Máme finanční prostředky i zajištěný odbyt na naše výrobky. Jediným problémem je můj syn. Nechci, aby trávil dny v cizím prostředí s nějakou chůvou, které nebude rozumět ani slovo. Mohl by být na pár měsíců u vás?“ Po vyřízení nezbytných formalit se tak opravdu stalo. Malý, sotva pětiletý chlapeček, se u nás rychle zabydlel. Byl jako vítr. Stále běhal a jeho velkou vášní se stal fotbal. Napadlo to jednu z tet. „Stále ze spaní kope nohama. Je to rozený fotbalista!“ řekla s trochou nadsázky, když šla do skladu hledat pro našeho Péťu míč. Pravý fotbalový! Péťa se rozzářil, míč popadl a už ho nepustil. Trénoval pořád, a když musel do školky bez míče, pravidelně plakal. Nakonec i zde uznali, že jednodušší to bude s míčem. Pro všechny! Z Péti se stal brzy mistr a nikdo z Klokánku mu neřekl jinak, než Fotbalista. Jediným problémem byla absence maminky. Telefonáty řídly a brzy se odmlčela úplně. Byla nezvěstná a nikdy se jí nepodařilo najít. Nic o ní nevěděli příbuzní ani známí. Péťovi hrozilo, že bude muset jít do dětského domova. „Ale já mám dědu. Máma ho neměla ráda, ale já jo!“ vypadlo najednou z Péti. Všichni byli z jeho informace ohromení. Po delším pátrání jsme otce Péťova táty, který tragicky zemřel při autonehodě, opravdu našli. V jiném městě, ve zchátralém a nuzném bytě. Živořil z nejnižšího důchodu a přivydělával si sběrem borůvek a hub. O tom, že jeho vnuk pobývá v Klokánku, neměl tušení. „Naposled jsem ho viděl asi před rokem, ale jen na chviličku! Jeho matka mě nenáviděla,“ povzdychnul si a projevil ochotu se o vnuka postarat. Jenže, jeho bydlení i životní styl byly pro svěření do péče nevyhovující. Klokánek se rozhodnul dědečkovi pomoct. Když si vymaluje, dostane starší, ale hezký nábytek a další věci. Vše pocházelo od dárců, kteří Klokánek dlouhodobě podporovali. Další návštěva dědečka nás překvapila. Přivítal nás byt jako klícka a muž v novém čistém oblečení. Oholená tvář a široký úsměv nás nenechal na pochybách. Děda se opravdu snaží! Za Péťou jel s námi a hned si s ním zahrál fotbal. Jeho oči, když uviděl talent svého vnoučka, zalily slzami. „To má ten kluk po mně. Také jsem hrál, dokonce přebor, ale potom jsem měl úraz a musel to vzdát! Z kluka bude šampion!“ Neuplynulo ani čtvrt roku a Péťa se mohl nastěhovat k dědečkovi. Měl vlastní pokojík a také úplně nový fotbalový míč. Teta z Klokánku mu ušila do jeho nového příbytku i závěsy s fotbalovým motivem. Péťu jsme uviděli asi po dvou letech zcela nečekaně v regionální televizi. Dávali utkání žáků a představovali největší talenty. Když se na obrazovce objevila rozesmátá tvář našeho Péti, všichni vykřikli nadšením. Náš Fotbalista!
