Co mu chybělo v nohách, to měl vrchovatě v hlavince. Je to moc chytrý klouček, upovídaný, bystrý a moc šikovný. Jeho rodiče mu nedokázali vytvořit dobré podmínky ani bytové ani jiné. Potřeboval nutně operaci a následnou rehabilitaci, potřeboval spoustu péče. Doktoři by ho operovali rádi, ale bylo jasné, že rodiče by péči poté nezvládli a vlastně ani moc nechtěli. Nedokázali zřejmě domyslet všechna pro a proti. Když byla maminka v porodnici s Damiánkovou sestrou Natálkou, byl svěřený k nám do Klokánku.
Začali jsme zjišťovat, kde je tzv. zakopaný pes a proč Damiánek nechodí. Domluvili jsme termín operací, domluvili jsme souhlas maminky a vyrazili jsme do nemocnice. Damianek byl moc statečný. V pražské nemocnici byl za hvězdu. Sestřičky i doktory měl omotané, všichni se na něj chodili dívat, jak takové krásné a chytré dítě může „skončit“ v Klokánku. Tety se u něj střídali v nemocnici v týdnech svého volna, aby tam nebyl ani jeden den sám. Pobyt byl dlouhý a bolestivý. Nicméně všechno jsme zvládli. Rekonvalescence po návratu do Klokánku byla taky náročná, ale Damiánek byl bojovník. Mezitím byla do Klokánku přijatá i jeho mladší sestřička Natálka, tenkrát ještě 8měsíční. Byla zaostalá ve svém vývoji, nervózní a uplakané miminko. Oba sourozenci ale rozkvetli jak tulipány na jaře.
Nejvíc nás dojalo, když dostal Damián od sponzora úplně nové kožené boty s pevnou patou a udělal v nic svůj první krok. Sponzor byl chlap jak hora, drsňák od pohledu a rádoby si držel odstup od emocí …ale když Damiána viděl chodit, tak plakal stejně jako my všechny tety.
Damiánek a Natálka přešli po čase do laskavé náruče malého dětského domova. Jezdíme za nimi pravidelně na návštěvy a jsme šťastní, když vidíme, jak z nich rostou krásné a zdravé děti. Kéž by se jich ujali pěstouni, protože rodiče svoji roli plní jen trochu a je otázkou, zda si někdy dokáží svoje podmínky upravit tak, aby se děti mohly vrátit domů.
