Pocházely ze Slovenska. Věděly, že jsou v Praze, ale měly moc velký hlad a nemyly se už asi týden. Přivezla jsem je ještě v noci, umyli jsme je z nejhoršího a rychle jsme jim dali najíst a spát. Spaly celý den, tak moc byly vyčerpané. Následující týden jsme jen vyčesávali a likvidovali vši, vyrážky a drhli špínu. Vylouply se z nich ale krásné a šikovné děti. Jenže nebyly zvyklé, že jsou někde pod střechou. Chtěly ven, chtěly cestovat, chtěly pohyb. Nejstarší Šárka se orientovala dobře ve vlacích, protože jimi cestovaly nejvíc. Stále vyzvídala, kde je v našem městě nádraží. Pak se rozpovídala, že jejich maminka sedí v bufetu na Masarykově nádraží v Praze. Poznám ji snadno, protože prý sedí u stolu a hraje si s telefonem.
Postupně se děti v Klokánku uklidnily a přestaly mít potřebu utíkat. Zjistily, že je pro ně dobré mít denně teplé jídlo, spát v teplé a čisté posteli, chodit do školy a hrát si s kamarády. Rodiče byli vyhoštěni zpátky na Slovensko pro trestnou činnost. Soud začal rozhodovat o repatriaci dětí do dětského domova blízko Nitry. Trhalo nám to srdce, ale museli jsme děti začít připravovat na odchod z Klokánku. Nevěděly, co je čeká. Nevěděly, jestli bude na Slovensku někdo z rodiny, protože oba rodiče byli ve výkonu trestu. Zvykly si na podmínky, které měly v Klokánku. Šly do velké nejistoty.
Domluvili jsme se se sociální pracovnicí z úřadu v Nitře, že děti na Slovensko dovezeme a předáme si je. Oproti naším obavám bylo setkání moc milé. Sociální pracovnice byly skvělé ženy a okamžitě si dovedly děti získat. To nás uklidnilo a potěšilo. Předali jsme děti do jejich bezpečné náruče.
Je to již delší dobu, co jsme děti měli možnost poznat. Všechny nám volají, nejvíc nejstarší Šárka. Daří se jim dobře. Mluví na nás už skoro jen slovensky, ale občas jim vyklouzne slovíčko česky. A nejlépe od nich zní slovíčko klokánek.
