"Vážené paní poslankyně a páni poslanci,
dovolte mi, abych se jako matka osvojeného dítěte vyjádřila k návrhu zákona MPSV o sociálně-právní ochraně dětí. Zásadně nesouhlasím s tím, že zprostředkování náhradní rodinné péče by mělo být vyhrazeno pouze státu.V žádném případě nechci úlohu státu a státních institucí podceňovat, ale proč nemůže stát spolupracovat s nestátními organizacemi jako je např. FOD? Vždyť mají stejný cíl. Sama jsem žádala na OPD o adopci nebo pěstounskou péči před téměř šesti lety. Přestože jsem uvedla, že mi nevadí romská národnost dítěte ani lehké postižení a netrvala jsem ani na kojeneckém věku, čekala jsem tři roky bez nějaké odezvy. Poté se mi dostal do ruky Zpravodaj FOD. Jednání s pracovníky FOD bylo odborné, rychlé a vstřícné, aniž by zasahovalo do pravomoci státu. Byl mi pouze zprostředkován kontakt s dítětem, které při standardním postupu v nabídce OPD "neuspělo" z důvodu romské národnosti a lehké mentální retardace. Jednalo se o sedmnáctiměsíční holčičku, která byla od narození právně volná, protože matka dala souhlas k osvojení ještě před porodem a pak ihned po něm a nikdo nikdy o ni zájem neprojevil. Maruška tak strávila rok a půl zbytečně v dětském domově. Kdyby se vedení DD neobrátilo na FOD, jak dlouho by tu ještě musela čekat? Holčička nemluvila, dělalo jí potíže rozkousat a spolknout tuhou stravu, při chůzi padala, nereagovala na zavolání, jevila známky citové deprivace, měla chronickou rýmu. To vše přes velmi dobrou péči v DD, o níž jsem se přesvědčila. Byla jsem připravena na to, že její vývoj půjde kupředu jen značně pomalu. Jaké však bylo moje překvapení, když se Maruška už za dva dny začala smát, za čtrnáct dní řekla své první slovo "HAF" a každý další den se vždy naučila něco nového. Během jednoho roku dohonila děti stejně staré. Nyní jsou jí 4 roky, chodí do školky, je velice aktivní, o vše se zajímá, vše si chce zkusit. Její rozumový vývoj je na průměrné úrovni, řeč zcela bez problémů, výslovnost bezchybná, pěkně zpívá, přednáší, vypráví, hezky kreslí, ráda tancuje a učí se angličtinu. Téměř nemarodí, ale přetrvává určitá nervová labilita, vyžaduje stálou pozornost a citovou odezvu. Ať už se jí nitky života jakkoli zapletou, vždycky bude mít nablízku svoji mámu, která ji naučí létat dřív, než ji vypustí z hnízda. Na FOD se obracejí lidé. kteří chtějí pomoci dětem, ne sobě. Stejnou motivaci mají i pracovníci FOD. Každé dítě by mělo dostat šanci. Prosím Vás, abyste to vzali v úvahu při projednávání výše zmíněného zákona."
Soňa Waitová, Habartov
"Vážení poslanci,
jsem jedna z těch, kteří nesouhlasí s návrhem zákona MPSV o sociálně-právní ochraně dětí, který vyhrazuje zprostředkování náhradní rodinné péče pouze státu. Mám v opatrovnické péči dítě romské národnosti. Olgu jsem přijala v jejích necelých čtyřech letech na základě informace a za pomoci Fondu ohrožených dětí. Byla v Dětském domově v Říčanské ulici v Praze 3 asi dva a půl roku. Přestože byla právně volná, trvalo půl roku, než mi ji soud svěřil do opatrovnické péče. V té době nám FOD pomáhal radou i prakticky, stejně jako o několik let později při získávání českého státního občanství. Teď je Olze 12 let, chodí do základní školy a je to zdravé normální dítě. Má problémy s učením, což je mimo vrozené předpoklady způsobeno tím, že se její řeč, paměť a myšlení nerozvíjely v době velice důležité, t.j. do tří let věku. Dětský domov pro ni byl fyzickou záchranou, ale intelektovou a psychickou brzdou. Děti, které vyrůstají v běžné rodině, ve věku tří až čtyř let znají a umějí mnohem víc, než znala a uměla Olinka. Hodně jsme spolu dohnaly, ale něco už napravit nejde. I po psychické stránce ji pobyt v dětském domově poznamenal. Stále se cítí nejistá, zvlášť v krizových situacích a v zátěži. Na základě svých zkušeností považuji každou právní úpravu , která prodlužuje pobyt dětí v ústavech o tak cenné měsíce a roky, za špatnou. Nemám nic proti existenci dětských domovů, ale jen jako první pomoci, protože růst a vyvíjet se může dítě dobře jen u "svých" lidí, v rodině. Považuji za správné, aby stát prostřednictvím soudů děti do náhradní péče svěřoval a na výkon této péče prostřednictvím příslušných orgánů dohlížel, ale proč by nemohla jiná organizace vyhledávat vhodné rodiče, popř. zprostředkovávat kontakty možných náhradních rodičů a dětí, k tomu důvod opravdu nevidím. Pozorně jsem sledovala diskuse a informace v médiích před schválením novely zákona o rodině. Domnívám se, že ti, kdo ji tvořili a schválili, jsou možná dobrými právníky, ale o dětech a jejich skutečných potřebách vědí hodně málo a ani se nenamáhají si informace najít. Prosazovat zájmy dospělých proti zájmům dětí je na konci dvacátého století opravdu zvláštní a těžko pochopitelné.
Ing. Eva Kvasničková, Tábor"
"Vážení zákonodárci,
byla jsem šokována návrhem zákona MPSV o sociálně-právní ochraně dětí,který vyhrazuje zprostředkování náhradní rodinné péče pouze státu a za porušení mají být udělovány pokuty. To by znamenalo, že by Fond ohrožených dětí jako nestátní organizace už nemohl hledat opuštěným dětem rodiny. Nebýt Fondu, nikdy by se do rodiny nedostaly ani naše dvě dcerky, Ivonka a Lenička. Vždyť kdo by si žádal šest a půl roku starou debilní romskou holčičku, která se občas i během dne pomočí a při každé změně je vyděšená a zvrací. A kdo by si žádal o tříletou romskou holčičku, dítě narkomanů a alkoholiků s nenávratně poškozeným zrakem, velmi obtížně vychovatelnou a navíc s epilepsií. Díky rekreaci s FOD jsme tyto děti viděli a vzaly nás za srdce, přestože jsme už další děti neplánovali.
"Debilní" holčička u nás za rok dohnala zpoždění, chodí do páté třídy normální školy, dobře se učí. Třídní učitel byl velmi překvapen, že toto dítě, které je podle psychologické zprávy v normální škole nevzdělavatelné, má tak dobré výsledky. V ZUŠ ji paní učitelka také velmi chválí, z houslí má jedničky. Kromě toho chodí i do vaření, což je její koníček. Brzy se zklidnila, změn se neděsí a nyní je zní normální sebevědomá dvanáctiletá holka. Mladší Lenička teď chodí do druhé třídy, dobře se učí, je šikovná, chodí do baletu. Jen nás mrzí, že nikdy nebude ani s brýlemi dobře vidět. V dětském domově její vadu zraku přehlédli a tím zanedbali dobu vhodnou k léčení.
A jak nám pomáhal stát? Když jsme si děti dovezli, řekla nám sociální pracovnice, že je budeme muset vrátit. Když jsme to odmítli, řekla nám, že si musíme do tří měsíců sehnat větší byt, jinak nám děti seberou. A jak nám pomáhal Fond? Poskytl nám bezúročnou půjčku na pořízení rodinného domku. Děti teď mají krásné bydlení, a to nikoliv jen do dosažení zletilosti jako v DD, ale napořád, pokud se samy neosamostatní a nebudou chtít bydlet jinde.
A ještě k dětem z "inzerátů". Tento způsob je prý neetický. Ale je snad etické nechat děti raději v dětských domovech? My jsme měli možnost díky Fondu vidět děti na rekreaci. Jinak bychom o nich vůbec nevěděli a děti by zůstaly bez rodiny. Ale i fotografie je dobrá. Když se sociální pracovnice zeptá žadatelů, zda by si vzali dítě romské, starší nebo bez ručiček, hluché či jinak handicapované, málokdo odpoví kladně. Ale na fotografii už není dítě pouze jakýsi ubohý případ. Najednou je to živá bytost, která potřebuje lásku. A potom má opravdu šanci najít nové rodiče. Přeji Fondu mnoho úspěchů. A také to, aby takový zákon nebyl přijat".
Jiřina Augustýnková, Náměšť nad Oslavou
"…Opravdu s podivem jsme si přečetli článek ve Vašem zpravodaji "Za nalezení rodiny pokuta" a se smíšenými pocity si
dovolujeme reagovat. Nedávno jsme se stali "náhradními rodiči"třináctileté Štěpánky, a to jedině díky aktivitě paní
Tomkové z FOD.
Jsme toho názoru, že stát v takových případech nemůže plně nahradit tak aktivní a činnou a hlavně rychlou organizaci s tak erudovanými zaměstnanci jako je FOD. Stejná činnost státu je velmi zdlouhavá, někdy se povede lidi spíše odradit než získat a přesvědčit.
Co se týče "dětí z inzerátů", musíme přiznat, že kdybychom v časopise Vlasta tyto "inzeráty" s fotografiemi dětí neviděli, nikdy bychom na tuto myšlenku nepřišli. Ani v nejmenším si nemyslíme, že je to neetické a nemorální. Právě naopak! Již sama fotografie určitého dítěte "chytne za srdce"leckterého potencionálního rodiče víc, než lapidární popis, že Pepíček měří 150 cm a má hnědé vlasy. Tento způsob má mnoho výhod a doufáme, že bude nadále úspěšně používán, protože díky malé státní osvětě je to jediné upozornění na tyto osamělé děti.
Budeme se nadále snažit podporovat, a to zcela dobrovolně, FOD v jeho snahách a očekávat, kdy stát konečně "prokoukne", že by bylo lepší s FOD spolupracovat než konkurovat! Myslíme si též, že mluvit o pokutách je ve vyspělém demokratickém státě v sociální oblasti nemístné a zarážející. Nejsme si docela jisti , že stát opravdu chce těmto dětem, kterých poslední dobou velmi přibývá, opravdu pomáhat."
manželé Kotalovi, Ohrobec
