Z propustky rovnou do nemocnice

Klokánek nemůže bránit odchodu dítěte na propustku k rodičům či prarodičům. Ve většině případů jsou takové návštěvy vítány a podporovány. Někdy je ale vše naopak, a právě v případě naší Andrejky tomu tak bylo. Na návštěvu domů se netěšila. 

Prosila tetu, že k mamince nechce, ale sociální pracovnice byla neoblomná. Matka má na dceru nárok! Její rozhodnutí mělo oporu v zákoně. Matka nebyla zbavena rodičovských práv a tak, pokud měla kde bydlet a co jíst, si mohla dcerku kdykoli „vypůjčit či vzít natrvalo domů. Tentokrát se jednalo naštěstí jen o čtyřdenní propustku. Pětiletá Andrejka si s pláčem sbalila svůj malý růžový kufřík, který dostala od tety spolu s několika hračkami a také vytouženou česací panenkou. Tu měla nejraději. Stále jí zaplétala copánky a strojila do šatečků, které s pomocí starších dětí sama vyrobila. „Budu tam mít hlad!“ naříkala Andrejka a tak dostala s sebou k mamince i tašku s jídlem. I pro maminku, samozřejmě, aby bylo všeho dost. Ale divný pocit z nechtěné návštěvy přece jen zůstal. „Kdybych neměla službu, jela bych se za Andrejkou podívat,“ svěřila se teta hned druhý den v kanceláři sociální pracovnici Klokánku. Ta se usmála: „Nemusíte, za Adrejkou se chystáme ještě dneska odpoledne!“ K večeru, po běžných povinnostech jsme sedly do služebního auta a jely za Andrejkou. Trochu jsme přecenily svoje řidičské schopnosti. Cesty byly neprotažené a sníh dosahoval občas i metru. Vesnice byla sice poblíž, ale ukázalo se, že téhož názvu, jen s přídavkem Horní, Dolní, Velká a Malá jsou celkem čtyři. My se ocitly v té Horní, ale nebyla to ona. Nezbývalo než ujet dalších pár kilometrů do další a potom ještě dál. Až třetí možnost se ukázala být tou správnou. „Jo, ta bydlí na konci obce, ale asi bude v hospodě!“ navigoval nás místní občan a z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že si o Andrejčině mamince nečiní žádné iluze. Už samotné stavení, kde měla Andrejka s maminkou pobývat, nás lehce vyděsilo. Hladový pes na krátkém řetězu a dvoumetrový chlapík, učiněný obr před domem s jedním okem. „Co chcete? Vypadněte!“ zakřičel a s holí v ruce se nebezpečně přibližoval k nám. „Chceme vidět Andrejku!“ oznámily jsme mu statečně téměř unisono. Žádný dojem jsme ale neudělaly. „Už spí!“ slyšely jsme odpověď a také rázné bouchnutí dveřmi. Na zvonění ani klepání už nikdo nereagoval. Nezbývalo než zavolat hlídku policie. Přijela téměř okamžitě. Po chvíli jsme se s jejich pomocí přece jen dostali dovnitř domu. Andrejka skutečně spala. Ale už na první pohled bylo zřejmé, že má vysokou horečku. Byla zchvácená a opocená. Na hlas ani dotek téměř nereagovala. Přivolaný lékař konstatoval zápal plic a nechal ji sanitkou odvézt do nemocnice. Odtud, skoro po měsíci léčky, mohla konečně Andrejka znovu k nám. Do svého vytouženého Klokánku! A pejsek? Toho si odvezla paní z útulku. Prý, kde se týrají zvířata, nebudou se mít dobře ani děti. Měla pravdu a od té doby s ní úzce spolupracujeme.