Přivezla ho policie a s ostatními jelo další auto, které se trochu zpozdilo. Jakub byl nedůvěřivý a nemínil se hnout od domovních dveří. Nenutili jsme ho, vždyť oba jeho bratři i dvě sestry dorazili v zápětí. Ani potom to ale nebylo se sourozenci jednoduché. Dlouhé měsíce totiž doma přežívali jen o moučných plackách, které jim Jakub pekl na horké plotně. Občas se mu podařilo něco odnést od hypermarketů, když vyváželi zvadlou zeleninu a ovoce. To prý potom byly hody! „Teto, a že nevíš, jak chutná hodně měkké kiwi?“ ptala se Helenka a mlsně se olizovala. Toužila jen po své suché placce a také po nahnilém ovoci. Jiné neznala. Zeleninovou polévku nejedla, prý je moc barevná. Normální jídlo odmítala pozřít. Když poprvé ochutnala řízek, zalily se jí oči slzami. „A to se smí jíst jen tak? K obědu?“ ptala se a snažila se kus masa schovat do kapsičky u zástěrky. Na potom, až přijde hlad. Trvalo dlouho, než uvěřila, že v Klokánku mít hlad nebude. Že dostane i čokoládu a jogurty. „Co by sis přála k narozeninám?“ ptala se teta její sestry Mileny. Ta jen pokrčila rameny. Prý nikdy nic nedostala, tak proč to měnit! Sourozenci přišli do Klokánku s nálepkou pěkných rošťáků. Oba jejich rodiče byli drogově závislí a dávky okamžitě utratili. „Půjdou do diagnosťáku, dělají jen neplechu!“ nám bylo řečeno, ale my měli jiný názor. Všichni sourozenci byli hodní a moc se snažili. Stále nabízeli tetě pomoc a dokonce chtěli i dobrovolně mýt nádobí! S hračkami si hrát neuměli, nikdy žádnou neměli. Barevná stavebnice Lega, nebo panenka v růžovém kočárku, pro ně byly něco jako zjevení. O prázdninách čekal všechny letní tábor, ale nikdo z nich se netěšil. „Chceme zůstat doma-v Klokánku- s tetou,“ plakaly děti a bylo marné jim vysvětlovat, že si na prázdninovém pobytu u vody užijí spoustu legrace. Nakonec s nimi jela „jejich“ klokánčí teta. A také její kamarádka, rovněž teta, ale z jiného Klokánku. Osud tomu asi chtěl a zafungovala velká náhoda. Vzájemné zalíbení oné kamarádky a našich dětí vyústilo v pěstounskou péči. Teta si vzala odvážně všech pět dětí domů, do rodné vesnice na Moravě. My na rozloučenou věnovali dětem kola, aby mohli dojíždět do vedlejší vesnice do školy. A také hračky a hezké oblečení. Od hodných lidí, kteří nás podporují!
