Sáru jsme tedy na žádost sociální odboru přijali do Klokánku. Rodiče byly ze situace také nešťastní, stěžovali si na dceřinu lenost, špatné známky a naprosté stranění se rodičů, s kterými nekomunikovala. Při rozhovoru s paní psycholožkou se záhy ukázalo, že Sára trpí silnými depresemi a úzkostmi, pro které vnímá rodiče zcela odmítavě. Objevovaly se u ní také prvky sociální fobie, proto se bála hovořit s lidmi. Psychické problémy Sáře ubíraly veškerou energii, a tak po příchodu ze školy potřebovala ležet, odpočívat a mít prostor pro sebe. Navázali jsme spolupráci s dětským psychiatrem, který Sáře předepsal léky, po kterých se jí ulevilo. S rodiči i Sárou pracoval psycholog, který jim pomáhal celou situaci pochopit a naučit se lépe zohledňovat Sářiny potřeby. Pomáhal Sáře i jejím rodičům lépe si porozumět a hledat společnou cestu životem. Sára pochopila, že jí doma nechtějí ubližovat a rodiče si uvědomili, že je dcera nemocná, a potřebuje větší podporu a pomoc. Po několika týdnech odešla Sára zpět domů a nadále je v péči odborníků, kteří jí pomáhají zvládat její psychické problémy.
Jméno dítěte bylo z důvodu zachování anonymity pozměněno.
