Dosud bydleli v ubytovně, ale kvůli okamžité výpovědi museli pryč. „Podpálili nám to tady a my se bojíme, že to udělají znovu!“ uslyšeli jsme důvod jejich odchodu. Nepotěšil nás. I my jsme se, navzdory všem bezpečnostním protipožárním dveřím a hlásičům, požáru obávali! Bohužel se ukázalo, že naše obavy nebyly zbytečné. Hned první večer po přijetí vytáhl nejmladší ze sourozenců Ruda z nějakého svého tajného úkrytu sirky a zkoušel, co je v jeho pokojíčku hořlavé! Nebýt bdělé tety, mohlo začít hořet! „Neměli jsme žádné hračky a tak si Ruda hrál jen se zapalovačem nebo sirkami,“ snažila se bratrovo chování omluvit nejstarší Gábinka. Bylo jí deset, ale většinu svého smutného života se musela starat o mladší sourozence. Nahradila chybějící péči maminky, která užívala drogy a o děti se starala jen málokdy. To, když potřebovala, aby jí došly pro dávku, protože ona sama ležela v posteli. Gábinka považovala matčino chování za normální. Nic jiného nepoznala. Když viděla tetu, jak chystá dětem snídani či oběd, byla naprosto v šoku. „Co to děláš? To budeme smět sníst?“ ptala se stále dokola tety a to, co se dozvěděla, chodila tlumočit svým mladším sourozencům. Ani škola nebyla tím, po čem by nějak toužila. Nikdy ji moc dlouho, kvůli častému stěhování, nenavštěvovala. Po vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně jsme měli jasno. Gábinka by měla nastoupit dle vědomostí zpět do první třídy, ale kvůli věku půjde rovnou do druhé. Musela rychle dohnat učivo za celý rok! A její bratři i sestry také… Tety měly co dělat. Po dopolední výuce ve škole následovala ještě ta odpolední. A také vycházka na čerstvém vzduchu, příprava večeře a potom znovu hodinka učení. Perný půlrok přinesl svoje výsledky. Děti začaly nosit v žákovských knížkách, když ne jedničky, tak skvělé dvojky! Z Gábinky se stala krásná slečna. Vyrostla a každou volnou chvilku věnovala četbě. Téměř každý týden si v místní knihovně půjčila nějakou novinku! Pobyt dětí v Klokánku byl prodloužen o půl roku, aby si matka mohla vytvořit podmínky k převzetí. Projevovala totiž o potomky zájem. Občas si je vyzvedla na odpoledne a občas i na celý víkend. Děti se vracely zavšivené a hladové. Hádaly se. Ti starší ze sourozenců k matce nechtěli, báli se hladu. Ti mladší ano, protože jim k zasycení stačily křupky, kterými je maminka klidně dva dny živila. Bohužel, ani v jejich případě se dobrý konec nekonal. Děti musely k matce, která si sehnala bydlení v další, už několikáté ubytovně. Po roce byly opět kvůli špatné péči odebrány, tentokrát rovnou do dětského domova.
