Nesmějí používat mobilní telefon a také pastu na zuby, je karcinogenní!“ Oznámila matka hned při příchodu a předala seznam všeho zakázaného. Prohlédla si pokojíček, v kterém měla její děvčata spát a zavrtěla rozzlobeně hlavou: „Cítím negativní energii. Přivedu senzibila!“ Desetiletá Amálka i její o rok mladší sestra Dorotka si pobyt v Klokánku užívaly. Rády chodily s tetou na procházku i na dopravní hřiště. Plavecký bazén milovaly snad ze všeho nejvíc. Jako by je pohyb ve vodě uklidňoval a pomáhal zapomenout na tíživou přítomnost matky. Navštěvovala je často a vždy dcery nejdřív očichala. To jestli náhodou nevoní mýdlem nebo šamponem! Obojí totiž bylo na jejím černém seznamu! Na programu měla vždy to samé: Hrozby, zákazy a zprávy o blížícím se nebezpečí. Zkáze a konci světa! O matčině chování Klokánek informoval příslušné úřady, ale ty měly jednotný názor: Děti patří do rodiny! A tak, jen co matka našla další byt, který splňoval její požadavky, musely holčičky Klokánek opustit. Plakaly. Prosily matku, aby směly zůstat, ale ta nechtěla ani slyšet. Když se dozvěděla, že Amálka snědla čokoládu, vyhrožovala soudem. Po čase se Amálka ozvala. Pobývala se sestrou v dětském domově. „Utekly jsme z domova. Nesměly jsme skoro nic jíst, jen zelená jablka. Ta červená jsou prý plná jedu! Chtěly jsme k vám do Klokánku, ale chytili nás…Teď jsem v děcáku. Ale je to tu dobré, smíme i maso!“ Matka byla po několika měsících zbavena rodičovských práv a obě holčičky vyrůstají v ústavu. Do Klokánku obě pravidelně telefonují. Čekají, zda i ony budou mít štěstí a najdou domov v pěstounské rodině. Mají ale velmi malou šanci. Pěstounů je stále velký nedostatek a ti stávající preferují menší děti. A tak je milující rodina, a obyčejný život v ní, stále jen jejich velkým nesplněným snem.
