Pořád po ní uklízím!“ hádala se s učitelkou, jako by to byla omluva pro bití a fackování, které se ani nenamáhala skrývat. Lenička skončila v Klokánku, kde si připadala jako v nebi. Doslova. Stále se totiž tety ptala: „A takhle vypadá nebe? A budu i zítra u vás v nebi?“ Její otázky byly tetě divné a vše šla probrat s vedením. To o všem informovalo nejen příslušné orgány, ale také se pořádně vyptalo oné starostlivé třídní učitelky. Ta pokývala hlavou, že je jí vše jasné: „Ona patří celá rodina k nějaké sektě! Nesmějí navštěvovat kino ani divadlo, doma nemají televizi ani rádio. Scházejí se na nějakém vršku za městem, ale je to prý tajné!“ Veškeré informace byly předány policii a potvrdily se. Všichni v Klokánku předpokládali, že se Lenička už domů nevrátí. Opak byl ale pravdou. Leničku si směl odvézt manžel matky, který měl rovněž statut pěstouna, ale k jiným dětem, které měla rodina rovněž, mimo svých dvou biologických dětí, také v péči. Pěstounské děti ale byly o dost starší, než Lenička a tak už výprasky nedostávaly. Mlčely ze strachu, že budou muset jít do dětského domova, jak jim bylo opakovaně vyhrožováno. Jasno v celé věci přinesl až jeden z biologických synů oněch pěstounů. Byl ochotný svědčit u soudu! Při prvním jednání u soudu se s ním setkala i sociální pracovnice Klokánku a poděkovala mu. Za jeho statečnost a odvahu. Pěstounka byla odsouzena k nepodmíněnému trestu, pěstoun k podmínce a všechny děti musely do dětského domova. Jen Lenička měla štěstí. Osvojila si ji, navzdory svému vyššímu věku, Leniččina třídní učitelka, která nemohla na malou bezbrannou dívku zapomenout.
