Vyzvedávala jsem si ho v nemocnici, kde pobýval, když jeho maminku odvezli do psychiatrické léčebny. Dlouhodobě trpěla schizofrenií a také byla obětí domácího násilí. Bylo nám jasné, že si malý Štěpánek prožil asi spoustu stresu a příkoří od obou rodičů. Maminka se snažila dostat svoji nemoc pod kontrolu, ale bylo to nad její síly.
Učili jsme Štěpánka postupně, že sprchování není důvod k řevu, jako když ho na nože berou, spinkat může také klidně, když zaženeme noční můry, postupně se rozpovídal, až ho bylo všude plno. Uměl být vzteklý, protože si do té doby všechnu pozornost byl zvyklý takto vynucovat. Když se mu něco nelíbilo, tak nás i kousnul. Přesto byl náš miláček a pomalinku se z něj stával klidný a vyrovnaný kluk.
Měl ještě starší sourozence, kteří žili u babičky z matčiny strany. Malého Štěpánka se babička nechtěla ujmout, protože péče o starší děti byla už tak pro ni náročná. Pro Štěpánka byli vytipovaní krajským úřadem pěstouni, kterým se Štěpánek moc líbil, ale přesto se rodinného zatížení zalekli a z převzetí dítěte do pěstounské péče couvli.
Pokusili jsme se začít sbližovat sourozence a babičku se Štěpánkem. Šlo to pomalu, ale šlo to. Babička nakonec sebrala všechny své síly a souhlasila s tím, že si přibere do péče i malého Štěpánka. Zařídili jsme mu školku, aby se babičce alespoň trochu ulevilo. Moc jsme si vážili jejího přístupu a byli jsme rádi, že bude Štěpánek se svými sourozenci. Občas ho vídáme. Už si na nás nepamatuje, byl přece jen malinký. A my jsme rádi, když vidíme, jak krásně roste a je mu dobře.
