Fond ohrožených dětí

Na vyzvání se opatrně posadil na krajíček židle a začal plakat. Když byl schopen mluvit, s údivem jsme zjistili, že to není žádný mladík, ale žena. S pláčem vyprávěla, že vyrůstala v dětském domově. Utíkala, a tak se dostala do výchovného ústavu. Potom žila po ubytovnách. S biologickou rodinou se stýkala minimálně. Je homosexuální, trvalý partnerský vztah se jí nepodařilo navázat. Před časem přestala menstruovat a začala mít zdravotní potíže. Dala na rady svých známých a měla první a poslední pohlavní styk s mužem. Po několika měsících začala na sobě cítit určité změny, pnutí v břiše a zvláštní pohyby. Vysvětlovala si to nadýmáním, na což si zakoupila léky. Včera večer, když se tlaky v břiše a bolest zvětšily, šla rychle na záchod. Tlak a bolesti ale zesílily natolik, že spadla na zem do chodbičky a najednou z ní vyšla krvavá koule, která rozpřáhla ručičky. Byla v naprostém šoku, ale naštěstí měla v kapse mobilní telefon, a tak si zavolala záchranku. Sanitka přijela za chvíli, ona stále ležela na zemi, spojená s vedle ležícím a plačícím dítětem pupeční šňůrou. To, co následovalo, bylo prý ještě horší než celý porod. Zdravotníci prý na ni křičeli, že dítě chtěla zabít, a chovali se k ní špatně i při příjmu v nemocnici. Nikdo jí nevěřil, že o svém těhotenství nevěděla. Ona se ale cítí jako kluk, přemýšlí a chová se jako kluk, tak jak může být matkou? Nakonec se jim ani nesnažila nic vysvětlit, byla stále v šoku a z nemocnice po zašití na revers odešla. Domů šla pěšky několik kilometrů, v noci, v zakrváceném oblečení. ráno se svěřila své známé, co se jí stalo, a ta jí doporučila dojít si do místní pobočky FOD. Stále ještě rozrušená matka nám říkala, že by se chtěla naučit o své děťátko starat a že se bojí, aby neskončilo v dětském domově tak jako ona. Pro miminko ale nemá nic připraveného a na ubytovnu si je vzít nemůže.
Následovalo mnoho telefonátů a přesvědčování zdravotnických a sociálních pracovníků, že domácí porod byl skutečně neočekávaný a že matčin odchod z nemocnice byl důsledkem jejího rozrušení z nečekaného porodu a zřejmě i z ne zrovna citlivého jednání zdravotníků. Nakonec se nám podařilo všechny zúčastněné přesvědčit, aby miminko nebylo umístěno do kojeneckého ústavu, ale do našeho rodinného Klokánku v Dubí. Maminka se ještě před převozem holčičky do Klokánku seznámila s jeho pracovníky a společně s nimi Michalku v nemocnici navštěvovala. Tady se musela hodně překonávat, protože měla za úkol naučit se dceru kojit. Říkala nám, že prsa jsou pro ni něco, co odmítá. Cítí se být klukem a prsa, kojení, jsou symbolem ženství. A ještě ke všemu kojit před dalšími lidmi! Nakonec to ale zvládla a mléko dokonce doma odstříkávala a vozila svému miminku do nemoc[nice a potom i do Klokánku. 
Mezitím se nám pro ni podařilo najít vlastní bydlení v Ústí nad Labem a pomoci s vybavením bytu. Při svých návštěvách v Klokánku se novopečená maminka naučila o miminko vzorně starat a po týdnu si měsíční holčičku odvezla domů. Její příběh oslovil řadu lidí, kteří pomohli s pořízením výbavičky, nákupem plen, drogerie a dalších věcí. A nakonec nechybělo ani to nejdůležitější – blízké osoby, ochotné a schopné jí kdykoli pomoci. Těmi se rádi stali pracovníci Klokánku v Dubí i teplické pobočky FOD, s nimiž maminka probírá každodenní starosti i radosti, přijímá jejich rady a pomoc. V rodinném Klokánku někdy tráví s dcerkou i víkendy, oslavila tu také své narozeniny. Její Michalku považují naši „klokaní“ manželé za svou vnučku. Maminka se nakonec rozhodla ještě víc se jim přiblížit a přestěhovala se za svou novou „rodinou“ do Teplic. A tak je tady možné vidět, jak hubený mladík v širokých riflích a v mikině s kapucí tlačí kočárek a usmívá se na slečny, které obdivují jeho krásné miminko.