Otcem její dcery byl muž, kterého znala jen chvíli a jediné, co o něm věděla, bylo, že se jmenuje Zdeněk. Víc nic! Když uviděla pečující teta, v jaké stavu má Verunka nohy, vzala ji okamžitě k dětské lékařce. Ta konstatovala vbočené palce a nutnost operace. Možná několika operací! Nemůže to mít z ničeho jiného, než že nosila malé boty. Jak jí rostla noha, palce se kroutily a klouby vybočily do stran. Něco podobného, i když v daleko menším rozsahu, mívají profesionální baletky!“ vysvětlovala lékařka a skepticky kroutila hlavou. Jak něco takového může někdo svému dítěti provést?… Verunka byla na svůj věk samostatná ale také velmi vážná. Vyloudit jí na tváři úsměv dalo ohromnou práci! „Verunka se včera smála celý večer!“ pochlubila se jednou její klokánčí teta a ukázala nám důvod holčiččina smíchu. Tím důvodem byla dětská obrázková knížka o Sněhurce a sedmi trpaslících. Naší Verunce udělalo ohromnou radost, že trpaslíci jsou malí a z toho usoudila, že i oni mají zdravotní potíže, stejně jako ona. Prý budou muset také na operaci a nebude v nemocnici sama! Netušila, že ji těch operací čeká celkem sedm. Měla kvůli nedostatečné péči zcela zkažený chrup a zdeformované čelisti. A také páteř postiženou těžkou skoliózou, což vyžadovalo rovněž operativní zákrok. Když k tomu přičteme absenci očkování, bylo toho na jednu malou holčičku více než dost. Málokoho by napadlo, že Verunka bydlela s matkou v městském bytě, všem na očích a přesto nikoho nezajímalo, že nechodí k lékaři, do školy nebo jen na dětské hřiště, pohrát si s ostatními dětmi. Nikdo ze sousedů si nevšimnul malého, chatrně oblečeného děvčátka s podivnou chůzí a smutným výrazem ve tváři. Stačil by jen jediný telefonát kamkoli: na úřad, do Klokánku či nějaké jiné neziskové organizaci. Verunčino utrpení by se zkrátilo a léčba všech nemocí by byla lehčí a možná by k ní nemuselo dojít vůbec. Na Verunku totiž upozornila až bývalá vychovatelka z dětského domova, kde před pár lety pobývala matka Verunky. Tato paní, již dlouho v důchodu, pojala podezření, že s holčičkou není něco v pořádku, přestože ji nikdy ani koutkem oka nezahlédla. Jen náhodně potkala svoji bývalou svěřenkyni a ta se jen mezi řečí zmínila o tom, že má dceru! Nebýt této vnímavé ženy, kdo ví, jak by holčička dopadla. Tety strávili s Verunkou mnoho hodin v čekárnách a ordinacích místních i dost vzdálených lékařů mnoho nekonečných hodin. Verunka ale brala vše statečně a během několika měsíců se z ní stala ta nejusměvavější holčička z celého Klokánku. Jako by si chtěla tu absenci smíchu dodatečně vynahradit! Jen jedna věc jí kazila náladu a tou byly sporadické návštěvy matky. Bála se jich tak, že se každý večer před spaním nezapomněla ujistit, že máma další den nepřijde. „A teto, víš to opravdu jistě?“ ptala se a usnula, až když ji teta odpřísáhla, že žádnou návštěvu nečeká. Ale i to se vyřešilo jaksi samo a bez našeho přičinění. Matka si našla nového partnera a stěhovala se za ním až na daleké Slovensko! A tak, přes všechnu smůlu, kterou ve svém krátkém životě musela zažít, se na ni usmálo štěstí. Díky velké snaze všech zúčastněných získala nový domov u početné pěstounské rodiny. S novými sourozenci se rychle spřátelila a ani se nezlobila, když dostala přezdívku Veverka. To kvůli zoubkům, na kterých se jí třpytila zbrusu nová rovnátka!
Jméno a věk byly z důvodu citlivosti údajů pozměněny.