V této souvislosti považujeme za potřebné připomenout naše i zahraniční výzkumy potvrzující zhoubné následky ústavní
výchovy, které jsou tím horší, čím je dítě menší:
Doc. PhDr. Josef Langmeier, CSc., a prof. Doc. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc., ve své knize "Psychická deprivace v
dětství" uvádějí:
"Mimořádně těžké reakce dětí na odchod matky, která dosud své dítě v ústavu ošetřovala, popsali Spitz a Wolfová (1964)
jako tzv. syndrom "anaklitické deprese". Děti do té doby usměvavé, roztomilé, spontánně aktivní a v přátelském, volném
kontaktu s okolím, stávají se nápadně plačtivými, smutnými nebo bázlivými, při pokusu o kontakt se zoufale tulí k
dospělému, dožadují se pozornosti, přestávají si aktivně hrát. V dalším období se prohlubuje mrzutá nálada a dráždivost
dítěte. Přiblíží-li se někdo, dítě křičí - na odchod dospělého již nereaguje. Postupně mizí plačtivost a prohlubuje se
odvrat dítěte od okolí: leží v postýlce s odvráceným obličejem nebo v patognomické pozici na břiše. Apatie a autismus
se v dalším průběhu stupňují, dítě nabývá strnulého, "zamrzlého" či melancholického výrazu, sedí nebo leží dlouhé
hodiny nehybně s očima široce rozevřenýma, letargicky, jako by ani nevnímalo okolí. Někdy jsou přidruženy
"autoerotické" aktivity. Kontakt s dítětem je stále obtížnější a nakonec nemožný. Vývojový kvocient stále klesá, dítě
ubývá i na váze, objevuje se nespavost a nápadně zvýšená náchylnost k respiračním infekcím a k ekzémům.
Anglický tým ( J. Robertson - J. Bowlby 1952, 1957) sledoval reakce dětí ve věku od 1 do 24 měsíců. Zjišťují tři
typické fáze v chování dětí odloučených v tomto věku poprvé od matek a umístěných v neosobním prostředí ústavu (dětském
domově, sanatoriu nebo nemocnici):
1. Fáze protestu, kdy dítě křičí a zmítá sebou, volá matku a čeká na základě své
předchozí zkušenosti, že ona bude na jeho křik reagovat.
2. Fáze zoufalosti, kdy dítě postupně ztrácí naději na přivolání matky, křičí méně a odvrací se od okolí ve stavu
hluboké stísněnosti.
3. Fáze popření touhy po matce, kdy potlačí své city k matce a buď se připoutá k někomu, kdo je ošetřuje, nebo -
nemá-li nikoho k dispozici - ztrácí vztah k lidem a upoutává se spíše na věci.
...Naše pozorování svědčí o tom, že separační reakce batolat umístěných do ústavu jsou časté a výrazné, méně však již o
tom, že uvedené fáze jsou tak pravidelné. Forma "aktivního protestu", provázeného afektivními výbuchy, agresivitou vůči
ostatním dětem, zlomyslnostmi a provokacemi, je patrně méně častá, avšak velmi nápadná a obtížná z hlediska
vychovatelů. Forma útlumová, vyznačená apatií, autistickými tendencemi a smutkem, jež nejspíše by mohla být pokládána
za předstupeň anaklitické deprese, je patrně častější, avšak snáze ujde pozornosti, neboť nepůsobí takové obtíže v
kolektivní výchově." (konec citátu z knihy Psychická deprivace v dětství).
Výše uvedené potvrzuje i výzkumná práce prof. PhDr. Jarmily Koluchové, CSc., "Diagnostika a reparabilita psychické
deprivace", vydaná v r. 1990 Univerzitou Palackého Olomouc, v níž se uvádí:
"...Když jsme před 30 lety začínali psychologicky a psychiatricky vyšetřovat děti v ústavech sociální péče pro mentálně
postižené, tedy nevzdělavatelné, setkali jsme se tam s takovými, které byly podle našeho vyšetření i podle názoru
zkušených vychovatelek primárně normální nebo jen zcela lehce postižené. Ústavním prostředím, v němž žily od narození
nebo od útlého věku, byly však natolik derivovány, že se jevily perspektivně jako nevzdělavatelné a s diagnózou
imbecilita byly ve třech letech navrhovány do ÚSP."
