Viděl na vlastní oči, jak bije mámu, jak ji ubližuje. Když se mámy zastal, přestože mu bylo teprve 9, tak dostal taky. Máma s Járou jezdila za otčímem do jedné vesnice blízko města. Jednoho dne, když otčím řádil, tak Jára prostě utekl a schoval se doma. Máma ho nehledala, nevěděla si rady ani sama se sebou. Kontaktovali jsme OSPOD a opravdu jsme ho doma našli. Úplně vyplašeného a vystresovaného, hladového a zmrzlého a odvezli do Klokánku.
Získat si jeho důvěru bylo pro nás všechny v Klokánku hodně těžké. Postupně se nám to podařilo. Když jsme pomalu a polehoučku mluvili o tom, co všechno zažil od otčíma, měli jsme slzy v očích. Jára neplakal, všechno to držel v sobě. Měl v sobě zvláštní tvrdost, kterou projevoval vůči sobě i svému okolí. Ve škole měl potíže, pral se, neuměl jednat běžným způsobem. Byl zlomený. Zastávali jsme se ho, vysvětlovali jsme všude, jaká je jeho situace, byli jsme mu oporou a štítem proti odsuzování okolního světa. Odměnou nám bylo to, že nám začal důvěřovat a uvolnil se a dovolil si i plakat. Navázali jsme díky OSPOD kontakt s jeho pravým tátou, který o situaci doma vůbec nevěděl a s Járou se viděl jen zřídka. Byli jsme u toho, když se mezi nimi dvěma vztah obnovoval a postupně byl už tak stabilní a pevný, že mohl Jára přejít do péče táty. Odcházel před Vánoci. Moc si přál pod stromeček skateboard. Ježíšek mu ho dokázal sehnat a nadělit díky lidem s dobrým srdcem o něco dřív. Byl šťastný a usmíval se. To byla naše odměna.
