Na nějakou ochranu před rozhořčeným davem obyvatel jedné romské osady mohl Klokánek zapomenout. „Až se něco stane, zavolejte!“ zazněla poslední „dobrá“rada při jejich odchodu od nejochotnějšího člena ozbrojeného komanda, které děti, na návrh sociální pracovnice tamního OSPODu, odebíralo. Děti, spolu s dalšími sourozenci, byly nuceny žít v naprosto nevyhovujících podmínkách. Bez tepla i vody, bez elektřiny. Při odebírání několik starších dětí z jiných rodin uteklo a tak nám oproti původnímu plánu byly předány jen tři. Vaneska, Žaneta a miminko Linda. Právě prostřední Žaneta, šestiletá šikovná holčička, se stala mluvčí celé rodiny. Poprvé k tomu měla příležitost, když se asi patnáct jejích příbuzných shromáždilo před Klokánkem a domáhalo se vstupu. Byli, možná zcela právem, rozhořčeni způsobem odebrání dětí. „Ta malá potřebuje mlíko od mámy!“ křičel rozhorlený strýc dítěte a jeho bratr přizvukoval: „Jestli nám ji nevydáte, rozmlátíme to tady!“ Chytrá Žanetka je ale všechny uklidnila. Na všechny přítomné se hezky usmála, pokynula rukou jako rozený řečník a hlasitě prohlásila: „Je to tu hezké a dostáváme spoustu jídla. Já odtud nechci!“ Chlapi velcí jako hora malé holčičce uvěřili. I oni věděli, že co řekne, platí. Žanetka měla skvělé vyjadřovací schopnosti a bohatou slovní zásobu. „Mluví jako kniha!“ konstatovala její pečující teta a měla pravdu. Žaneta nás nepřestávala udivovat. Vědomosti a dovednosti do sebe nasávala jako houba. Všechno si zapamatovala hned napoprvé. Pamatovala si texty písniček i dlouhé básničky. Když jí na pevnou linku do kanceláře zavolala maminka, hned začala spisovně vyprávět, co nového se ten den událo i jak se mají její sestry. Bylo zřejmé, že i přes hmotnou tíseň se jí matka velmi věnovala. Jak jinak by mohla tak skvěle komunikovat, když nenavštěvovala školku? Její nejmladší sestra byla v době příjmu plně kojená a musela tedy být převedena na umělou výživu. Matka dorazila až třetí den s několika lahvičkami mléka, ale to nemohlo být dceři podáno. Z hygienických důvodů. Klokánek intervenoval, aby dětem bylo umožněno být s matkou na ubytovně, nebo v nějakém sociálním bytě, ale vše trvalo dlouho. Uplynula řada měsíců, než se těžce zdravotně postižené mamince podařilo sehnat odpovídající bydlení a získat děti zpět domů. Bohužel, žádný dobrý konec se nekonal. Žanetku potkala zcela náhodně její klokánčí teta před obchodním řetězcem. Žebrala. „Maminka má málo peněz!“ pokrčila smutně rameny. Do školy nechodila, prý se musí starat o rodinu, když táta od nich utekl. Po několika dnech byly děti opět odebrány, tentokrát do dětského domova. Bohužel, každé do jiného, tři společná místa se pro ně nenašla.