Jednou se celou noc toulal venku, jindy byl přistižen při krádeži jídla v obchodě. Ve škole se vyjádřil, že by nejradši skočil z okna. Ošetřující lékař uvedl, že chlapce odeslal do nemocnice pro bolesti břicha, ale matka jej tam nedovedla. Dále jsme zjistili, že matka má výpověď z bytu pro neplacení nájemného. Vše jsme ještě téhož dne (17. 2. 2000) nahlásili OPD, který ihned podal k soudu návrh na předběžné opatření. Následujícího dne si chlapce přímo ze školy odvezli prarodiče. Byl sice překvapen, ale usmíval se a odešel s nimi rád.

"Nechci žít s mámou v Německu"

Dne 8.12.1997 se na FOD dostavil otec se žádostí o pomoc při řešení situace jeho staršího syna, jedenáctiletého Jakuba. Sdělil, že matka, které byli oba jejich synové svěřeni po rozvodu do výchovy, dne 31.8.1997 vycestovala do Německa, kde se provdala a trvale se zde i s dětmi usadila. Starší Jakub se vycestování velmi bránil, za asistence policie byl však matkou do Německa odvezen. Nyní je matka s oběma dětmi v ČR na návštěvě, v rámci níž se uskutečnil styk dětí s otcem. Mladší syn se v Německu zadaptoval dobře, ale starší Jakub je velmi nešťastný, nemůže si tam zvyknout a chce žít tady, kde má kamarády, známé a prarodiče. Jeho školní prospěch se rapidně zhoršil, často ho bolí hlava, nezvládá němčinu. Přitom v ČR byl jeho prospěch výborný, byl dokonce přijat na gymnázium, kde si stále přeje studovat. Podruhé se otec dostavil i s Jakubem, který bez otcovy přítomnosti všechny jeho údaje potvrdil a velmi nás prosil o pomoc, aby se už do Německa nemusel vracet. Rozhovor s Jakubem jsme natočili na videozáznam, své vyjádření nám o samotě učinil i písemně. Po ověření situace na OPD a telefonickém rozhovoru s matkou, která měla k otci velké výhrady, jsme vzápětí podali okresnímu úřadu podnět k podání návrhu na předběžné opatření o svěření nezletilého do výchovy otce, příp. prarodičů. K důkazu jsme předložili videozáznam i písemné vyjádření Jakuba a argumentovali tím, že věc nesnese odkladu, protože chlapci hrozí, že se opět stane obětí trestného činu zavlečení do ciziny podle § 233 odst. 1,2b) tr.zák., kde je stanovena trestní sazba od pěti do dvanácti let odnětí svobody. Tohoto trestného se totiž dopustí ten, kdo jiného zavleče do ciziny a takový čin spáchá na osobě mladší patnácti let. Podle judikátu č. 40/90 se trestného činu nedopustí rodič, který - byť proti vůli druhého rodiče - odveze dítě do ciziny, pokud vůči dítěti, které je schopné projevit svou vůli, nejedná za použití násilí nebo lsti. Z toho tedy vyplývá, že o tento trestný čin se v případě Jakuba jednalo, dokonce za asistence policie a jeho spáchání znovu hrozí, neboť matka trvá na odjezdu syna do Německa.  Dále jsme upozornili, že byť měla matka děti svěřeny do výchovy, bylo její povinností vyžádat si před přestěhováním dětí do ciziny souhlas druhého rodiče jakožto zákonného zástupce, příp. namísto toho souhlas soudu. Rovněž jsme poukázali i na Úmluvu o právech dítěte, která akcentuje vlastní názor dítěte i zemi původu, o niž dítě nelze proti jeho vůli připravit. Okresní úřad našemu podnětu vyhověl, podal k soudu návrh na tzv. rychlé předběžné opatření a soud návrhu v zákonné lhůtě 24 hodin vyhověl. Jakub tedy zůstal v České republice, studuje na gymnáziu, se svým mladším bratrem a matkou se stýká a je velmi šťastný, jak jsme si opakovaně při dalších setkáních s ním ověřili. Nebylo to sice tak snadné, jak je popsáno, úspěšné vyřešení si vyžádalo řadu jednání a přesvědčování a navíc bylo nutno zabránit tomu, aby matka syna násilím neodvezla ještě před rozhodnutím, což bylo chvílemi velmi dramatické.

Bez mámy

Navečer dne 18. ledna 2002 nám volala zoufalá babička, že k nim právě přišla sociální pracovnice, justiční stráž a policie a její sedmnáctileté dceři odebrali dítě, i když je plně kojené. Tvrdila, že Petruška výborně prospívala a úřady proti jejich péči nikdy nic nenamítaly. Jediným důvodem předběžného opatření prý je, že si dosud nevyřídily osobní doklady, které ztratily nebo jim byly odcizeny, a že babička nepožádala o svěření holčičky do své péče. Ani jsme tomu nechtěli uvěřit. Vzápětí jsme ale zjistili, že jiný důvod skutečně neexistuje. Zástupce starosty Horák to dokonce veřejně potvrdil v pořadu ČT "Tady a teď" a později i v "áčku" na Nově, kde o výborné péči matky hovořil také ošetřující lékař. Hned následující pracovní den jsme oddělení péče o děti navrhli, aby dali Petrušku do našeho Klokánku, kde může být i se svou maminkou. Okresní úřad o tuto změnu skutečně požádal. Soud však návrh zamítl s nepochopitelným zdůvodněním, že zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc je dle jeho názoru určeno pouze pro krátkodobé pobyty. Proto jsme se opakovaně snažili přesvědčit sociální pracovnici, vedoucí péče o dítě paní Tůmovou i zástupce starosty Úřadu městské části Praha 10 pana Horáka, aby využili svého oprávnění, které jim dává § 30 zákona o sociálně-právní ochraně dětí a udělili souhlas k dočasnému propuštění Petrušky domů, příp. alespoň do Klokánku, sami. Naše snaha však byla marná, třebaže chybějící doklady byly již dávno vyřízené. Nejprve tvrdili, že u předběžných opatření není podle stanoviska ministerstva práce a sociálních věcí propuštění dítěte možné. Ocenili jsme, že během několika dnů nám ministerstvo na naši žádost své stanovisko odfaxovalo - opačné, než jak tvrdili úředníci na Praze 10. Radovali jsme se ale zbytečně. Nepomohly ani naše intervence na magistrátu. Sociální pracovnice i vedoucí OPD stále opakovaly, že soud bude každým dnem. Oni přece navrhují, aby Petruška šla k babičce, žádné souhlasy ale vydávat nebudou. Avšak soudy, jak známo, pracují pomalu. Od té doby už uplynuly víc než čtyři měsíce a Petruška zůstává v ústavu dál. Zatímco zprvu ji mohla matka několikrát denně navštěvovat a kojit, nyní ji smí holčička vidět jen tři hodiny týdně - je totiž plně převedena na pevnou stravu. Už dávno to není veselé, čilé a dobře naladěné batole. O tom se ze záběrů skryté kamery mohli přesvědčit i diváci Áčka. Separační reakce, prokázané a popsané již před desítkami let našimi i zahraničními výzkumy, se nevyhnuly ani Petrušce.

Úplně sama

Petruška bohužel není jediným dítětem, které zbytečně skončilo v ústavu. I osmiletá Irenka zažila násilný odběr na vlastní kůži. Holčičku do našeho pražského Klokánku přivedla pěstounka, aby zabránila jejímu umístění do dětského domova. Děvčátko jí bylo svěřeno v pěti letech po opakovaném vrácení z jiné rodiny. Důvodem vydání předběžného opatření byla skutečnost, že pěstoun je stíhán za pohlavní zneužití čtrnáctileté dívky, ke kterému mělo dojít před devíti lety. Dívka k nim tehdy chodila na návštěvu ze stejného dětského domova, do kterého měla být nyní umístěna Irenka. Jak se později ukázalo, byla zmíněná (nyní již dospělá) dívka v tomto dětském domově zneužívána hned několika svěřenci. Irenka si v Klokánku velmi rychle zvykla, neboť tety i děti již znala z dovolené, kde trávil prázdniny i Klokánek.

Pěstounka za Irenkou do Prahy pravidelně každý víkend dojížděla. O přijetí holčičky jsme Okresní úřad i Okresní soud v Chebu po dohodě s pěstounkou informovali se žádostí, aby zde holčička byla ponechána, neboť v Klokánku se jí líbí, má tu kamarádky a když nemůže být doma, chce zůstat tady. Navíc nebezpečí, kterého ji chtěl soud uchránit, tj. zneužívání ze strany pěstouna, u nás nehrozí. Rovněž jsme doložili, že Klokánek má pověření ministerstva práce a sociálních věcí jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Bohužel to nebylo nic platné. Po dvou měsících přijelo auto se soudním vykonavatelem, sociální pracovnicí a soudním příkazem k výkonu rozhodnutí. Protože Irenka byla právě nemocná, vyžádali jsme si zprávu dětské lékařky, která předání holčičky v žádném případě nedoporučila. Uvedla, že Irenka je v Klokánku spokojená, chce tu zůstat, navázala zde citové vazby a změna známého prostředí na neznámé ústavní by pro ni znamenala velké psychické trauma. Navíc lékařka konstatovala, že holčička je tč. nemocná (počínající viróza nebo angína) a má horečku.

V té době o Irenku pečovala naše teta ve svém bytě, protože jsme se obávali rozšíření nemoci. Zprávu jsme předali soudnímu vykonavateli a předpokládali, že od výkonu rozhodnutí upustí. Ale omyl! Soudní vykonavatel sdělil, že příkaz musí vykonat a že i dětský domov je schopen zajistit léčbu. Protože Irenka měla v té době horečku a spala, odmítli jsme sdělit, u které tety se nachází. Vykonavatel pak přišel s policií a s fotografií Irenky v ruce si prohlédl všechny přítomné děti. Když holčičku nenašel, i se svým doprovodem odjel. Pěstounka i my jsme znovu naléhavě žádali soud, aby další výkon rozhodnutí neprováděl. Bohužel marně. Za šest týdnů přijel vykonavatel s plným autem znovu, tentokrát neohlášeně. Irenku potkal na chodbě a celou vyděšenou ji odvedl do auta a odjel, aniž jí umožnil rozloučit se s dětmi či s tetou. Nyní je Irenka již přes tři měsíce v ústavu, kam za ní nemáme přístup - v tomtéž, ve kterém byla dívka, dle obžaloby zneužívaná pěstounem, obětí zneužívání od svých dvanácti let!

A třebaže jsme pro Irenku do týdne nalezli vhodnou prověřenou rodinu, když do té předchozí se již vrátit nemůže, regionální pracoviště MPSV o ní nechce ani slyšet. Tamní pracovnice nejprve prohlásila, že holčička musí ještě několik měsíců zůstat v dětském domově - aby zapomněla a též aby mohla být psychologicky vyšetřena. Irenka je tam již víc než rok – po celou tu dobu je jí zabraňováno v jakémkoli kontaktu nejen s pěstounem, ale i s pěstounkou a bratrem. Dokonce i dopisy a balíčky se vrací zpět.

Honzík se už nevzteká

Případ dvouletého Honzíka názorně ukazuje, že poruchy chování, zdánlivě bezdůvodné vztekání a nerespektování pokynů rodičů, lze snadno odstranit s odbornou pomocí, zatímco bití a  křik by tyto problémy jen prohlubovaly a snadno překročily hranici týrání. Honzík měl ale štěstí, že se narodil mamince, která takovou pomoc vyhledala. Naši kroměřížskou pobočku navštívila na doporučení dětské lékařky. Velmi nešťastná a rozrušená vyprávěla, že syn je velmi agresivní, stále křičí, vzteká se a ona s ním nemůže jít ani na nákup. I když sama užívá uklidňující léky, je na zhroucení. Naše asistentka Bc. Eliška Petruchová navrhla mamince techniku VTI (videotrénink interakcí). Je to metoda, při níž terapeut natáčí běžné situace v rodině a pak je společně se členy rodiny rozebírá. Důraz je kladen na vyzdvihování a posilování pozitivních prvků chování a komunikace. Proto je tato metoda velmi úspěšná a pro zúčastněné příjemná. Úspěch se dostavil i v tomto případě.

Celý problém spočíval v tom, že se matka nedokázala na syna tzv. naladit. Stále na něj hovořila a dávala mu spoustu pokynů, kterým chlapec nerozuměl. Podněty syna a jeho snahu o komunikaci přitom jako by nevnímala. Honzík byl z toho nešťastný a reagoval po svém způsobu - obrovským řevem a vztekáním se.

Pomocí kamery, videa a posilováním pozitivních prvků komunikace naše asistentka problém rychle odstranila, a Honzík doslova rozkvetl. Stačilo, že si matka začala všímat toho, co syna zajímá, a že mu začala naslouchat. Postupně se naučila na Honzíka tzv. napojovat verbálně (řečí) i neverbálně (gestikulací, úsměvem, pohlazením, snížením těla), a šlo jí to skvěle. Honzík cítil, že mu maminka rozumí, postupně se uklidnil, a teď je z něj normální spokojené batole. I jeho maminka je šťastná a žádné uklidňující léky už nepotřebuje.