Sám často neměl ani na suchý chleba a tak si občas něco vyžebral na náměstí jednoho malého okresního města. Patřil k takovým těm postavičkám, které každý zná, ale nikdo o nich nic neví. Stejné to bylo i s Bělinkou. Nikomu nebylo divné, že holčička nechodí k lékaři ani do školy. Nikomu nescházela, nikdo ji nepostrádal. Možná to bylo tím, že ji matka porodila v jiném městě a s dcerkou se přistěhovala, aniž nahlásila někam svoji adresu. Bělinka prostě jen existovala, a nikoho, mimo svojí tety, nezajímala. Alena, jak se její teta jmenovala, se učila na kadeřnici a po škole chodila do jedné z místních restaurací mýt nádobí. Občas si domů přinesla nějaké zbylé jídlo. Většinou to byl jen chleba a bramborová polévka. To potom byly hody! Jenže, v restauraci se toho o moc víc nevařilo. Podávalo se hlavně pivo a toho se malé dítě nenají… A tak ani toho jídla bohužel nebylo nazbyt! Teta Alena se starala, jak nejlépe mohla, ale její hubený plat z brigády prostě na všechno nestačil. Sama pro sebe si nevzala nic. Oblečení pořizovala z charitního šatníku a byla hubená jako lunt. Z nedostatku vitamínů měla špatnou pleť a velmi řídké vlasy. Jednou dopoledne měla děvčata z učiliště návštěvu. Přišla ředitelka Klokánku a vyprávěla jim o dětech a jejich osudech. „Jsou to úplně normální děti, jen neměly tolik štěstí, co ostatní!“ řekla a v Alence se zrodil nápad. O přestávce se šla té paní z Klokánku svěřit. S tím, jak se stará o neteř i se svým životem. Za necelý týden bude zletilá a tak už do Klokánku jít i s neteří nemohla, jak původně zamýšlela. Ale Bělinka samotná ano. „Mohu ti pomoct zajistit umístění v domově pro ženy. Nebo alespoň nějaké dávky, abys měla z čeho žít,“ nabídla jí ta paní a Alena souhlasila. Zůstane s otcem a Bělinku svěří do Klokánku! Holčičce se v Klokánku líbilo od první chvíle. Pochvalovala si koláč, který jí teta na přivítanou upekla a také pěkné oblečení, nachystané na její čistě povlečené postýlce. Problém nastal, když měla jít Bělinka do školy. Podle věku patřila už skoro do třetí třídy, ale musela jít samozřejmě do první. Děti byly o hlavu menší, ale zprvu šikovnější. Také aby ne. Bělinka měla na malování jen jednu pastelku a neznala žádnou písničku ani říkanku. Měla co dohánět! S tetou trénovaly poctivě každý den a během měsíce téměř vše dohonily. Jen vstávání bylo pro holčičku, která byla zvyklá chodit spát po půlnoci, velký problém. Ale nakonec i to se vyřešilo. Pomohly audioknihy, které si Bělinka pouštěla ještě poté, co vyslechla pohádku od tety. Nasávala vědomosti prostě ve dne i v noci, jak vtipně poznamenala teta a vždycky dodala: „Až z těch všech moudrostí usne!“ Nakonec Bělinka na závěr školního roku odvyprávěla spolužákům celý příběh Dětí z Bullerbynu. Tak moc byla šikovná! Teta Alenka chodila neteř navštěvovat každý týden. Během roku, kdy u nás holčička směla pobývat, stihla získat výuční list i stálé zaměstnání. S velkou pomocí sociální pracovnice si pronajala malý byt. Bělinku si mohla vzít k sobě a starat se o ni. Děvčata to zvládají už druhým rokem na jedničku. Obě studují. Bělinka základní školu a její teta spěje k maturitě.
