„Ven nesmíme broučku“

U nás doma bylo veselo. Bydlela jsem s mamkou, vždycky u nás byla nějaká návštěva, střídali se strejdové, popíjelo se, zpívalo, prostě sranda. Já jsem vyrostla v pěknou slečnu a z kluků jsem si mohla vybírat. Taky jsem to dělala a užívala si svobody, kterou mi mamka v pohodě dávala.

Nějak se stalo, že jsem koncem devítky zjistila, že jsem těhotná. Úplně jsem si nebyla jistá s kým a taky už bylo pozdě jít na přerušení. Nastoupila jsem na střední školu a taky jsme se s mamkou začaly chystat na příchod mimina. A pak se mi brouček narodil. Úžasný chlapeček a já jsem se poprvé v životě zamilovala. Do něho. V naší veselé domácnosti jsem se o něj snažila starat, jak to jen šlo. Peníze na nás brala mamka, nějak to začalo drhnout, ty návštěvy u nás dost peněz propily, taky byl rachot a můj brouček plakal. Máma byla vzteklá. Do školy už chodit nešlo, máma by nehlídala. Přišla na nás sociálka, strčila mi na sebe vizitku. S mamkou jsme se dost hádaly. Že prý je ještě mladá a chce si žít. Nešlo to. Nakonec mě i s prckem, skoro bez peněz, vyhodila. Naložila jsem si do kočárku všechno, co jsem pobrala a odjela za tou sociálkou. Řekla jsem jí, že prostě nemám kam jít. Tátu neznám, babička nefunguje. A ona telefonovala a telefonovala a říkala pořád ACH jo. Nakonec z toho bylo umístění do výchovného ústavu pro nezletilé matky. Že v žádném dětském domově pro mě a mého broučka není místo.  Co mi zbývalo. Počkali jsme na sociálce pár hodin, než se vše vyřídilo a pak nás soudní vykonavatel odvezl do pasťáku. 

 A tak jsme se zabydleli v novém domově. Na skupině bylo dalších pět holek s miminy, docela to šlo. Jen jsem se divila, proč s dětmi nechodí ven? Jsme v trestu, zákaz vycházek kočko, však poznáš. No a já s broučkem ven mohla a tak jsem za svojí poslední stovku holkám přivezla cigarety. Jako zápisný. A pak holky navečer slavnostně pokouřily z okna a načapala je noční vychovatelka. A já byla taky v trestu. Že jsem jim ty cigarety přinesla. Bylo to divný. Venku sluníčko, já zvyklá bejt pořád venku, procházka s kočárkem mě strašně chyběla. S holkama jsme se v tom stresu, jak jsme byly zavřený, hádaly. Ven nesmíme, broučku, hladila jsem svého malého fešáčka.  A do toho se na mě přijela podívat ta moje sociálka. Jestli jsme jako v pohodě. Jen jsem se na ní dívala a nemohla mluvit, protože bych se hned rozbrečela. ACH jo, zase řekla a kroutila hlavou. Vydržíš to tady? A teď jsem kroutila hlavou já a začaly mi stejně téct slzy. Bylo mi všechno strašně líto. Řekla mi, že kvůli broučkovi musím vydržet, že ještě něco zkusí. 

 Nevím, jak to dokázala. Sehnala místo v Klokánku dokázala přesvědčit i soud, že tam to bude pro mě a broučka lepší. Víc jako domov.  Neměla jsem takový výchovný problémy jako ostatní holky v pasťáku, že potřebuji pozitivní příklad. Jeden den pro mě a prcka přijeli z Klokánku a odvezli si nás. Můj brouček se tady naučil chodit, s prvními slůvky se radostně chlubil všem zaměstnancům. Já se naučila vařit! Taky jsem zase začala chodit na střední, mrňouska mi pohlídaly tety. Klokánek se stal našim doopravdickým domovem na dva roky. A já za ně děkuji. 

 Teď už mám vlastní, úplně obyčejnou rodinu. Mým vzorem jsou tety, jak se o nás staraly. Někdy je prostě teta víc, než máma.



Jména a věk dětí  byly z důvodu citlivosti údajů pozměněny.