Měli jen maminku, ale ta o ně ztratila zájem. Našla si mladého přítele a chystala se založit novou rodinu. Byla ve vysokém stupni těhotenství, když nám děti předávala: „Tady jim bude líp. My teď máme malý byt, tam se nevejdou!“ Odešla, aniž by se rozloučila. Už jsme ji nikdy neviděli a děti také ne. Naštěstí jim matka ani moc nechyběla. Byli zvyklí se odmalička starat o sebe sami. Přestože se jednalo o početnou sourozeneckou skupinu, podařilo se je během několika měsíců u nás umístit k pěstounům. Jednalo se prověřenou rodinu s vlastním dospívajícím synem a jednou tělesně postiženou holčičkou v pěstounské péči. Bydleli v pěkném domku se zahradou. Vše se jevilo téměř ideálně. S dětmi se viděli párkrát, když k nám přijeli na návštěvu, a potom i přes víkend, kdy děti odjeli s nimi, aby viděli svoje nové bydliště. Těšili se a okamžitě se s holčičkou na vozíku spřátelily. Nic nebránilo, aby se děti nastěhovaly do nového bydliště. Uplynul asi měsíc, když od nejstarší holčičky, Janička se jmenovala, přišel pohled. Byl pomačkaný a trochu rozmazaný, jako by zmoknul. „Ona nad ním plakala“ tvrdila „její“ teta, když pohled uviděla. Připustili jsme, že má možná pravdu a rozhodli jsme se děti navštívit. Čekalo nás skoro tři sta kilometrů v dešti, ale nelitovali jsme. Museli jsme se prostě na vlastní oči přesvědčit, že se děti mají dobře. Nutno dodat, že opakované pokusy o telefonické spojení selhaly. Pěstouni vždycky tvrdili, že jsou děti venku, v koupelně nebo už odpočívají v ložnici. Ani internet nepomohl, děti k němu neměly přístup. Osobní návštěva byla jediným řešením! Když jsme zazvonili u domovních dveří, nesetkali jsme se s nadšením. Spíš naopak! „No, moc se nám ta vaše návštěva nehodí!“ řekl hned na uvítanou strejda pěstoun, ale za jeho zády se ozvalo nadšené volání: „Jé, teto, teto! Děti štěbetaly jedno přes druhé a vyzvonily nám vše, co mělo být zřejmě zatajeno. „Zlobíme a musíme za trest na půdu! Bydlí tam čerti! Já se začala počurávat a dostala na holou!“ informace se na nás hrnuly ze všech stran a moc nás netěšily. Vlastně vůbec! Odjížděli jsme s tísnivým pocitem, či spíš přesvědčením, že v rodině není tak úplně všechno v pořádku. Hned po příjezdu jsme kontaktovali sociální pracovnici, která poté, co vykonala nečekanou návštěvu, byla téhož názoru, co my. Rodina se snažila, ale péči o tak početnou skupinu dětí prostě nemohla zvládnout! Děti se vrátily k nám do Klokánku. Jejich nadšení ze shledání s pečující tetou bylo téměř neuvěřitelné. Nechtěly se od ní hnout na krok! „Musím vám něco říct. Asi nebudete mít radost, možná se budete na mě zlobit!“ řekla jednoho dne na provozní poradě a oznámila, že si všech pět dětí vezme do pěstounské péče. Potom na vysvětlenou dodala: „Už je nechci dávat nikomu cizímu. Uvědomila jsme si, že k sobě patříme!“ A tak přišel Klokánek o skvělou tetu, ale děti našly milující osobu. To je přece důvod k radosti!
