Hledala chlapcovu maminku nebo tátu, ale nikoho neviděla. Chlapec, kterému nemohly být víc než
čtyři roky, stál zcela opuštěný, uprostřed temné noci, před velkou budovou a netušil, co s ním
bude. Teta ho vzala dovnitř a zavolala vedoucí. Ta ihned zavolala na pohotovostní číslo sociální pracovnice OSPOD a
také polici. To pro případ, že by se klouček někomu ztratil a byl v pátrání. Zdálo se, že nikdo chlapce
nepostrádá. Jakoby spadl z nebe! U klokánčí tety v bytě se zvědavě rozhlížel, potom mlčky ukázal na
chléb, který zahlédl na stole. Zbyl od večeře. Teta mu nabízela teplou polévku, koláč a kakao, ale on chtěl
jen ten chleba. Nedočkavě se zakousnul do krajíce chleba namazaného máslem a spokojeně se usmál. „Mňam!“ bylo jeho
první slovo, co pronesl. Potom se ponořil do teplé vody s voňavou pěnou a slastně zavřel oči. Téměř spícího ho
teta odnesla do postýlky. „Vůbec nemáme tušení, o koho se jedná. Vyhodnocujeme záběry z městských kamer!“
vysvětlovali policisté, kteří si přišli Zdeněčka obhlédnout. Nebylo to jeho pravé jméno. Dostal ho až v Klokánku,
aby ho teta mohla nějak oslovovat. Uběhly dlouhé dva měsíce, ale o Zdeněčkovi jsme nevěděli stále nic.
Ani jak se jmenuje, ani kdo jsou jeho rodiče. Záhadu pomohl rozluštit až další chlapec, kterého k nám přivezl
soudní vykonavatel z nedalekého krajského města. „Jé, to je Pavlík od sousedů! Kde se tady ty kluku jeden
neposlušná bereš?“ zakřičel přes chodbu na našeho Zdeněčka. Ten se hnal k nově přijatému Rudovi a spontánně ho
objal. Ruda nám vysvětlil, že Pavlíka neboli Zdeněčka zanechala jeho matka, dlouhodobě pracující
v zahraničí, u dědečka. Ten ale trpěl zřejmě Alzheimerem a o vnoučka se
nedokázal postarat. Jak se ale octnul v noci před Klokánkem, nedokázal ani Ruda vysvětlit. Jen pokrčil rameny:
„Možná nějaký soused, co já vím…“ Matka bohužel o syna neprojevila žádný zájem. Prý ať zůstane tam,
kde je! Dědeček kvůli svojí nemoci musel do speciálního domova důchodců. Už si ani nepamatoval, že nějakého vnuka kdy
měl. Z chlapců se stala nerozlučná dvojice. Ruda, zvyklý se o sebe, a svoje potřeby, starat úplně sám, si užíval
pohodlí Klokánku. Během prvního měsíce vyrostl téměř o šest centimetrů a nabral deset kilo! Pavlíka bral jako svého
mladšího bratra. Vodil ho ze školky, učil skládat lego a také mu trpělivě četl pohádky. „To se máme dobře, viď?“
zaslechla jednou teta z jejich pokoje. Opatrně nakoukla a uviděla Rudu, jak ulamuje kus čokolády a podává ho
Pavlíkovi. Ten na Rudovu otázku jen mlčky kýval. Nemohl kvůli puse plné sladké dobroty promluvit! Pouto obou
chlapců bylo natolik silné, že na doporučení psycholožky mohlo přetrvat i do budoucna. Oběma totiž poskytla nový domov
táž pěstounská rodina. A tak dva chlapci s těžkým osudem našli nový domov a naději na lepší a radostnější
budoucnost.
Jména a věk dětí byly z důvodu citlivosti údajů pozměněny.
