Anetka se přece jen dočkala

Pětiletou Anetku jsme přijali do Klokánku v únoru 2009 na žádost babičky, které byla svěřena do péče. Babička uvedla, že o vnučku již nemůže z důvodu zaměstnání pečovat. Anetka se od prvního dne v Klokánku projevovala jako velmi způsobná holčička s vybraným chováním a dobře osvojenými společenskými normami. V Klokánku se jí od počátku líbilo a velmi si oblíbila obě své „tety“, které se po týdnu v péči o ni střídaly.
Až po dlouhé době navštívila Anetku matka s babičkou, holčička k nim však odmítla jít. To se opakovalo i při druhé návštěvě. Poté se rodina přestala o Anetku zajímat úplně a dívenka byla svěřena do Klokánku soudně.
Anetka byla vždy milé a usměvavé děvčátko, velice přizpůsobivé a ochotné každému pomoci. Byla velmi skromná a měla tendenci se spíše podceňovat. Zdálo se až neuvěřitelné, že i když přišla z prostředí, kde zřejmě příliš lásky a pozitivních vzorů nezažila, měla výborně osvojené a zvnitřněné morální zásady, správné společenské návyky a zásady slušného chování. Uměla se podřídit autoritě, ale dokázala se i přiměřeně prosadit. Měla výbornou úroveň vyjadřování a komunikace. Byla velmi pečlivá. Velmi ráda si kreslila. V jejích volných kresbách se projevovala dětská bezstarostnost, barevnost a spokojenost. Milovala také hudbu a tanec. Paní učitelka ze školky o ní říkala, že to je největší sluníčko ze třídy, že je citlivá, milá a ráda a ochotně pomáhá i ostatním dětem ve třídě. U skládání puzzlů dokázala vydržet neuvěřitelně dlouho. Velice hezký  vztah měla Anetka ke zvířátkům, byla k nim velmi něžná a laskavá. Při návštěvě ZOO nebo místního Zverimexu nemohla spustit oči z králíčků, křečků a papoušků. Anetka milovala sladká jídla, hlavně palačinky a koláčky, a s jejich pečením tetě nadšeně pomáhala. Když po půl roce bylo zřejmé, že se holčička do své vlastní rodiny již nevrátí, snažili jsme se, aby co nejdříve získala rodinu náhradní. Ale přestože se jednalo o tak úžasnou holčičku, žádná rodina pro ni nebyla. Teprve po roce se o Anetku začali zajímat manželé, kteří již měli osvojeného jednoho chlapce. Vše se zdálo být na dobré cestě. Anetka k nim chodila na návštěvu, měla je velmi ráda a hovořila o nich jako o svých rodičích. Ale po několika měsících si to manželé rozmysleli a o Anetku se přestali zajímat. Holčička to nesla velmi těžce. Až za dalšího půl roku se i na Anetku usmálo štěstí. Na návštěvu do Klokánku, tak jako každoročně, přišli osvojitelé jednoho chlapce, kterého si od nás vzali několik let předtím. A tady se náhodně setkali s Anetkou. Byla to láska na první pohled – oboustranně. Manželé začali holčičku navštěvovat, a jakmile to šlo, vyřídili si dlouhodobou propustku. Anetka se nemohla dočkat, kdy už k nim půjde „na pořád“. V nové rodině se rychle zabydlela a je nesmírně šťastná, že konečně už má oba rodiče a k tomu ještě hodného brášku. A štěstí je to oboustranné!