Mají můj obdiv. Neměly jsme roušky, tak je tety ušily pro děti a pro sebe. Máme krásné s puntíky. Dětem se moc líbí a rády je nosí. A když jsme minulý pátek přijímali do Klokánku děti přímo z ulice, tak se k nim tety chovaly jako vždycky vřele, objaly je, pomazlily, daly jim najíst a uložily děti do postýlek. Abychom alespoň trochu ochránili naše zdraví, tak když přijímáme děti, jdeme s nimi nejdříve na pohotovost, jestli přece jen nevykazují nějaké příznaky nákazy. Ale je to spíše formalita, protože děti na ulici mají stejně nudli u nosu, očička slepená únavou, ručičky upatlané a několikadenní oblečení špinavé. Nemohli bychom v klidu spát s vědomím, že dítě zůstalo na ulici, jen proto že má teď zrovna rýmu.
Naše tety jsou skvělé. Naše sociální pracovnice jsou skvělé. Naše denní tety jsou skvělé. Pracují a péči o děti přizpůsobují podmínkám. Když nemůžeme ven na ulici, vyjíždíme s dětmi do lesa, kde nikoho nepotkáme, kde mohou stavět domečky z větví, lítat jak o závod a skákat z pařezu. Když se vrátí pořádně unavené, tak po odpočinku s nimi tety zasednou za psací stoly a snaží se dohnat úkoly do školy. A to se nikomu z dětí nechce. Jenže je to potřeba, do školy odevzdáváme výsledky a dostáváme pochvaly, na které jsme náležitě pyšné. Sice nemáme tolik počítačů nebo techniky, ale většinou si poradíme. O víkendech, když máme klid od učení, tak vyrábíme jarní dekorace, pečeme perníčky na Velikonoce, nebo slavíme narozeniny. Ale hlavně se vůbec se nenudíme. Větší děti pomáhají s úklidem zahrady, s přípravou na sezonu, takže se učí brousit a natírat, opravovat různá odrážedla a pojízdná zařízení všeho typu.
Všude kolem nás obchází strach a někdy i panika. Naše tety dělají všechno proto, aby děti nic z toho nepocítily. Máme za to, že strachu a nejistoty už si užily v životě dost. A těšíme se, že až se situace uklidní, tak se s vámi všemi zase uvidíme na ulicích, v obchodech, na hřištích, na koupalištích, u rybníků, na táborech, na sluníčku …..
