Zdeněk se narodil před sedmnácti lety se závažným postižením páteře. Třebaže byl psychicky zcela v pořádku a jeho zdravotní stav nebránil péči v rodině, téměř celé dětství prožil v ústavu sociální péče. Teprve po smrti matky si ho v jeho patnácti letech vzal do výchovy otec - úspěšný podnikatel, vlastnící několik firem. Zdeněk je sice samostatně pohyblivý a jen částečně invalidní, ale svým dvěma starším zdravým bratrům se rovnat nemůže. Otec se k němu choval velmi tvrdě a požadoval po něm stejné výkony, jako po svých dvou starších a zdravých synech. Toho však Zdeněk nebyl z důvodu svého zdravotního stavu schopen. Otec ho pro to psychicky deptal a citově traumatizoval, ponižoval ho a vysmíval se mu, zatímco ke starším synům se choval zcela jinak. Ti brzo začali svého otce napodobovat. Naštěstí pro Zdenka si učitelé Střední polygrafické školy, kterou navštěvuje, jeho psychického strádání všimli a nemohli pochopit, jak se někdo může tak hrozně chovat k tak milému a hodného chlapci, jakým Zdeněk je. Když se jim svěřil, že už to doma nemůže vydržet a nechce tam už bydlet, oznámili případ naší brněnské pobočce. Po konzultaci a zjištění, že paní, ke které chlapec v době pobytu v ústavu citově velmi přilnul a oslovuje ji jako tetu, ho ráda přijme do své rodiny, jsme nejprve promluvili se Zdeňkem. Představou, že by mohl bydlet u "tety", byl úplně nadšený. Potom naši asistenti jednali s otcem, kterého nejprve požádali, aby vysvětlil své chování vůči Zdeňkovi. Poté, kdy otec přiznal "chyby" ve výchově a žádal o radu, mu sdělili, že Zdeněk už se domů nechce vrátit a že ode dneška bude bydlet u "tety". Otec s tím nakonec souhlasil, stejně jako s výší výživného, která byla namístě dohodnuta. A tak díky všímavosti učitelů Zdeněk alespoň v sedmnácti letech pozná, co je to opravdové "doma".
