Znovu chlapce postrčila o kus dál před sebe a chystala se odejít. „Počkejte, musíte mi přece říct, jak se jmenujete!“ zavolala jsem na ni, když jsem se vzpamatovala. Ona jen mlčky vyndala synův zdravotní průkaz a byla ta tam. Marek, jak se chlapec jmenoval, stál na stejném místě jako socha. Jako by snad ani nedýchal! Teprve když jsem mu pokynula, aby se posadil, objevil se mu na tváři náznak úsměvu. „Stejně ji nesnáším,“ byla první věta, kterou pronesl. Před vchodem do kanceláře ležela značková sportovní taška s jeho oblečením a vedle ní školní batoh. Matka to myslela zcela vážně. Zanechala syna v Klokánku a už se s námi nekontaktovala. Oslovit ji musela až sociální pracovnice z Oddělení péče o dítě. Kvůli nezbytným formalitám. Matka o synovi Markovi nechtěla ani slyšet. Prý už jí nebaví se o něho starat. Marek si v Klokánku nemohl zvyknout, protože jediné, po čem toužil, byla samota. Nestál o společnost ostatních dětí ani o péči tety. Neměl zájem o hračky, téměř nejedl a na nic neměl chuť. Dětský psychiatr mu předepsal antidepresiva. Po nich, a také díky intenzivní psychoterapii se začal Marečkův stav přece jen zlepšovat. „Teto, neměla bys nějakou čokoládu?“ zeptal se jednoho dne a my málem slavili. Hurá, konečně má náš Marek na něco chuť! Od té chvíle to šlo s ním už jen k lepšímu. Marek se odhodlal postavit automobil z Lega a také namaloval tetě obrázek. I ve škole si všimli obrovského pokroku, který udělal. Ovšem idylka trvala jen do chvíle, kdy se objevila matka. V černém kožichu a výraznými modrými stíny na očích vypadala téměř zlověstně. „Tak si pro toho syčáka jdu. Už se mi stýská!“ zasmála se a natáhla po synovi ruku s ohromně dlouhými rudými nehty. Rozplakal se a utekl. Zalezl pod postel a odmítal s matkou komunikovat. Ona ale trvala na svém. Má na syna nárok! Nakonec se nám ji povedlo přemluvit, aby snahu vzdala a přišla další den, nebo raději až za dva. Ač nerada, souhlasila. Scéna jejího syna byla neúnosně hlasitá. Bylo na nás, abychom okamžitě kontaktovali sociální pracovnici a celou situaci s ní řešili. Požádala soud o vydání předběžného opatření. Marek mohl zůstat v Klokánku další půlrok. Matka se k našemu překvapení už neobjevila. Ani další den, ani za týden. Nikdy. Marek putoval z Klokánku do dětského domova, kde je spokojený. Má to k nám kousek a chodí nás navštěvovat každý týden. Dostane vždycky svojí oblíbenou čokoládu. První jídlo, na které u nás dostal chuť!
