Stan, starý spací pytel a roztrhanou žíněnou matraci. Bydleli v areálu opuštěné továrny nedaleko za městem. „Už nemohu malého vystavovat takovému mrazu. Je nastydlý a tak vám ho vedu! Prosím, mohl by u vás několik dní zůstat, než si něco najdu?“ prosila a my samozřejmě souhlasili. Neměla nikoho, sama vyrostla v dětském domově. Malý Reneček byl moc hodný a chytrý klouček. Měl bohatou slovní zásobu a znal snad všechny písničky, na které jsme si vzpomněli. Od jeho příchodu se v Klokánku zpívalo od rána do večera. Nakazil svým neodolatelným hláskem všechny ostatní děti. Tety ho milovaly a jeho malí „kolegové“ také. René se stal miláčkem nás všech. Bylo nám smutno, když si pro něho maminka přišla. Našla si hezký pokoj na ubytovně a neexistoval důvod, proč by si synka nevyzvedla. Vždyť nevykazoval žádné známky zanedbávání ani týrání! Jenže, vše nebylo tak růžové, jak se zprvu zdálo. „Ten malý René má u nás stále všechnu dokumentaci. To nechodí k žádnému dětskému lékaři?“ ptala se starostlivě naše dětská lékařka a prstem ukázala na spis v modrých deskách. Byl připravený k odeslání do místa nového chlapečkova bydliště, ale nikdo si ho už dlouhé tři měsíce nevyžádal. Přislíbili jsme, že zjistíme, jak se věci mají, ale o Reném ani jeho mamince nikdo nic nevěděl. Nezbývalo, než si zahrát na detektivy. Hned druhý den odpoledne jsme se vydali do čtyřicet kilometrů vzdáleného města, kde měla maminka se synkem pobývat. Zjistili jsme, že z ubytovny, kterou nahlásila, odešla hned po týdnu jinam. Ale kam? Pátrání začalo na další ubytovně, potom druhé, třetí a ještě té nehorší, zchátralé a tak nějak od pohledu podezřelé. Byla až za městem a při pohledu zvenčí by snad nikdo netipoval, že zde mohou žít nějací lidé. Natož s dětmi! Ale právě zde jsme Renečkovu maminku našli i s chlapečkem. Maminka měla na rukou i v obličeji modřiny. René se nám vrhnul do náruče hned, jak nás uviděl. Byl špinavý a hladový. Jeho maminka se rozplakala: „On nás našel. Bije mě a já si netroufám s malým utéct. Vyhrožuje, že mi ho vezme a už syna nikdy neuvidím!“ Mluvila o svém násilnickém partnerovi. Potom tiše dodala: „Měli byste jít, brzy se vrátí!“ My ale nesouhlasili. Po delším přesvědčování jsme si odvezli s sebou nejen Reného, ale i jeho maminku. Musela do nemocnice, měla otřes mozku, což jsme poznali podle nezvykle rozšířené zorničky. A tak skončil Reneček opět u nás. Tentokrát téměř na půl roku. Jeho maminka se vyléčila, podala s pomocí nemocniční sociální pracovnice trestní oznámení a našla si bydlení až na druhém konci naší vlasti. Přejeme oběma hodně štěstí, zaslouží si ho!
