Jednalo se o velmi sociálně slabou rodinu, která byla v pravidelném dozorování OSPOD z důvodu zanedbávání péče o děti, častého požívání alkoholických nápojů obou rodičů a agresivního chování otce.
Ten den, kdy byly děti přijaty do Klokánku, šla sociální pracovnice OSPOD do rodiny na šetření, matka byla opět opilá, otec byl agresivní vůči dětem, matce i všem přítomným. Sociální pracovnice OSPOD k celé události přivolala hlídku policie a pracovnice Klokánku. Děti prožívaly velmi traumatizující situaci, navíc v domácnosti, která spíše připomínala skladiště odpadků, znečištěnou výkaly od zvířat.
Děti byly velmi unavené, špinavé, velmi stroze oblečené. Alenka a Pavlík měli na rukou škrábance a modřiny, uvedli, že se „bijí spolu jako mamka a taťka“. Dle sdělení sociální pracovnice OSPOD, byly všechny tři děti vedené v odborné ambulanci dětské psychiatrie, Karolínka byla autistické dítě s velmi specifickými projevy chování.
V Klokánku na děti čekala usměvavá, pečující teta a útulný být s pokojíčky, které byly připravené jenom pro ně. O hračkách, jídle, čistém oblečení, teplé vaně a voňavé postýlce ani nemluvě tak, jako je vždy připraveno pro každé dítě, které přijde do Klokánku - žádné společné vývařovny, žádné společné prádelny a sprchy…
Karolínka měla to štěstí, že pocházela z prvního manželství matky, tudíž měla jiného biologického otce, který byl s ní v pravidelném kontaktu a požádal o svěření do péče, nicméně několik dnů zůstala v Klokánku, než se vyřídily zákonné formality pro převzetí. Karolínka byla, pro svoji diagnózu dítětem uzavřeným ve svém světě, v jejím případě to byl filmový svět, kde byla režisérkou sci-fi příběhu. Nejvíce se jí líbilo trávit volný čas na terase. Bylo letní prázdninové počasí a tak jí pečující tety vytvořily improvizované „režisérské pracoviště“, kde si na počítači od otce ztvárňovala své povídky, odtamtud si odskočila na zahradu na houpačku, která pro ni představovala místo klidu a uvolnění. Při jídle měla své rituály, jedla jen pár věcí, které musela mít na talíři odděleně. Pečující tety všechny její specifické potřeby respektovaly a braly je při své už tak náročné práci jako samozřejmostí, odměnou pro ně bylo to, když Karolínka na chvíli, zcela nečekaně „vystoupila“ ze svého světa a začala si s nimi povídat. Za několik dnů si ji odvezl její otec, který jí připravil nový domov a zároveň nový, šťastnější začátek trošku opožděného dětství.
Alenka a Pavlík byli velmi poznamenání chováním rodičů: agresivitou, vulgárnostmi, bohužel byla to pro ně jakási norma chování – neznali nic jiného. Postupně z jejich povídání a chování vyplynuly tak závažné negativní skutečnosti, které vedly k oznámení na policii a následnému vyšetřování, zda nebylo na dětech pácháno psychické i fyzické násilí ze strany rodičů. Pečující tety musely být prakticky celý den připraveny na změny chování a nálad dětí, kdy klidné, usměvavé dítě se zcela nečekaně změnilo v agresora, začalo fyzicky napadat ostatní děti, pouštělo se i do pečujících tet a při tom křičelo vulgárnosti, s kterými se člověk běžně v životě nesetká. Alenka a Pavlík byly od prvopočátku v péči psychologa zařízení, který poskládal z jejich vyprávění velmi smutný příběh, kterým si děti prošly.
V průběhu pobytu v Klokánku Alenka začala docházet do první třídy, nosila samé hvězdičky a pořád se chtěla učit, Pavlíkovi chyběly základy učiva z první a druhé třídy, ale všechno dohnal a nosil samé dobré známky. Obě děti byly velmi výtvarně nadané, pořád něco vytvářely, stříhaly, bohužel i to, co neměly, celý „klokančí“ byt byl vyzdoben jejími výrobky. Za každou pochvalu a těch bylo hodně, byly moc rády. Alenka se stala velkou parádnici a z nenápadné holky se stala „kočka“, kterou si kluci předcházeli. Z osamělého kluka se stal „ kámoš“, i toto bylo „dílo“ pečujících tet, kdy svým individuálním přístupem pomáhají dětem nabýt sebevědomí, které vůbec neměly nebo ho „někdo“ ušlapal.
Rodiče měli svá práva, zajímaly se o děti, začali děti navštěvovat, děti přes veškerá příkoří, které se jim děly, se na rodiče těšily, měly je rády.
Zásluhou trpělivostí pečujících tet, psychologa zařízení a všech zaměstnanců Klokánku se z dětí plné strachu, smutku a zloby, staly děti usměvavé, spokojené, přátelské, věřící, že se vrátí domů a rodiče budou na ně hodní. Tomu uvěřil i soud a děti byly po čtyřech a půl měsících pobytu v Klokánku vracena zpět svým rodičům s nadějí a vírou, že vše bude „dobré“. Po dalších třech měsících byla u Alenky a Pavlíka soudním rozhodnutím nařízená ústavní výchova…
Pracovníci Klokánku, po tolika letitých zkušenostech s dětmi, už tak optimističtí nebyli, ale strašně by to Alence a Pavlíkovi přáli, přáli by každému dítěti, aby mělo svůj domov, byť i „náhradní“ – svůj přístav jistoty a bezpečí.
Jméno a věk byly z důvodu citlivosti údajů pozměněny.
