Trestní zákon

(zákon č.140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů)

§ 215
Týrání svěřené osoby

1. Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
2. Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
   1. spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách, nebo
   2. pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.

§ 167
Nepřekažení trestného činu

1. Kdo se hodnověrným způsobem doví, že jiný připravuje nebo páchá trestný čin vlastizrady (§ 91), ..., týrání svěřené osoby (§ 215), vraždy (§ 219), loupeže (§ 234), braní rukojmí (§ 234a), znásilnění (§ 241), pohlavního zneužívání podle § 242, ... nebo ohrožení morálního stavu jednotky podle § 288 odst. 2, a spáchání nebo dokončení takového trestného činu nepřekazí, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. Stanoví-li tento zákon na některý z těchto trestných činů trest mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším.
2. Kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1, není trestný, nemohl-li trestný čin překazit bez značných nesnází nebo aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání.
3. Překazit trestný čin lze i jeho včasným oznámením státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu: voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku.

§ 168
Neoznámení trestného činu

1. Kdo se hodnověrným způsobem doví, že jiný spáchal trestný čin vlastizrady (§ 91), .. , týrání svěřené osoby (§ 215), vraždy (§ 219), genocidia (§ 259) nebo používání zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 262), a takový trestný čin neoznámí bez odkladu státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu nebo místo toho, jde-li o vojáka, veliteli nebo náčelníku, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. Stanoví-li tento zákon na některý z těchto trestných činů trest mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším.
2. Kdo spáchá čin uvedený v odstavci l, není trestný, nemohl-li oznámení učinit, aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání.

Zákon o přestupcích

(zák. č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů)

Pokuta až do výše 10 000 Kč a v případě přestupku podle § 28/1f až do 20 000 Kč hrozí tomu, kdo

• ponechá nezletilé dítě bez náležitého dozoru přiměřeného jeho věku, rozumové vyspělosti nebo zdravotnímu stavu a tím je vystaví nebezpečí vážné újmy na zdraví (§ 28/1c),
• ponechá nezletilé dítě bez náležitého dozoru přiměřeného jeho věku, rozumové vyspělosti nebo zdravotnímu stavu, způsobí-li v důsledku toho dítě újmu na zdraví jiné osobě nebo škodu na cizím majetku nikoli nepatrnou (§ 28/1d),
• v úmyslu ponížit lidskou důstojnost nezletilého dítěte použije vůči němu nepřiměřeného opatření(§ 28/1e),
• úmyslně se nepodrobí rozhodnutí orgánu vykonávajícího sociálně-právní ochranu dětí nebo nesplní některou z povinností, které mu zákon o sociálně-právní ochraně dětí ukládá (§ 28/1f),
• zneužívá nezletilé dítě k fyzickým pracím nepřiměřeným jeho věku a stupni jeho tělesného a rozumového vývoje (§ 28/1g).

Úmluva o právech dítěte

(vyhl. pod č. 104/91 Sb)

Základní práva dětí stanoví mezinárodní Úmluva o právech dítěte, přijatá dne 20. 11. 1989 v New Yorku. U nás vstoupila v platnost dnem 6. 2. 1991. Je pro nás závazná a má vyšší právní sílu než naše vnitrostátní zákony. Týrání dětí se týká především článek 19 odst. 1. Z obecných ustanovení je to pak článek 3 odst. 1,2 a preambule, v níž se mimo jiné konstatuje, že "v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění".

článek 3 odst. 1,2

1. Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a právní opatření.

článek 19 odst. 1

1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným nebo duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě.

Zákon o sociálně-právní ochraně dětí

(zák. č. 359/1999 Sb. v úplném znění)

Zákon o sociálně-právní ochraně dětí stanoví, že sociálně-právní ochranu dětí zajišťují krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností (pozn.: dříve okresní úřady), obecní úřady, ministerstvo práce a sociálních věcí, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (vzniklý z dosavadního Ústředí pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně), obce v samostatné působnosti, kraje v samostatné působnosti, komise pro sociálně-právní ochranu dětí a pověřené právnické a fyzické osoby (§ 4),

• předním hlediskem sociálně-právní ochrany je zájem a blaho dítěte (§ 5),
• každý je oprávněn upozornit na závadné chování dětí jejich rodiče (§ 7 odst. 1),
• každý je oprávněn upozornit orgán sociálně-právní ochrany na porušení povinnosti nebo zneužití práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti jakož i na skutečnost, že rodiče nemohou plnit povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, nebo na další skutečnosti, z kterých vyplývá potřeba sociálně-právní ochrany dětí. Tím není dotčena oznamovací povinnost a povinnost překazit jednání podle trestního zákona ve vztahu k trestným činům týrání svěřené osoby a pohlavního zneužívání (§ 7 odst. 2),
• dítě má právo požádat orgány a zařízení sociálně-právní ochrany, státní orgány, pověřené osoby, školy a školská a zdravotnická zařízení o pomoc při ochraně svého života a dalších svých práv. Ty jsou povinny poskytnout dítěti odpovídající pomoc. Dítě má právo požádat o pomoc i bez vědomí rodičů nebo jiných osob odpovědných za jeho výchovu (§ 8 odst. 1),
• dítě, které je schopno formulovat své vlastní názory, má právo pro účely sociálně-právní ochrany tyto názory svobodně vyjadřovat při projednávání všech záležitostí, které se ho dotýkají, a to i bez přítomnosti rodičů nebo jiných osob odpovědných za jeho výchovu. Vyjádření dítěte se při projednávání všech záležitostí jeho se týkajících věnuje náležitá pozornost odpovídající jeho věku a rozumové vyspělosti (§ 8 odst. 2),
• rodič nebo jiná osoba odpovědná za výchovu dítěte má právo při výkonu svých práv a povinností požádat o pomoc orgán sociálně-právní ochrany, státní orgány a pověřené osoby. Ty jsou povinny tuto pomoc poskytnout (§ 9),
• státní orgány, pověřené osoby, školy, školská a zdravotnická zařízení, popř. další zařízení určená pro dětí jsou povinna oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, že jde o děti, kterým je třeba poskytnout sociálně-právní ochranu (viz § 6 odst. 1), a to bez zbytečného odkladu poté, kdy se o takové skutečnosti dozví (§ 10 odst. 4),
• zdravotnické zařízení je povinno neprodleně oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, že matka po narození dítě opustila a zanechala je ve zdravotnickém zařízení (§ 10 odst. 5),
• obecní úřad obce s rozšířenou působností může uložit rodičům povinnost využít pomoci odborného poradenského zařízení, pokud rodiče nezajistili dítěti odbornou pomoc, ačkoli dítě takovou pomoc nezbytně potřebuje a okresní úřad takovou pomoc dítěti předtím doporučil. Obecní úřad obce s rozšířenou působností může tuto povinnost uložit i osobám odpovědným za výchovu dítěte (§ 12),
• ocitne-li se dítě bez péče přiměřené jeho věku, zejména v důsledku smrti rodičů nebo jejich pobytu ve zdravotnickém zařízení, je obec povinna zajistit takovému dítěti neodkladnou péči,přičemž dá zpravidla přednost příbuznému dítěte. O tomto opatření obec neprodleně uvědomí obecní úřad obce s rozšířenou působností, který posoudí, zda jsou dostatečně zajištěna práva dítěte a uspokojovány jeho základní potřeby nebo zda je potřebné učinit další opatření směřující k ochraně dítěte (§ 15 odst. 1, 2),
• ocitlo-li se dítě bez jakékoli péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny, je obecní úřad obce s rozšířenou působností povinen podat neprodleně návrh soudu na vydání předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu - svěření do péče jiné fyzické nebo právnické osoby (§ 16) - o tomto návrhu je soud povinen rozhodnout do 24 hodin,
• Obce a kraje (i nestátní pověřené osoby) mohou zřizovat tato zařízení sociálně-právní ochrany (§§ 39-47):
  1. zařízení odborného poradenství pro péči o děti,
  2. zařízení sociálně-výchovné činnosti,
  3. zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc,
  4. výchovně-rekreační tábory pro děti,
  5. zařízení pro výkon pěstounské péče
• zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc poskytují ochranu a pomoc dítěti, které se ocitlo bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy, jde-li o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané anebo o dítě, které se ocitlo v prostředí nebo situaci, kdy jsou závažným způsobem ohrožena jeho základní práva. Ochrana a pomoc takovému dítěti spočívají v uspokojování základních životních potřeb včetně ubytování a v zajištění lékařské péče zdravotnickým zařízením, psychologické a jiné obdobné nutné pomoci (§ 42 odst. 1),
• na výzvu orgánů sociálně-právní ochrany jsou státní orgány, zaměstnavatelé, další právnické osoby, zejména školy, školská, zdravotnická a jiná obdobná zařízení, fyzické osoby, pokud jsou zřizovateli škol a dalších zařízení, a pověřené osoby povinni sdělit bezplatně (s výjimkou lékařských zpráv) údaje potřebné pro poskytnutí sociálně-právní ochrany, nebrání-li tomu zvláštní právní předpis.

Zákon o rodině

(zák. č. 94/1963 Sb.)

Zákon  o rodině stanoví, že

• rodičovská zodpovědnost je souhrn práv a povinností při péči o osobu dítěte (o jeho zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj), při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění  (§ 31 odst. 1).
• Rodiče jsou povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (§ 31 odst. 1).
• Rodičovská zodpovědnost náleží oběma rodičům. Nenáleží však tomu, kdo nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu nebo kdo byl zbaven rodičovské zodpovědnosti či jemuž byl její výkon pozastaven (§ 34).
• Rodičovskou zodpovědnost lze přiznat i nezletilému rodiči staršímu šestnácti let, pokud má potřebné předpoklady pro výkon rodičovských práv a povinností (§ 34 odst. 3).
• Brání-li rodiči ve výkonu rodičovské zodpovědnosti závažná překážka a vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud výkon rodičovské zodpovědnosti pozastavit (§ 44).
• Soud rodičovskou zodpovědnost omezí, nevykonává-li rodič řádně rodičovské povinnosti a vyžaduje-li to zájem dítěte (§ 44).
• Soud rodiče rodičovské zodpovědnosti zbaví, zneužívá-li rodič její výkon nebo ji závažným způsobem zanedbává. Soud vždy posoudí, zda nejsou důvody pro zbavení rodičovské zodpovědnosti, dopustil-li se rodič úmyslného trestného činu vůči dítěti či svého dítěte mladšího patnácti let ke spáchání trestného činu použil nebo byl spolupachatelem, návodcem či pomocníkem k trestnému činu spáchanému svým dítětem. Těmito rozhodnutími vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti nezaniká (§ 44).

Children Act 1989 ( Zákon o dítěti )

Ve Velké Británii byl v roce 1989 přijat zákon o dětech, o kterém se u nás v odborných kruzích poměrně často s obdivem hovoří  - zejména pokud jde o respektování přání dítěte a jeho pocitů. Britský zákon na rozdíl od našeho hned v prvním článku stanoví, že rozhoduje-li soud jakoukoli otázku ve vztahu k výchově dítěte nebo správě jeho majetku nebo dalších nároků z toho vzešlých, blahobyt dítěte je pro soud nejvyšší prioritou. Pro informaci a jako inspiraci pro naše zákonodárce si z něj dovolujeme stručně citovat:

Při svém rozhodování má soud na zřeteli:

1. přání a pocity dítěte s přihlédnutím k jeho věku a vývoji,
2. jeho fyzické a emocionální potřeby a vzdělávání,
3. pravděpodobný efekt změny okolností,
4. jeho věk, pohlaví, původ a další znaky, které soud považuje za důležité,
5. traumata, jimiž dítě trpělo nebo je v ohrožení, že jimi bude trpět,
6. jak jsou jeho rodiče a další osoby, ve vztahu k nimž soud rozhoduje, schopni naplnit potřeby dítěte,

Pokud soud zvažuje, zda učinit jeden nebo více příkazů podle tohoto zákona, neučiní žádný, pokud nezváží, že vydání příkazu je pro dítě lepší než nevydání.